(16.04.2022)

Druhý den v Krakowě kluci zahájili ranní vstávání hrou na schovku v hotelovém pokoji. No zábava parádní, avšak na vyspávající rodiče a možná i okolní hosty hotelu kluci ohled nebrali. Po chvilce už jsme stejnak byli všichni vzhůru a chystali jsme se do města – do pekárny s posezením na snídani.

Venku před hotelem nás překvapil slejvák, ale vidina mňamózni snídaně byla dost silná na to, abychom si zabalili batohy do pláštěnek, přehodili kapuce a vyrazili na tramvaj. V tramvaji jsme již zkušeně nakoupili rodinnou víkendovou jízdenku a jeli do centra.

Pekárnu jsme našli rychle, naštěstí byl vevnitř i volný stůl, a tak jsme se usadili a začli vybírat snídani. Kluci si dali donut s kousky lentilek, Samík navíc semínkový obdélník s pizza kořením, Maki krakowský bagel s tvarohem a Míša taky bagel, ale sýrový. Míša si navíc dál pistáciový koblih a Maki kafíčko. No paráda, všichni jsme si pošmákli. Radost nám trošku zkazil zapáchající záchod.

Po snídani jsme se vydali na náměstí, kde byly velikonoční trhy. Některé stánky se teprve chystaly, jiné už nabízely zboží. Na první pohled nás nic extra nezaujalo a tak jsme pokračovali obhlédnout středověkou krytou tržnici. Budova nádherná, nicméně stánky uvnitř to byl samý kýč.

Venku bylo stále zataženo, občas poprchávalo a bylo dost chladno. Napadlo nás tedy schovat se před nepřízní počasí do podzemí – tedy do muzea pod středověkou tržnicí. A vůbec jsme nelitovali. Muzeum bylo nové, plné interaktivních prvků a zajímavých exponátů. Pochodili jsme v podzemí a všechno si prohlídli a dokonce se i zahřáli, protože v podzemí bylo tepleji než venku. Záchody zde byly na jedničku a my jsme odcházeli spokojeni do stále chladného počasí na oběd.

Cestou na oběd jsme nakoupili klukům pár dřevěných velikonočních vajíček na památku a šli nejdříve do mekáče. My jsme si chtěli dát něco z klasické polské kuchyně, ale nejdříve jsme uspokojili kluky, kteří nadšením zkusit něco nového neoplývali. A tak jsme to vyřešili McNugety a hranolkami a poseděli jak jinak než v podzemní místnosti ze třináctého století.

Když měli kluci plná břicha, vyrazili jsme do malé restaurace Smak, kde si břicha pro změnu naplnili rodiče. Maki si dala bigos a Míša pirohy plněné masem. Moc nám chutnalo a kluci naštěstí moc nezlobili, protože už měli plná bříška.

Po jídle jsme spěchali na tramvaj a zpátky na hotel, abychom si trošku odpočinuli před cestou do solného dolu Wieliczka. Cesta do Wieliczky byla v pohodě, Bronzík nás tam pohodlně zavezl. Na místě jsme si pak vyzvednuli objednané a zaplacené lístky. Ty jsme objednali dávno předem, jelikož zde bývá dosti vyprodáno.

Lístky máme, pak jsme ještě zjišťovali jestli naše batohy nejsou moc velké na to, abychom je mohli vzít s sebou na prohlídku. Míša ten svůj radši hodil do auta a pak už jsme jen čekali na začátek prohlídky. S námi v řadě čekalo ještě několik Čechů a Slováků a tak jsme si připadali jak u nás.

Než dorazil průvodce, trochu jsme bojovali s klukama, protože čekání na cokoli je pro ně strašná nuda a když se nudí, tak vymýšlejí hlouposti. Naštěstí průvodce zanedlouho dorazil a my se vydali po mnoha schodech do podzemí. Berník to komentoval slovy „To je brutální“ a my jsme v nekonečných zatáčkách klesali dolů. Pak následovaly asi tři hodiny prohlídky úchvatného podzemí. Navštívili jsme různé expozice, místnosti, jezírka, sály, kostel a téměř vše bylo ze soli. Paráda, krása střídala nádheru..

Když prohlídka oficiálně skončila, prošli jsme si ještě kousek podzemí, nakoupili suvenýry a rozhodli se jít ven. No cesta ven nebyla jen tak, šli jsme ještě asi čtvrt hodiny podzemím a dorazili jsme k výtahu, který nás vyvezl myslím ze 130 m hloubky na povrch. Překvapením pro nás bylo, že jsme na povrchu vyšli úplně někde jinde.. No dalších 15 minut jsme se teda ještě prošli na parkoviště a vyrazili zpět.

