(06.02.2021)
Víkend. Už je zase tady. Hurá 🙂 Míša se těšil na nějaký další výlet a plánoval, že konečně zkusí červenou značku vedoucí až na Kyčeru. Ráno jsme přemýšleli, jak to uděláme, ale Maki si vzpomněla, že musí ještě nakoupit a tak navrhla, že se s Berníkem projde do obchodu a my se Samíkem můžeme na hory.
Než jsme se vytetelili, sbalili, převlékli a vyrazili, bylo skoro půl jedenácté. Na výlet už docela pozdě, ale nechali jsme tomu volný průběh a říkali jsme si, že půjdeme dokud se nám bude chtít a uvidíme kam dorazíme.
Venku byla docela hustá mlha, teplota kolem mrazu a lehce začínalo sněžit. Půda byla rozmáčená a bahnitá, ale v kombinaci se sněhem nic hrozného. Přešli jsme přes pole, šli chvíli podél cesty, prošli na konec Raškovic a odbočili na červenou značku. Ta pak vedla do kopce až jsme dorazili na lesní cestu. Tam jsme špatně odbočili (tedy pokračovali špatně rovně), ale po kontrole na mapách v telefonu jsme se vrátili a pokračovali správně. V husté mlze šly turistické značky špatně vidět, ale značka kopírovala širokou lesní cestu a tak už jsme podruhé z cesty nesešli.
Samíkovi se zpočátku moc nechtělo, ale nakonec jsme došli až k rozcestníku Kabát, od kterého už to bylo jen 3 km na Kyčeru. Rozhodli jsme se, že už je docela pozdě (už jsme se těšili na oběd) a tak jsme se udělali pár fotek (včetně rampouchu v Míšových vousech), dali si Horalku a vydali se zpátky. Určitě zde nejsme naposled a Kyčeru zdoláme příště.
Cesta zpátky utíkala rychle, mlha se trošku rozestoupila a nám se zdálo, že jdeme jinou cestou i přes to, že jsme se vraceli ve svých stopách. Najednou jsme totiž viděli kousek dál než pár metrů (i když ne zas tak daleko) a krajina vypadala opravdu jinak.
Domů jsme tedy dorazili docela rychle a nás čekal zasloužený oběd.
Marásci 