22.8. – 29.8.2020

Den první – Cesta

Plánovaná cesta na naši dovolenou v Českém Švýcarsku ukazovala v navigaci přibližně 430 km a téměř 6 a půl hodiny cesty. Tentokrát bereme s sebou i Chilli, což znamená o starost více. Bude to náročné, ale doufáme, že to zvládneme.

Ráno nakládáme věci, které Maki pečlivě sbalila již předchozí den. Pak trošku zmatkujeme s babičkou Věrkou, které jsme ještě na poslední chvíli měli nečekaně dovézt dečku pro tetu Terku a kde nakonec nejedeme, protože babička raději koupí dečku novou. Ale to nevadí, aspoň tak nestresujeme a relativně v klidu odjíždíme a zapomínáme doma jen pár drobností, bez kterých se obejdeme.

Cesta ubíhala v poklidu, Samík s Berníkem se hned ze startu prospali, Chilli byla potichu (a snad teda v klidu). Když se kluci probrali, bylo už veseleji a někdy nám parádně hráli na nervy.. Každopádně jsme úspěšně zvládli všechny čůrací a jiné pauzy, oběd v KáeFCéčku i finální úsek cesty užší cestou mezi skalami.

Na místě nám pan domácí představil pokoj, ukázal bazén, na který můžeme kdykoli a popřál pěkný pobyt. Bazén jsme šli hned vyzkoušet a byl parádní. Jediná výtka byla od Samíka – a to že tam je zakázáno skákat a že nedosáhl na dno. I přesto jsme se parádně osvěžili a těšíme se, že bazén budeme denně využívat.

Po koupání jsme se šli ještě projít k nedalekému penzionu Zvoneček, kde jsme si dali pivo, radler a kofolu a kde si Berník parádně pohrál s dětskými kolečky, na kterých vozil písek a chlubil se, jak pořádně maká.

Cestou zpět jsme se ještě trošku prošli v okolí a obdivovali specifickou architekturu zdejších domů a chalup. Pak už jsme jen stihli vyzkoušet se Samíkem ping pong a naučit ho hrát žolíka, na kterého Míša s Maki nedávno vzpomínali a na který si pořídili karty.

Těšíme se na zítřek, aktivit je tady v zásobě dost, okolí vypadá nádherně a uvidíme, co nakonec podnikneme.

• 

• 

• 

Den druhý – Výlet na Loupežnický hrádek a Malou Pravčickou bránu

Ráno jsme se vzbudili a všude kolem jsme viděli jen mlhu. Proto jsme se rozhodli, že si nejprve půjdeme zaplavat a až pak vyrazíme na výlet, ať něco vidíme. Skočili jsme do bazénu a užívali si vody. Po chvilce začalo svítit sluníčko a když jsme vylezli z bazénu, byla už viditelnost mnohem lepší.

Proto jsme rychle sbalili batohy a vyrazili po žluté značce směr Šaunštejn neboli Loupežnický hrádek. Cestu vesnicí a lesem brzy vystřídaly žebříky a schody mezi skalami a za chvilku už jsme byli u žebříku pod hrádkem. Míša s Berníkem na zádech a s Chilli zůstali dole a Maki se Samíkem začali stoupat vzhůru. Protože prostory byly úzké a plné žebříků, bylo náročné se vyhýbat lidem, co chtěli sestoupit dolů. Ale nakonec se podařilo vystoupat nahoru. Výhledy byly překrásné, Samík mě upozornil, že dokonce vidí náš penzion. Chtěl to vše prozkoumat a já jen trnula, ať někde na skále neuklouzne. Sestup jsme hravě zvládli, Míša vyhodnotil, že se bez výstupu na hrádek obejde, takže jsme pokračovali dál směrem na Malou pravčickou bránu. Cesta byla plná schodů, se kterými se i naše malá Chilli statečně prala a dokonce jsme procházeli tunelem v jeskyni. Maki s Chilli musely počkat před výstupem k bráně, protože po žebříčcích se Chillinka ještě nenaučila chodit a kluci si to vystoupali až nahoru. Vše to aspoň pro mě i pro vás nafotili 😉

