Předpověď nelhala a my se probudili do upršeného rána, takže o dnešním programu bylo rozhodnuto.
Relax, relax a relax 😃 Po vydatné snídani jsme si chvilku odpočinuli, Míša ještě zůstal na pokoji a my s klukama vyrazili na bazén. Když dorazil i Míša, tak jsme se Samíkem vyzkoušeli i sauny. Včera jsme neměli odvahu, protože na vše dohlížel krutopřísný plavčík a do wellness byl dovolen vstup až od 16 let. Ten, co tam byl dneska už tam byl i před včerem a vypadal v pohodě 😅.
Když už jsme všichni měli na prstech varhánky, šli jsme zpátky na pokoj a pak na další organizované dílničky. Kluci vyráběli obrázky pomocí lepidla a obarvené soli. Měli to moc hezké.
Pak jsme už nedočkavě šli na poslední večeři, která byla v italském stylu a byla výborná. Moc jsme si pochutnali.
Po večeři jsme vyrazili kouknout na dětskou diskotéku, ale nebylo to podle Bernieho představ, takže jsme se po chvilce vrátili na pokoj. Sam a já jsme vyrazili na bazén a na wellness a Míša s Berniem šli ještě do dětské herny. Pak už jen do hajan, ráno poslední vynikající snídaně, všechno sbalit a hurá pro Chilli a domů.
I když hlásili obrovská vedra, my jsme se vzbudili do zataženého rána. Bylo teplo, ale foukal silný vítr, takže pocitová teplota nebyla tak velká. Říkala jsem si, že to by mohl klapnout výlet do hor, který jsem kvůli horku chtěla odpískat.
Po výborné snídani, kterou jsme si dali v zimní zahradě, jsme se rozdělili. Velcí kluci šli hrát ping pong a Bernie šel do dětské herny, ve které je obří bazén s kuličkami a taky počítač s dětskými hrami, kde si oblíbil malování.
V 11 hodin byl pak pro děti přichystány program – malování zvířátek na dřevo. Bernie šel hned, po chvilce se přidal i Samík a nakonec sebral odvahu i taťka, kterého to bavilo nejvíce a strávil tam pak hodinu. Pak jsme si obuli tenisky a vyrazili na túru. Vymyslela jsem menší okruh, takže jsme vyrazili po modré a pak po zelené vzhůru podél česko polské hranice. Bernie hrozně brblal, stěžoval si na vedro i velký kopec, ale nakonec ho udobřily sladké maliny, které rostly podél cesty. V nejvyšším bodě stoupání na nás čekalo jako zjevení občerstvení. Kiosek uprostřed lesa, to je možné jen v Polsku. Bernie si vybral na posilněnou nanuk, Sam hranolky a my si dali krásně vychlazené čepované pivko. Míša nevěřil, že tady budou čepovat pivo, já nevěřila, že budou brát karty. Ale oboje byla příjemná skutečnost. Po osvěžující pauze jsme se museli kousek vrátit zpátky, protože cesta, kterou jsem původně chtěla jít, byla oplocená.
Po krátké cestě plné nádherných výhledů na polské Beskydy jsme sešli na vrchol sjezdovky. Dole byl náš hotel. Čekal nás už jen náročný sestup a byli jsme zpátky na pokoji. Rychle jsme se převlékli do plavek a vyrazili na bazén, na kterém jsme vydrželi až do večeře.
Po večeři jsme si s Míšou vzali ven na lehátka knížky a kluci si skákali na skákacích hradech. To byla pohodička. Pak už se dost zatáhlo, takže jsme se přesunuli na balkón. My si s Míšou otevřeli pivko a dívali se na přicházející bouřku. Blesk stíhal blesk, byla to nádherná podívaná. Já už jsem byla úplně K.O. a chtěla jít spát, ale kluci měli jiný názor. Už jsem se rozčílila a pak už byl konečně klid.
