(13. 2. 2021)

Probudili jsme se do zasněženého sobotního rána a teploměr na balkóně ukazoval mínus 7. Chtěli jsme vyrazit na výlet a přemýšleli kam, abychom nepřecenili své síly. Samík nás začal přemlouvat, ať jdeme na Prašivou, že bychom to zpátky sjeli dolů na saních. Zrovna včera jsme se v práci bavily, že nájemce chaty Prašivé nabízí vývoz sáňkařů autem, což nám teda přijde naprosto na hlavu, ale když si to člověk vyšlápne vlastními silami a pak při sjezdu dolů jede opatrně a nenechá to úplně pustit… No, nakonec jsme svolili, že to zkusíme.

Po snídani jsme se pořádně oblékli, vytáhli sáňkařský vozový park a vydali se na cestu. Chtěli jsme, ať Berník jde pěšky, takže to šlo pomalu. Chumelilo a my začali trošku pochybovat, jestli to zvládneme. Vzdát se nám nechtělo, takže jsme zatli zuby a šli mezi sněhovými vločkami, které nás vytrvale zasypávaly. Ale pak už to nějak šlo a my ukusovali kilometr za kilometrem. Berník střídavě šel a vezl se na saních, Samík šel a ani ho nenapadlo to vzdát, protože měl před sebou vidinu dlouhé jízdy na saních dolů. Když jsme došli k vodopádům, věděli jsme, že už to zvládnem. Míša je borec, protože táhnout saně do kopce je opravdu makačka.

Nahoře jsme si dali tatranku a teplý čaj z termosky. Míša se zašel ještě podívat přes louku ke kostelíku, na výhledy na Raškovice a náš dům, ale viděl jen velkou mlhu.

Pak už jsme seběhli na začátek kopce, rozdělili si vozítka – Maki s Berníkem jeli na velkých saních, Samík na malých sáňkách a Míša na zipfech. Vyrazili jsme a jelo to skvěle. Svištěli jsme docela rychle a zdravili veselým ahoj ty, kteří teprve tahali své sáňky nahoru.

U vodopádu jsme s Berníkem na velké kluky počkali, Samík měl menší karambol, ale nakonec to vybral. Dosvištěli jsme až dolů k prvním domům ve Vyšních Lhotách a shodli jsme se, že to byl parádní zážitek a že to Samík dobře vymyslel, ten dnešní výlet. Pak už jsme Berníka posadili do saní a rychlým krokem ukrojili poslední kilometry k nám domů. Přes jez, kolem Feraku a školky a pak už jsme cítili teplo našeho bytu. Červené tváře od mrazu máme ještě teď, ale stálo to za to.

(06.02.2021)

Víkend. Už je zase tady. Hurá 🙂 Míša se těšil na nějaký další výlet a plánoval, že konečně zkusí červenou značku vedoucí až na Kyčeru. Ráno jsme přemýšleli, jak to uděláme, ale Maki si vzpomněla, že musí ještě nakoupit a tak navrhla, že se s Berníkem projde do obchodu a my se Samíkem můžeme na hory.

Než jsme se vytetelili, sbalili, převlékli a vyrazili, bylo skoro půl jedenácté. Na výlet už docela pozdě, ale nechali jsme tomu volný průběh a říkali jsme si, že půjdeme dokud se nám bude chtít a uvidíme kam dorazíme.

Venku byla docela hustá mlha, teplota kolem mrazu a lehce začínalo sněžit. Půda byla rozmáčená a bahnitá, ale v kombinaci se sněhem nic hrozného. Přešli jsme přes pole, šli chvíli podél cesty, prošli na konec Raškovic a odbočili na červenou značku. Ta pak vedla do kopce až jsme dorazili na lesní cestu. Tam jsme špatně odbočili (tedy pokračovali špatně rovně), ale po kontrole na mapách v telefonu jsme se vrátili a pokračovali správně. V husté mlze šly turistické značky špatně vidět, ale značka kopírovala širokou lesní cestu a tak už jsme podruhé z cesty nesešli.

Samíkovi se zpočátku moc nechtělo, ale nakonec jsme došli až k rozcestníku Kabát, od kterého už to bylo jen 3 km na Kyčeru. Rozhodli jsme se, že už je docela pozdě (už jsme se těšili na oběd) a tak jsme se udělali pár fotek (včetně rampouchu v Míšových vousech), dali si Horalku a vydali se zpátky. Určitě zde nejsme naposled a Kyčeru zdoláme příště.

Cesta zpátky utíkala rychle, mlha se trošku rozestoupila a nám se zdálo, že jdeme jinou cestou i přes to, že jsme se vraceli ve svých stopách. Najednou jsme totiž viděli kousek dál než pár metrů (i když ne zas tak daleko) a krajina vypadala opravdu jinak.

Domů jsme tedy dorazili docela rychle a nás čekal zasloužený oběd.