Když sestoupili dolů začalo docela pršet, takže jsme vytáhli bundy a vydali se na cestu zpátky. V dešti jsme ocenili skalní převis, kde jsme přečkali nejhorší průtrž. Pak už jsme pospíchali směr hospůdka, protože jsme měli pořádný hlad. Vyhlídlou jsme restauraci měli už ráno. Na Googlu měla docela dobré recenze, ale jídlo nás zklamalo. Samík byl se svým tradičním smaženým sýrem spokojený, ale svíčková teda nebyla vůbec svíčková. A rozhovor pana číšníka s někým v kuchyni, který jsme museli vyslechnout, nás utvrdil v tom, že tady jsme na jídlo naposledy… Pak už nám zbýval jenom kousek zpátky na ubytko a Berník stihnul za tu chviličku v krosně vytuhnout. Takže jsme ho vyklopili do postele a následovali jeho příkladu 🙂 Domů jsme přicházeli s prvními kapkami deště a pak se pořádně rozpršelo. I jak jsme se vzbudili, pořád ještě pršelo, takže jsme si zahráli Příšerky ze skříně a pak už se sluníčko konečně prodralo zpoza mraků.

Já teď píšu tyto řádky a kluci řádí v bazénu. Pak ještě vyrazíme na večerní procházku a pak už do postele, protože zítra nás čeká další zajímavý výlet.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den třetí – Pravčická brána

Na dnešní den jsme si naplánovali asi nejznámější místo zdejšího kraje a to Pravčickou bránu. Rozhodli jsme se posunout busem na zastávku Pravčická brána, odkud vede červená turistická trasa až k bráně.

Čekání na bus uteklo rychle, a cesta busem taktéž. Vydali jsme se po červené značce do kopců a skal. Maki nejprve měla obavy z davů turistů, ale lidí na trase bylo tak akorát, takže žádné tlačenice se nekonaly.

Míša nesl Berníka v krosně a ostatní si to pelášili po svých. Cesta utíkala a my jsme míjeli nádherné skalní útvary, mosty, jeskyně, vytesané schody a další zajímavosti v okolí skalních pěšin.

Pravčickou bránu jsme úspěšně našli, ono v podstatě ani nebylo kam z trasy uhnout. Vyšli jsme až k chatě pod branou, pokochali se výhledy, udělali několik fotek a rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dále po červené až k Mezní louce.

Cesta pokračovala ve stejném duchu – to znamená, že byla úžasná s krásnými výhledy a lemovaná vysokými skalami. Navíc vedla z kopce, což byl pěkný bonus. Berník každého na potkání z krosny zdravil hlasitým dobrý den a vykouzlil tak úsměv na rtech nejednomu turistovi. Pak nám ještě začal zpívat do kroku písničku vlastní tvorby Teče voda z kopce a Teče voda dolů do kanálu. Bylo nám teda veselo. Posilnění müsli tyčinkami jsme nasadili svižné tempo a krom pár neshod se Samíkem, nefungujícího foťáku, stresující Chilli a dalšími klasickými rodinnými trablemi to šlo jak po másle.

Na Mezní louku jsme dorazili unavení a o to jsme měli větší radost, když jsme objevili bufet U Fořta, kde jsme si dali parádní oběd. Ceny byly lidové, porce velké, všem chutnalo a oproti předchozímu dni to byla prostě paráda.

Po obědě šli kluci vyzkoušet dětské hřiště, kde byl i dřevěný model Pravčické brány a další prolézačky. Rozmýšleli jsme se, jestli pokračovat dále pěšky až na ubytování, a nebo se zase svézt autobusem. Předpověď počasí a pár kapek začínajícího deště nám rozhodování ulehčil a my jsme zanedlouho byli zpátky na pokoji.

Odpoledne jsme si zašli na předražené nanuky a pak už jsme jen odpočívali u penzionu. Samík si vyzkoušel ping pong a tenis, Berník zase pískoviště, klouzačku a taky našel novou kamarádku, kterou vozil v autíčku.

Pak jsme ještě šli do bazénu, kde jsme si zaplavali a osvěžili se. Po večeři Berník usnul na gauči a Chilli to konečně zabalila taky a Maki, Míša a Samík si zahráli v doprovodu dvojího chrápání žolíka.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den čtvrtý – Skalní hrad Sloup a Samuelova jeskyně

Dneska ráno jsme vyrazili na asi 45 minut dlouhou cestu autem do Sloupu, jehož dominantou je stejnojmenný skalní hrad. Cestu trošku zkomplikovala nevolnost kluků, že já se s tím Kinedrylem nepoučím… Vypadalo to, že to nakonec zvládneme i tak, ale při parkování už to Bernie nevydržel.. Naštěstí už jsem to čekala, takže škody byly minimální. Po jejich zlikvidování jsme vyrazili nahoru k pokladně.