Když jsme přemýšleli, kam a kdy letos vyrazíme na wellness dovču, řekli jsme si, že jí přesuneme z jarních prázdnin blíže k létu a že letos zkusíme místo Liptova polskou stranu Beskyd. Abychom využili benefity, našli jsme si na Slevomatu pobyt v polské Wisle v hotelu Stok.
Samík donesl domů vysvědčení a my jsme zabalili plavky a badmintonové pálky, abychom mohli hned v sobotu ráno vyrazit. Chilli jsme zavezli na wellness k tetě Lucce a pak už jeli směr Wisla. Za hodinku už jsme parkovali u Lidlu, zašli si koupit svačinku a v úmorném vedru se vydali do centra.
Za chvilku jsme sešli na stezku kolem řeky, tak se nám trochu ulevilo, pak se ještě kluci osvěžili zmrzlinou. Došli jsme až do centra města, kde jsme narazili na Beskydské muzeum, do kterého jsme bez váhání vyrazili. Abychom poznali něco nového a taky se trochu zchladili. Vše splněno na jedničku s hvězdičkou.
Cestou zpátky jsme to vzali přes krásný park a pak už jsme udělali rychlý nákup v Lidlu a vyrazili na hotel. Ubytovali jsme se a kluci už pak neměli stání. Převlékli jsme se do plavek a šli obhlédnout venkovní bazén a hotelové zahrady. Bylo to moc příjemné zchlazení v horkém dni.
Pak jsme vyrazili ještě do vnitřního bazénu, kde se Berniemu moc líbilo a my s Míšou na střídačku nakoukli taky do wellness.
Pak už jen rychle převléknout a jít na večeři, už nám teda pěkně vyhládlo. Kluci toho snědli hrozně moc, až jsme po druhém nášupu zmrzliny myslela, že to nedopadne dobře 😃Ale hned po večeři šli na skákací hrad, takže asi dobré. My s Míšou jen odfukovali na lehátkách.
Kluci pak měli na hradě menší roztržku s jedním klukem. Samík srdnatě bránil Berníka, ale raději jsem zavelela k vyklizení pole. Zašli jsme si na pivko a Pepsi a pak jsme ještě zašli zahrát ping pong a Bernie se unavil na dětském hřišti s balónky.
Dlouho jsme přemýšleli, jestli na jarní prázdniny vyrazit někam do termálů, ale protože poslední dva takové pobyty neskončily kvůli nemocem zrovna dobře, raději jsme to odpískali a rozhodli se, že budeme podnikat výlety z domu podle momentální situace. A dobře jsme udělali, Míša by se koupat nemohl, takže jsme tomu přizpůsobili program.
V pondělí a úterý jsme Samíkovi nechali prostor na to, aby strávil prázdninový čas po svém a my ještě byli v práci a Bernášek ve školce. Ve středu jsme vyrazili do Hangáru – je to velké bouldrové centrum v Ostravě Porubě. Vzali jsme s sebou i Samíkova kamaráda Radka.
Berník okamžitě vyrazil do dětského kouktu, kde začal prozkoumat vše, co tam bylo. Kluci s Míšou vyrazili zkoušet ty jednodušší cesty. Bernášek si v koutku našel kamarády a moc si to tam užíval. Vyzkoušel dětské stěny, šplhací věž, kruhy, obrovskou žíněnku, kde předváděl kotouly a salta. My jsme se u něj s Míšou střídali, takže se mi taky povedlo pár nejjednoduších cest vylézt. No, je to teda pěkná makačka, přitom když pozorujete někoho jiného, vypadá to dost jednoduše 😀
Velcí kluci byli neúnavní, mě už dávno bolely ruce a neměla jsem sílu se na chytech přitáhnout a oni dál neúnavně zkoušeli další a další cesty. Součástí centra je i moc příjemná kavárna s občerstvením, to jsme ale tentokrát nestihli využít. Nakonec jsme úplně zničení odjížděli po třech hodinách a určitě jsme tady nebyli naposledy. Klukům i nám dospělákům se to moc líbilo.
