(13. 2. 2021)
Probudili jsme se do zasněženého sobotního rána a teploměr na balkóně ukazoval mínus 7. Chtěli jsme vyrazit na výlet a přemýšleli kam, abychom nepřecenili své síly. Samík nás začal přemlouvat, ať jdeme na Prašivou, že bychom to zpátky sjeli dolů na saních. Zrovna včera jsme se v práci bavily, že nájemce chaty Prašivé nabízí vývoz sáňkařů autem, což nám teda přijde naprosto na hlavu, ale když si to člověk vyšlápne vlastními silami a pak při sjezdu dolů jede opatrně a nenechá to úplně pustit… No, nakonec jsme svolili, že to zkusíme.
Po snídani jsme se pořádně oblékli, vytáhli sáňkařský vozový park a vydali se na cestu. Chtěli jsme, ať Berník jde pěšky, takže to šlo pomalu. Chumelilo a my začali trošku pochybovat, jestli to zvládneme. Vzdát se nám nechtělo, takže jsme zatli zuby a šli mezi sněhovými vločkami, které nás vytrvale zasypávaly. Ale pak už to nějak šlo a my ukusovali kilometr za kilometrem. Berník střídavě šel a vezl se na saních, Samík šel a ani ho nenapadlo to vzdát, protože měl před sebou vidinu dlouhé jízdy na saních dolů. Když jsme došli k vodopádům, věděli jsme, že už to zvládnem. Míša je borec, protože táhnout saně do kopce je opravdu makačka.
Nahoře jsme si dali tatranku a teplý čaj z termosky. Míša se zašel ještě podívat přes louku ke kostelíku, na výhledy na Raškovice a náš dům, ale viděl jen velkou mlhu.
Pak už jsme seběhli na začátek kopce, rozdělili si vozítka – Maki s Berníkem jeli na velkých saních, Samík na malých sáňkách a Míša na zipfech. Vyrazili jsme a jelo to skvěle. Svištěli jsme docela rychle a zdravili veselým ahoj ty, kteří teprve tahali své sáňky nahoru.
U vodopádu jsme s Berníkem na velké kluky počkali, Samík měl menší karambol, ale nakonec to vybral. Dosvištěli jsme až dolů k prvním domům ve Vyšních Lhotách a shodli jsme se, že to byl parádní zážitek a že to Samík dobře vymyslel, ten dnešní výlet. Pak už jsme Berníka posadili do saní a rychlým krokem ukrojili poslední kilometry k nám domů. Přes jez, kolem Feraku a školky a pak už jsme cítili teplo našeho bytu. Červené tváře od mrazu máme ještě teď, ale stálo to za to.
Marásci 