Schody jsou dost úzké, takže provoz řídí semafor. Koupili jsme vstupenky, dostali tištěného průvodce, protože s tím skutečným jsme neměli odvahu prohlídku absolvovat. Stále máme vzpomínky na papírnu.. Skalní hrad nás překvapil svou rozlehlostí. Objevovali jsme stále nové a nové zákoutí a z průvodce se dozvěděli, co k čemu sloužilo. Nejenom Samíkovi jela fantazie na plné obrátky.

Třešničkou na dortu bylo, že Samík objevil malovaný kamínek. No a taky tatínek podlehl prosbám a koupil klukům suvenýr, takže spokojenost největší a po dlouhé době se výlet obešel bez brblání.

Při studování mapy jsem objevila, že naproti hradu ve svahu se nachází Samuelova jeskyně. No uznejte že tu jsme si nemohli nechat ujít. Dali jsme si točenou zmrzku a vyrazili jsme.

Cesta k jeskyni byla parádně značená, takže nebyl problém ji najít. Samík se vydal na obhlídku příbytku svého jmenovce a prohlásil, že když ho naštveme, že ví, kde se uchýlí 😄 Nad jeskyní byla ještě trošku adrenalinová vyhlídka, ze které byl překrásný pohled na hrad. Pak už jsme sestoupili zpátky do vesnice, odlovili kešku pod hradem a vyrazili na cestu domů.

Stavili jsme se v Lidlu doplnit zásoby jídla a odpoledne už strávili u ubytování. Kluci se ještě vyblbli venku a pak už jsme padli do postele.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den pátý – Edmundova a Divoká soutěska

Dnes ráno nás probudilo kvílení silného větru. Podívali jsme se z okna ven a venku to vypadalo všelijak. Stromy se ohýbaly, obloha byla střídavě zatažená, chvilkami zas prosvítalo sluníčko a my jsme se nemohli rozhodnout, kam vyrazíme.

Nakonec vyhrály „lodičky“, tedy výlet soutěskou mezi skalami podél řeky, kde se dva úseky (Edmundova a Divoká soutěska) překonávaly na lodičkách.

Vydali jsme se tedy opět na autobus a svezli se o pár zastávek dále než minule. Autobus měl zpoždění a byl už docela plný, ale naštěstí jsme se vlezli. Když jsme vystoupili, nevěděli jsme, kam se vydat, ale zvolili jsme správný směr hned napoprvé a došli na začátek trasy soutěskou. Míša chtěl ještě zkontrolovat kešky, ale mezi skalami nebyl signál. Vyrazili jsme tedy do skal a tentokrát šel i Berník statečně po svých.

Cesta byla úžasná, chvílemi jsme šli po skalních pěšinách, chvílemi po chodnících z prken, párkrát jsme řeku přešli po mostě a celou dobu nás z obou stran lemovaly vysoké skály a řeka Kamenice plná zelených trav a ryb.

Došli jsme až k prvnímu přístavu a nalodili se na lodičku, která byla poháněna dlouhým bidlem. Cestou po řece jsme se kochali dalšími výhledy a hledali (někdy úspěšně, někdy neúspěšně) skalní útvary, které nám pan průvodce popisoval (želví hlava, hlava Bárta Simpsona a podobně). Chilli i Berník cestu zvládli bez obtíží, akorát Berník byl trošku zklamaný, protože chtěl být kapitánem..

Po vylodění jsme si dali malou svačinu a pokračovali k druhému přístavu. Následovala plavba druhou lodičkou, tentokráte kratší.

Pak už nám jen zbývala cesta po modré do Vysoké Lípy. Berník se už zase nesl a my jsme se rázem ocitli na pěšině sami, jelikož většina turistů odbočila na Mezní louku. Pár kilometrů uteklo celkem rychle, počasí hrozilo průtrží mračen, ale nakonec jen příjemně foukalo a my jsme si troufli i na menší odbočku k Ptačímu kameni.