Ve čtvrtek jsme brzy ráno vyrazili do Polska, do města Zabrze, které má podobnou historii jako Ostrava nebo Karviná. Je protkané uhelnými doly. Z těch nepoužívaných vybudovali obrovské technické muzeum, kde je na výběr z několika prohlídkových tras. Vybrali jsme si tu s plavbou na lodičce. Lístky jsme měli koupené online dopředu, na místě jsme je tedy jenom vyměnili za vstupenky.
Průvodce nám udělal krátké bezpečnostní školení a vyrazili jsme autobusem přes město na začátek trasy. Tam jsme vyfasovali helmy a nalodili jsme se na důlní lodičku. Půl hodinu dlouhou plavbu průvodce vyprávěl o tom, jak to kdysi byla těžká dřina svážet uhlí na lodi ven z dolu. Docela jsme rozuměli, bohužel jsme nestíhali klukům moc překládat, ale vypadalo to, že jim to moc nevadí. Po přistání jsme dolem pokračovali pěšky a zase se dozvídali spoustu zajímavých, vážných i vtipných informací. Zažili jsme simulovaný odpal a na závěr nás na povrch vyvezl důlní vláček.
Parádní zážitek jsme ještě doplnili krátkou prohlídkou muzea, a pak jsme vyrazili do centra na jídlo. Bohužel námi vybraná restaurace měla plno a navíc se Berníkovi začalo chtít kakat. Vyrazili jsme tedy hledat záchody. Mise byla úspěšná, ale tyhle jeho kakací příhody jsou teda něco na naše nervy 😦 Rychle jsme pak tedy koupili zapiekanky z naší osvědčené Zapiekanky Z ogórem czi bez, a pak už frčeli domů za Chilli. Byl to opravdu náročný den a večer jsme všichni padli do postele.
V pátek jsme vyrazili vyrazili vyzvednout babičku Irču a i s ní vyrazili do centra Ostravy za překvapením. Kluci i babička byli napjatí, co je čeká. Jeli jsme do Escapegame v Mariánkách, kde jsme zarezervovali únikovku Škola kouzel. Moc milá průvodkyně nám vysvětlila pravidla a pak nás zavedla na nádvoří čarodějické školy. Vybrali jsme si každý svou čarodějnickou hůlku a to už se za slečnou zavřely dveře a my zůstali v malé místnosti s plánkem školy. Abychom se dostali dál, museli jsme rozlušitit hlavolam. Hurá, povedlo se, dveře otevřeny a my se ocitli v komnatě jako z Harryho Pottera. Příběh je jím hodně inspirován. Postupně jsme luštili všechny hádanky a moc si to užívali.
Já a Berník jsme měli docela strach, ať vše stihnem v časovém limitu a nepřijdou za námi obávání smrtijedi. Potřebovali jsme malou nápovědu a taky jsme něco nevyluštili úplně jak jsme měli, ale nakonec jsme viteál zničili v časovém limitu s rezervou asi 9 minut. Od průvodkyně jsme dostali pochvalu, že jsme byli šikovní, z čehož jsme měli velikou radost. Ještě foto na závěr a už zase zpátky do reality. Z tohodle zážitku jsme byli hodně nadšení a doporučejeme ho všem milovníkům čar a kouzel.
Kluci zůstali na víkend u babičky a my vyrazili ještě na pražmovský obecní ples. Moc se nám po tak náročných dnech nechtělo, ale nakonec jsme si to užili.
Poslední lednový víkend, když už jsme konečně byli všichni zdraví, jsme přemýšleli, co nenáročného v tom pošmourném počasí podniknout.
Vzpomněla jsem si, že na frýdeckém zámku je krásná expozice Beskydy – příroda a lidé, takže jsem si řekla, že je na ni tak akorát čas. Protože už jsme dlouho nic nepodnikli s babičkou Libuškou, vzali jsme ji s sebou.
