(21.02.2021)
Přicházel konec dalšího týdne a my jsme dostali nečekanou zprávu ze školky, kde nám sdělili, že ve školce byl před týdnem někdo s Covidem. Nastali menší manévry, hovor z hygieny a Berník v karanténě. A tak místo našich výletů do přírody jsme jeli do smogem zahalené Ostravy, kde Berníkovi udělali testy. Ty dopadly dobře, takže za pár dní Berníkovi karanténa končí. Školka nicméně zůstává na dva týdny zavřená a tak bude doma veselo… 🙂
No každopádně Berník měl program určen – musí zůstat doma. A tak jsme si naplánovali výlet alespoň my se Samíkem (my = taťka a syn). Měl jsem jasnou představu – jít po stejné a nebo podobné trase jako tenkrát na Kabát a pokračovat dále na Kyčeru. Vyrazili jsme v neděli ráno kolem deváté a šli jsme opět po červené k Husinci a Baštici. Na cestu nám svítilo sluníčko, kolem zpívali ptáčci a pod nohami nám střídavě křupal a čvachtal místy zmrzlý a zledovatělý, místy tající sníh. U Baštice jsem se rozhodl zkusit první zkratku – na mapě lesní cestu, která sice vedla strmě do kopce, ale měla nám ušetřit nejméně kilometr chůze.
Nevím jak by probíhala druhá trasa bez zkratky, ale zkratka samotná byla makačka. Drápali jsme se do kopce korytem mezi kopci, které bylo plné sněhu. Občas nás sníh udržel, občas jsme se propadali a dost často nám to podkluzovalo. Když jsme se doplazili k široké cestě, která se napojovala na červenou, měl jsem opravdu dost. Samík to ale zvádl parádně – šikula náš.
Dali jsme si mátový čaj s medem z termosky a pokračovali dále po pěkné cestě a za chvíli jsme se napojili opět na červenou značku. Zanedlouho jsme minuli podivnou krvavou stopu ve sněhu a chomáč nějakých chlupů. Rozhlídli jsme se kolem a pokračovali v duchu tajemné atmosféry, kterou umocňoval fakt, že jsme za celou cestu nepotkali ani živáčka.
To se za chvíli změnilo, když jsme dorazili na Kyčeru – sedlo, kde jsme potkali Samíkovu paní učitelku. Pozdravili jsme a pokračovali dále na vrchol Kyčery. Metry ubíhaly pomalu, ale zdárně jsme vrchol zdolali a dali si zaslouženou svačinu. Z vrcholu jsme zkusili další zkratku, tentokráte z kopce. Byla to dobrá volba, protože cesta z kopce ve sněhu utíkala rychle. Postupně jsme míjeli i další turisty. Dorazili jsme k odbočce na Kabát a sešli až ke Kabátu – místu, kde jsme se minule v mlze a mrazu otočili a šli zpět domů. Stejná cesta domů nás čekala i teď.
Z Kabátu to už šlo docela rychle, sluníčko stále svítilo a nás lákal odpočinek doma i oběd. Sníh se stále na více místech měnil v kaši a vodu. Cestu nám ještě zkřížila rodinka srnek, která se nám během chvilky ztratila v lese.
Dolů po asfaltu už jsme dost fičeli a domů jsme dorazili kolem půl druhé – akorát na oběd. Po těch 15km byl opravdu zasloužený..
Děkuji Samíku, jsi borec !
Záhadná stopa 
Marásci 