Od hotelu Lípa jsme pokračovali do restaurace U nás, kde jsme si dali výborný, i když trošku dražší oběd. Pak už jen zpátky do kopce na ubytování, kde jsme se svalili a odpočívali. Teda krom kluků, kteří žadonili o bazén. Co bysme pro ně neudělali – za chvíli jsme se všichni čachali v bazénu.

Pak už byl Berník docela unavený a usnul Míšovi v náručí u večeře. Míša šel ještě večer se Samíkem vyvenčit Chilli a procházku si protáhli až do Dolského mlýna.

Cesta v podvečerních hodinách, kdy se pomalu stmívalo a ve skalách skučel silný vítr, vydala za pořádnou stezku odvahy a všichni tři byli rádi, když se vrátili zpátky na ubytování. Míša se Samíkem a Chilli ještě chvíli zůstali na pískovišti, kde Samík vytvářel modely bunkrů.

Pak už jen následovalo vyprávění zážitků z mlýna Maki, která nicnetušící zůstala na pokoji se spícím Berníkem..

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den šestý – Panská skála a Hřensko

Ráno jsme se probudili do deštivého dne navzdory slunečné předpovědi počasí. No nic, už jsme zvyklí, že to v těchto končinách metereologům moc nevychází. Museli jsme do lékárny, nejbližší nám to našlo v České Kamenici, a protože mezi tím přestalo pršet, řekli jsme si, že zajedeme k čedičové skále, kterou jsme míjeli kousek dál po cestě při předchozím výletě.

Zaparkovali jsme a vyrazili k Panské skále. Cestou najednou Bernášek povídá: „Tady je namalovaný kamínek.“ A on tam opravdu ležel. Tak už i Berník našel kamínek jako Samík a měl z toho velikou radost. Pak už jsem jen vlála za klukama a s hrůzou pozorovala, kde všude se šplhají. Vyfotili jsme skálu ze všech stran a pak jsme vyrazili zpátky k autu.

Rozhodli jsme se, že ještě vyrazíme do Hřenska. Cestou jsme narazili v obci Růžová na hezkou hospůdku, tak jsme tam zastavili na oběd. Pochutnali jsme si a pak už jen dlouho jeli z kopce, abychom dojeli do Hřenska. Najít volné parkovací místo byl trochu problém , ale nakonec jsme ho našli.

No, o městečku jsme měli trochu jinou představu a byli jsme dost rozladění z reality. Všude, ale opravdu všude stánky s cetkami a oblečením „světových“ značek. No uf, tohle si takové malebné místo nezaslouží. Zašli jsme se podívat alespoň na Starou plynárnu. Nyní penzion, kdysi budova na výrobu acetylenu. Krásná a unikátní budova… Pak už jen kouknout na Labe a raději pryč odsud.

Když jsme dojeli na ubytování, zašli jsme si nanuk a zbytek odpoledne jsme strávili na hřišti. Na bazén nám dneska byla nějaká zima a tak nás na koupání ani Samík nepřemluvil.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den sedmý – Dolský mlýn, dny řemesel a mydlárna Rubens

Poslední den jsme chtěli pojmout víceméně v odpočinkovém tempu a proto jsme na dopoledne naplánovali procházku k Dolskému mlýnu s tím, že pak budeme pokračovat na hrad Falkenštejn a že se vrátíme zpátky busem z Jetřichovic. Odpoledne jsme pak chtěli lenošit na ubytování – na bazéně či dětském hřišti.

Podle plánu jsme vyrazili k Dolskému mlýnu, který je od ubytování opravdu nedaleko. Míša a Samík už tam byli, tak jsme šli na jisto. Počasí bylo všelijaké, že začátku svítilo sluníčko, ale pak se schovalo za mraky a dost se ochladilo. Oblékli jsme tedy mikiny a vydali jsme se po kamenných schodech k mlýnu.

Cesta po schodech soutěskou mezi skalami je tajemná a má svou atmosféru. Když jsme dorazili k mlýnu (tedy k tomu, co z něj zůstalo), tak začalo pršet. Využili jsme toho a postupně prozkoumali zbytky místností, skladišť, chlévů a dalších prostor a v jednom z nich (pravděpodobně kozí chlívek) jsme čekali až déšť ustane.