Bylo to opravdu moc zajímavé a poučné. Byla tam spousta fotek také z Pražma a okolí, takže to bylo super, že jsme viděli historii míst, kde žijeme.
Babičku se Samíkem nejvíce zaujalo velké puzzle, které celé složili. Berníka zase zaujala historie školství a taky se snažil číst jednotlivé popisky a k mému překvapení mu to docela šlo.
Moc jsme si to užili a dozvěděli se spoustu zajímavých informací.
Letos jsme si krásně užili adventní období, byli jsme všichni zdraví, jezdili jsme bruslit na Ostravici, pekli cukroví a těšili se na Štědrý den. Hodně radosti už ale den před Štědrým dnem přivezl děda Luděk, u kterého byl Ježíšek dříve. Kluci se tak už mohli darovat z prvních dárečků. Dostali také prázdninový výlet s dědou do muzea Sinsheim v Německu.
Na Štědrý den ráno jsme posnídali tradiční domácí vánočku, jejíž kynutí a pečení bylo předešlý večer trochu dobrodružné, protože na hodinu a půl vypadla elektřina. Ale nakonec se výtečně povedla a my si na ni mohli pochutnat. Pak jsme jeli vyzvednout babičku Irču do Ostravy a cestou domů jsme se zastavili na hřbitovy zapálit svíčky dědovi Mirkovi a dědovi Standovi.
Protože počasí bylo nic moc, čekali jsme u pohádek na první hvězdičku, a pak už jsme mohli zasednout k slavnostní štědrovečerní tabuli. Moc jsme si pochutnali, a pak už hurá do pokojíčku zpívát a hrát koledy a vyhlížet z okna Ježíška. Konečně se ozval zvoneček, hurááááá. Pod stromečkem byla kupa dárečků a kluci se nedočkavě pustili do jejich rozdělování a hlavně rozbalování. To bylo radosti.
Po pohodově stráveném večeru nás už čekal tradiční maraton návštěv, kterou přerušila Míšova nemoc. Kluci ještě stihli vyzkoušet lyžařský trenažér, což byl jeden z vánočních dárků u babičky Věrky a dědy Zdeňka.
Taky jsme v oslabení – jen Berník a já, vyrazili s Terkou a Eliškou Sokolovými na mezivánoční procházku na Morávku. Bylo to fajn. Došli jsme k dřevěnému betlému na Morávce, v hotelu Morávka se posilnili výbornou pizzou a cestou zpátky se zastavili na výbornou kávičku u Zrnka.
Protože Míšu nemoc skolila, museli jsme zrušit domluvený Silvestr u Kačky s Martinem a užili si čekání na nový rok 2024 pohodičkou doma.
V pátek jsme kluky zavezli na noc do Ostravy k babičce Irči a my jsme šli na oslavu narozenin. Na sobotu jsem vymyslela, že se půjdeme podívat a projít do Bělského lesa, kde byla otevřena nová Stezka vody.
Po výborném obědě u babičky jsme vyrazili ke Kolibě, kde jsme měli sraz s Mončou, Domčou a Beky. Za Kolibou vedly krásné nové schody dolů ke studánce, kde jsou vybudovány priessnitzovy chodníčky ve vodě. Nikdy jsme ale nenašli odvahu je vyzkoušet. Pak nás Beky po dřevěné lávce vedla dál k rybníku s kačenkami, protože cestičku znala z procházek ze školky. A opravdu jsme za chviličku byli tam. Stezka dál pokračovala až k obrovskému dřevěnému obrovi, za ním pak byl hadí chodníček a stromový bunkr. Ten jsme potkali po pár desítkách metrů ještě jeden. Zanedlouho pak chodníček skončil a my pokračovali lesem až k začátku křížové cesty, podél které jsme došli až k pramenu a soše panenky Marie. Pak už jsme se vydali zpátky směrem k bývalým kasárnám v Bělském lese.