Chtěli jsme ještě někde nakoupit něco na snídani, ale většina obchodů už byla zavřená. A tak jsme řešili primárně večeři. Naštěstí kebab ze včerejška měl otevřeno i dnes a tak jsme neváhali. Míša si již nedal extra pikantní omáčku, která byla sice vynikající, ale přes své množství přebila další chutě. Odnášeli jsme si tedy stejné kebaby, akorát v jiných velikostech od malého po XXL..

Na hotelovém pokoji jsme to všechno sežrali (ano sežrali, protože to bylo fakt mega žrádlo) a pak se už jen váleli.

Zítra ještě nevíme, co podnikneme, necháváme se překvapit počasím, které rozhodne, jestli ještě pojedeme do města a nebo ne.

(15.04.2022)

Ráno jsme dobalili poslední věci, naložili vše do auta a vyrazili do Ostravy, kde jsme nechali Chilli na hlídání Monči s rodinkou a pokračovali směr Bohumín a po dálnici až do Krakowa. Celou cestu lilo a na cestě bylo hodně kamionů, takže to nebylo moc příjemné. Ale hotel jsme našli bez problémů, zaparkovali jsme Bronzíka a šli se zeptat, jestli už není náhodou připravený náš pokoj. Paní recepční řekla, že za 10 minut bude hotovo. Posadili jsme se na recepci a pan vedoucí nám donesl po chvilce buchty, ať nám to čekání rychleji uteče. To bylo moc milé. Ani jsme je nedojedli a už paní recepční říkala, že pokoj je připravený.

Byli jsme nadšení, jaký nám taťka vybral krásný hotel a pak už nás hlad vyhnal do ulic. Věděla jsem, že kousek od hotelu je kebab, který měl dobré recenze, takže jsme se ho vydali otestovat.

Na uvítanou jsme dostali výborný skořicový čaj a oplatku. Pan majitel byl moc milý. Ptal se Míši jestli chce opravdu hodně ostrou omáčku a Míša chtěl, tak jsem se bála, jestli to přežije. Za chvilku už jsme měli boule za ušima, jaká to byla dobrota. Ještě jsme jako pozornost podniku dostali mangový džus, mňam.

S plnými břichy jsme vyrazili na tramvaj. Automat se s námi ale nechtěl bavit a my nevěděli, jestli půjde koupit jízdenka i v tramvaji. Míša teda vymyslel, že půjdeme jednu zastávku pěšky a uvidíme, co bude dělat automat tam. Už z dálky jsme viděli, že si tam někdo kupuje lístek, takže hurá. Koupili jsme jízdenky na cestu tam i zpátky a za chvilku nám jela trambaj, jak říká Berník.

Za 20 minut jsme vystoupili přímo pod hradem Wawel. Prošli jsme si celý hrad, ale jen z venku, s Berníkem jsme návštěvu muzeí omezili na minimum, protože to je většinou spíš za trest. Z hradu jsme se zašli ještě podívat dolů k řece na wawelského draka, který dokonce i chrlí oheň.

Míša prohlásil, že by to chtělo alespoň jednu kešku z Krakowa, a protože jedna byla nedaleko, vydali jsme se ji hledat. Naštěstí to byl dneska rychlý odlov. Pak už jsme se vybrali na procházku do židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme se různě proplétali uličkami kolem synagog, stylových barů a krásných starých domů. Několikrát nás přepadl déšť, jednou i bouřka, ale naštěstí vše vždy rychle přešlo. Když jsme došli ke kulatému domečku, kde se prodávají zapiekanky, neměli jsme ještě vůbec hlad. Tak jsme si nakonec nedali.

Šli jsme pomalu k zastávce tramvaje a skočili do 24h Carefourru koupit něco na večeři. To byla chyba, protože to tam bylo pěkně předražené. Se Samem jsme se pak totiž ještě vydali do obchodu naproti hotelu. A tam byl mnohem větší výběr a vše levnější. Příště budeme vědět. Samík nám to říkal, že máme jít nakoupit až tam. No, měl pravdu, kluk náš ušatý.

Na hotelu jsme si dali večeři a kluci si pak užili vanu. Berník si lebedil, slyšeli jsme z koupelny jen „To je parádička“. Teď už chrní, tak doufejme nebude brzy bantošit. Samík si dal colu a chipsy, tak snad už taky za chvilku spokojen půjde do hajan. My ho budeme následovat.