No byla to celkem nuda, tak jsme si volnou chvíli krátili luštěním kešky. Tu jsme úspěšně vyluštili, ale bohužel nenašli. Byla pravděpodobně někde nahoře na skále, kam se nám vůbec nechtělo drápat.. Nicméně déšť mezitím ustal a my jsme si prošli zbytek rozvalin a vydali se dále směrem ke Královskému smrku.

Cestou jsme ještě objevili zbytky dalších dvou stavení, sice daleko menších, ale neméně zajímavých. Také jsme zjistili, jaké čuňata dokážou lidé být, když se všude kolem staveb válely papírové kapesníčky a kdoví co ještě..☹️

Po chvilce chůze jsme došli na louku, kde zrovna probíhaly dny lesních řemesel – akce, kde bylo možno vidět a dozvědět se o starých řemeslech. Paní zrovna vysvětlovala výrobu dehtu ze dřeva a jeho použití, když začalo dost pršet. Schovali jsme se pod stan a hltali zajímavé informace a vyprávění od paní průvodkyně. Dokonce i Berník výjimečně nezlobil a nekecal do výkladu.

Paní domluvila právě včas – kdy už se teda Berník začal ozývat a kdy ustal déšť. Vydali jsme se prohlídnout jednotlivé expozice. Mohli jsme si prohlédnout výrobu a zpracování smoly, dehtu, potaše, velký milíř, kde se na závěru akce mohlo vzít na památku vypálené dřevěné uhlí, sušárnu na ovoce, pec na pečení chleba, pec, kde se vypalovaly kachle a další zajímavé ukázky.

Berník si dokonce vyzkoušel připravit z kynutého těsta šnečka, který se následně v peci upekl. Tu ale museli nejprve dostatečně rozehřát, pak zase nechat zchladnout na správnou teplotu. Ta se poznala vhozením mouky, která měla začít hnědnout, když člověk počítal od jedné do deseti, tak zhruba u osmičky.. Když to bylo dříve než u pětky byla pec rozpálená ještě moc.. No hotová věda, ale upečené copy a snečci se povedli a byli výborní. Při čekání na hotové pečivo Míša zaslechl rozhovor dalších turistů, kteří zmiňovali mydlárnu v Růžové a my jsme se nakonec rozhodli pro změnu plánu a místo hradu jsme zvolili mydlárnu. Ale o tom trošku později..

Kluci si ještě na závěr vyzkoušeli ozdobit plátěný pytlíček razítky s mlýnem a rysem. Byli oba nadšení a každý si odnášel svůj pytlíček. Místo pokračování po trase jsme se tedy vraceli zpět, jelikož do mydlárny jsme chtěli jet až po obědě a autem. Procházeli jsme tedy ještě jednou kolem mlýna, kde už bylo dost turistů. My jsme si mlýn mohli prohlédnout téměř sami a jsme za to rádi, jelikož s davy lidí to prostě nebylo ono a veškerá atmosféra byla tatam.

Výstupem zpět po schodech jsme se dost zahřáli a taky nám vyhládlo. Na pokoji jsme si tedy ukuchtili oběd, chvilku spočinuli a pak jsme vyrazili do obce Růžová, kde jsme se zastavovali předchozí den na oběd.

Mydlárnu jsme našli pomocí navigace a vypravili jsme se dovnitř. Maki zakoupila sadu na výrobu mýdel a dostala instrukce, jak mýdla nazdobit. Kluci a Maki teda tvořili, Míša fotil a hlídal Chilli. Mýdla se povedly a motýl, ryba i ježek, putovali do krabičky. Ze zbytků mýdla se pak ještě vyrobila plstěná kulička, která slouží zároveň jako žínka. Celou krabičku pak ještě společně zabalili a nazdobili, no prostě paráda.

Maki se Samíkem pak ještě vybírali, co si dovezeme domů (a že bylo z čeho vybírat) a Míša už šel s Chilli a Berníkem k autu, protože Berník měl ukrutnou žízeň a Chilli zase bezdůvodně stresovala.. Za chvilku přišla Maki se Samíkem a jelo se na ubytování.

Zbytek odpoledne jsme pak strávili venku u pískoviště a v bazénu. Večer jsme už jen trošku pobalili a zítra už pojedeme domů. Uteklo to hrozně rychle, ale všichni jsme si to užili a shodneme se na tom, že to byla úžasná dovolená. Určitě bychom se chtěli do zdejších krajin ještě podívat, stojí to zde určitě za to.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•