Tam jsme se s Mončou rozloučili, Berník i Domča to skoro obrečeli, museli jsme jim slíbit, že se zase brzy uvidíme. My jsme pokračovali za vydatného vzpomínání kolem kasáren až k babičce domů. Tam jsme sbalili klukům věci a vyrazili domů za Chilli, která se léčí z kašle, takže nemůže na žádné velké procházky.
V neděli ráno se posunoval čas, takže jsme se vyspali do růžova. Bohužel ne všichni, na Míšu leze nějaký bacil. Mně bylo líto, že bychom zůstali doma, takže jsme se rozhodla, že půjdeme s klukama na autobus, svezeme se na Lipové a odtamtud nás Samík vezme na okruh, který nedávno šli na výpravě se Skauty.
Sbalili jsme jídlo a pití a vyrazili jsme. Na Lipovém jsme šli po naučné stezce Wolfram Morávka, pak jsme ze stezky uhli a došli jsme až pod Malý Travný. Tam jsme si dali svačinku a podél horní stanice vleku sjezdovky Sviňorky jsme se vydali zpátky dolů na Morávku. Přes louku jsme se dostali k potoku Visutému a pak už to bylo kousek do centra Morávky. Tam nás vyzvednul Míša a jeli jsme domů na oběd. Byla to nádherná procházka podzimní přírodou, která nám dodala spoustu sil na boj s bacily.
Ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že venku prší. Takže náš plán, že pojedeme lanovkou na velké horské dětské hřiště padl. Museli jsme teda rychle vymyslet náhradní plán.
Nakonec jsme se s Luckou rozhodly, že pojedeme do Salzburgu do Hause der Nature. Zburcovala jsem tedy kluky a vyjížděli jsme jen s deseti minutovým zpožděním do Wagrainu k Lucce. Pak jsme vyrazili na hodinu a půl dlouhou cestu do Salzburgu.
V centru jsme trochu zmatkovali s parkováním – asi 20 minut jsme jezdili různě tam a zpátky, než jsme našli velké podzemní parkoviště. Bohužel jsme vjeli dolů do prvního patra, kde nebylo moc míst na parkování. Navíc byla místa hrozně úzké, takže to bylo něco na Míšovy nervy. Nakonec to nějak zaparkoval, ale byl hrozně naštvaný. O to víc, když zjistil, že parkoviště má více pater a ostatní patra byla víceméně prízdná..
Ale nějak jsme ten stres všichni vydýchali a protože už bylo před obědem, tak si kluci dali rychlou svačinu a vyrazili jsme dovnitř muzea.
Nejprve byli v přízemí dinosauři a mořský svět. Také zajímavá dioramata nebo jak to nazvat, různé scenérie ze života kočovníků, které vypadaly krásně plasticky a reálně. Další patro patřilo minerálům, drahokamům, vesmíru, ale i různým vycpaným zvířatům.
Ve třetím patře byla hala alá Dolní oblast Vítkovic nebo Vida v Brně. Kluci se tady zabavili na dlouho a z proskleného výklenku byl krásný výhled na Salzburg. Pak jsme bohužel minuli oddělení s lidským tělem a sešli druhou stranou do patra, které bylo věnováno preparování a vycpávání zvířat.
Potom už jsme se šli projít do centra, kde jsme se zase potkali i s Luckou a její rodinkou. Při procházení po městě Míša objevil sushi restauraci, která vypadala moc dobře, takže jsme se na oběd vypravili tam. Dali jsme si různé sety sushi a Samík si vybral nudle se smaženým kuřecím. Moc jsme si všichni pochutnali a nacpali si bříška. Lucka s Tomášem už chtěli jet domů, ale protože se vyčasilo, tak my jsme naopak chtěli využít odpoledne pro průzkum Salzburgu. Takže jsme se u restaurace rozloučili a vyrazili vzhůru do kopce směrem k Salzburgskému hradu. Cestou jsme minuli lanovku, která vyvážela turisty k hradu, ale přece nejsme žádné béčka. Za 10 minut jsme byli nahoře.
Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli, že si koupíme vstupenky, i přesto, že už bylo 16 hodin. Vybrali jsme kombinaci s lanovkou v ceně, aby si ji kluci užili alespoň dolů. Hrad to byl rozlehlý a my jsme se báli, ať si ho stihneme prohlédnout celý do zavíračky. Prošli jsme si venkovní a moc krásné vnitřní prostory. Na chvilku jsme si připadali, že jsme se přenesli o pár desítek let zpátky. Vnitřní expozice byla věnována období 1. světové války a my tam našli spoustu odkazů souvisejicích i s Českem.
Prošmejdili jsme prostory hradu skrz na skrz, a pak už jsme se vydali na cestu lanovkou dolů. Byl to rychlý a zajímavý zážitek. Pak už jsme se vydali směrem, kde jsme tušili naše podzemní parkoviště a už za šera se vydali do spleti podzemních chodeb. Zpátky na penzión jsme dorazili za tmy. Rychle jsme pobalili kufry, dali sprchu a šli do hajan, protože zítra nás čekala dlouhá cesta domů.
Ráno jsem vstávala na budík, abych stihla nachystat svačiny, uvařit čajíky, dát všem snídani a abychom v 9 ráno byli všichni připraveni na výlet. Dneska jsme měli před sebou túru na Tapperkasee. Trochu jsme si to usnadnili a po zaplacení 6 euro jsme mohli dojet až na parkoviště pod spodní stanicí nákladové lanovky. Ušetřili jsme asi 4 km tam i zpátky, které bychom museli jít od Jägersee.
Cesta pozvolna stoupala serpentinami vzhůru a s každou zatáčkou se nám rozprostíraly hezčí a hezčí výhledy. Děti statečně šlapaly vzhůru, dokonce ani Berník si nestěžoval na nožku a cesta opravdu svižně utíkala. Občas jsme si dali krátkou přestávku na lavičce, ale zhruba za dvě hodiny stoupání jsme byli odměněni nádherným výhledem na horské jezero. Kluci už chtěli sundávat boty, ale nakonec jsme je přesvědčili, ať dojdeme ještě k horské chatě. Ta byla bohužel zavřená a chyběl i symbol zdejšího jezera – vycpaný svišť.
Svačinku jsme naštěstí měli s sebou, ale slibovaná cola pro děti, to jsem nevěděla, jak splníme. Naštěstí Tomáš trochu tušil, že by mohlo být zavřeno, takže z batohu vytáhnul 4 plechovky Coca coly. Odměna za výstup byla zachráněna.
Sundali jsme boty a ponožky a šli otestovat vodu v jezeře. Byla opravdu ledová, ale krásně průzračná. My dospělí jsme pak odpočívali na břehu a děti si hráli u vody. Nejvíce je bavilo házení žabek.
Když jsme si dosyta odpočinuli, vydali jsme se na cestu dolů. Ta mi přišla mnohem prudší, než když jsme to šli nahoru. Kolena dostávala zabrat. Emma nasadila ďábelské tempo a že začátku jí stačil jenom Míša.
Berníka jsme museli trochu přemlouvat, protože mu více mlela pusa než šly nohy. Tak moc, že nakonec teta Lucka navrhla soutěž, kdo vydrží déle mlčet. Zapla jsem stopky na hodinkách a Bernie s Emmou to vydrželi půl hodiny až do doby, než jsme sešli úplně dolů k parkovišti.
Dali jsme to všichni, hlavně na malošky jsme byli pyšní.
Po cestě do penzionu jsme se stavili do Sparu nakoupit, taťka si vybral i dobrou čokoládu, protože měl dneska svátek a kluci si vybrali za odměnu za výstup nanuk.
Na pokoji jsme uvařili oběd a po pozdním obědě jsme se rozhodli vyrazit ještě odlovit nějaké kešky a taky se podívat do městečka. Při hledání mostu přes řeku jsme objevili úžasnou nákladní lanovku. Po tom, co jsme objevili most, tak také super značku Pozor lanovka.
Šli jsme cestou mezi pastvinami a postupně odlovili tři kešky. Všechny našli kluci a u té poslední nás čekalo prima překvapení – krásné dětské hřiště. Kluci si chvíli pohráli a pak jsme se vydali na cestu zpátky do penzionu.
Zahráli jsme si zase dráčky, dali sprchu a zničení ulehli do hajan. Tedy my rodiče, dětem se ještě vůbec nechce spát a zase dělají nahoře srandičky. Já to dopíšu a padnu.
Ráno jsme postupně všichni začali chodit na záchod, takže jsme už před sedmou byli vzhůru. Dali jsme si snídani, sbalili batohy a vyrazili na první dnešní výlet na Lichtensteinklamm. Jeli jsme přes městečko St.Johann s krásným kostelem. Na benzínce tady měli levný benzín (dokonce levnější než u nás), takže jsme natankovali do plnou nádrž. Taťkovi se ještě povedlo přejet odbočku, ale Samík naštěstí dával pozor, takže jsme to vyřešili dříve než se navigace vzpamatovala. Zaparkovali jsme a pomalu vyrazili k soutěsce.
Berníka bolela noha, takže to bylo dost náročné. Nevěděli jsme, jestli to přehrává nebo ho noha fakt bolí. Na pokladně jsme koupili lístky a přes turniket vešli dovnitř na trasu soutěsky. Prošli jsme nějaké tunely a schody, všude okolo burácela voda z horského potoka a byla to nádherná podívaná. Pak jsme se ocitli u ikonických točitých schodů.
Berník hrozně kulhal, tak se ho Míša rozhodl vzít na koně, což v kombinaci s točitými schody do nitra soutěsky byl pro mě teda slušný adrenalin. Ale zvládli jsme to, a pak už šel Berník po svých až k nádhernému vodopádu.
Tam jsme si udělali ještě nějaké fotky do rodinného alba a vydali jsme se na cestu zpátky. Lidí postupně přibývalo, když jsme se vrátili zpátky, parkoviště už bylo úplně plné.
Cestou domů jsme zajeli do Sparu v St. Johannu. Byla tam podzemní garáž, takže jsme v pohodě zaparkovali. Udělali jsme velký nákup, koupili jsme i plno dobrotek a jeli jsme na ubytko uvařit si obědě.
Bernášek byl stále trochu jetý, takže ho Míša poslal se prospat a on fakt usnul. Takže i my ostatní jsme si udělali pohodičku a odpočinuli si.
Před třetí odpoledne jsme šli na zahrádku penzionu, kde jsme si zahráli velké šachy, kluci si vyzkoušeli atrakce pro děti a pak Samík objevil pod lavičkou malého králíčka, takže než dorazila Lucka s rodinkou, měli jsme o zábavu postaráno.
Pak jsme se auta přesunuli k jezeru Jägersee, kde jsme nakrmili kačenky a labutě a pak ho celé dokola obešli. Byla to moc hezká procházka i kolem řeky, která jezero napájí ,a která po nedávných původních úplně změnila koryto toku.
Posadili jsme se na zahrádce u břehu jezera, ale to by si Míša nemohl dát pivo s námi, takže jsme se rozhodli, že se přesuneme zpět do Kleinarlu a dáme si pivko u Daniela, jejich prvního zaměstnavatele. Děcka se vyblbnou na trampolíně, Bernie i zapomene, že ho bolí nožička.
Pak už si jen na pokoji zahrajeme dráčky, kluci ještě chvíli blbnou na postelích, až máme strach, že se na nás zřítí. No a pak už usínáme.,
Marásci 