(16.04.2022)
Druhý den v Krakowě kluci zahájili ranní vstávání hrou na schovku v hotelovém pokoji. No zábava parádní, avšak na vyspávající rodiče a možná i okolní hosty hotelu kluci ohled nebrali. Po chvilce už jsme stejnak byli všichni vzhůru a chystali jsme se do města – do pekárny s posezením na snídani.
Venku před hotelem nás překvapil slejvák, ale vidina mňamózni snídaně byla dost silná na to, abychom si zabalili batohy do pláštěnek, přehodili kapuce a vyrazili na tramvaj. V tramvaji jsme již zkušeně nakoupili rodinnou víkendovou jízdenku a jeli do centra.
Pekárnu jsme našli rychle, naštěstí byl vevnitř i volný stůl, a tak jsme se usadili a začli vybírat snídani. Kluci si dali donut s kousky lentilek, Samík navíc semínkový obdélník s pizza kořením, Maki krakowský bagel s tvarohem a Míša taky bagel, ale sýrový. Míša si navíc dál pistáciový koblih a Maki kafíčko. No paráda, všichni jsme si pošmákli. Radost nám trošku zkazil zapáchající záchod.
Po snídani jsme se vydali na náměstí, kde byly velikonoční trhy. Některé stánky se teprve chystaly, jiné už nabízely zboží. Na první pohled nás nic extra nezaujalo a tak jsme pokračovali obhlédnout středověkou krytou tržnici. Budova nádherná, nicméně stánky uvnitř to byl samý kýč.
Venku bylo stále zataženo, občas poprchávalo a bylo dost chladno. Napadlo nás tedy schovat se před nepřízní počasí do podzemí – tedy do muzea pod středověkou tržnicí. A vůbec jsme nelitovali. Muzeum bylo nové, plné interaktivních prvků a zajímavých exponátů. Pochodili jsme v podzemí a všechno si prohlídli a dokonce se i zahřáli, protože v podzemí bylo tepleji než venku. Záchody zde byly na jedničku a my jsme odcházeli spokojeni do stále chladného počasí na oběd.
Cestou na oběd jsme nakoupili klukům pár dřevěných velikonočních vajíček na památku a šli nejdříve do mekáče. My jsme si chtěli dát něco z klasické polské kuchyně, ale nejdříve jsme uspokojili kluky, kteří nadšením zkusit něco nového neoplývali. A tak jsme to vyřešili McNugety a hranolkami a poseděli jak jinak než v podzemní místnosti ze třináctého století.
Když měli kluci plná břicha, vyrazili jsme do malé restaurace Smak, kde si břicha pro změnu naplnili rodiče. Maki si dala bigos a Míša pirohy plněné masem. Moc nám chutnalo a kluci naštěstí moc nezlobili, protože už měli plná bříška.
Po jídle jsme spěchali na tramvaj a zpátky na hotel, abychom si trošku odpočinuli před cestou do solného dolu Wieliczka. Cesta do Wieliczky byla v pohodě, Bronzík nás tam pohodlně zavezl. Na místě jsme si pak vyzvednuli objednané a zaplacené lístky. Ty jsme objednali dávno předem, jelikož zde bývá dosti vyprodáno.
Lístky máme, pak jsme ještě zjišťovali jestli naše batohy nejsou moc velké na to, abychom je mohli vzít s sebou na prohlídku. Míša ten svůj radši hodil do auta a pak už jsme jen čekali na začátek prohlídky. S námi v řadě čekalo ještě několik Čechů a Slováků a tak jsme si připadali jak u nás.
Než dorazil průvodce, trochu jsme bojovali s klukama, protože čekání na cokoli je pro ně strašná nuda a když se nudí, tak vymýšlejí hlouposti. Naštěstí průvodce zanedlouho dorazil a my se vydali po mnoha schodech do podzemí. Berník to komentoval slovy „To je brutální“ a my jsme v nekonečných zatáčkách klesali dolů. Pak následovaly asi tři hodiny prohlídky úchvatného podzemí. Navštívili jsme různé expozice, místnosti, jezírka, sály, kostel a téměř vše bylo ze soli. Paráda, krása střídala nádheru..
Když prohlídka oficiálně skončila, prošli jsme si ještě kousek podzemí, nakoupili suvenýry a rozhodli se jít ven. No cesta ven nebyla jen tak, šli jsme ještě asi čtvrt hodiny podzemím a dorazili jsme k výtahu, který nás vyvezl myslím ze 130 m hloubky na povrch. Překvapením pro nás bylo, že jsme na povrchu vyšli úplně někde jinde.. No dalších 15 minut jsme se teda ještě prošli na parkoviště a vyrazili zpět.
Chtěli jsme ještě někde nakoupit něco na snídani, ale většina obchodů už byla zavřená. A tak jsme řešili primárně večeři. Naštěstí kebab ze včerejška měl otevřeno i dnes a tak jsme neváhali. Míša si již nedal extra pikantní omáčku, která byla sice vynikající, ale přes své množství přebila další chutě. Odnášeli jsme si tedy stejné kebaby, akorát v jiných velikostech od malého po XXL..
Na hotelovém pokoji jsme to všechno sežrali (ano sežrali, protože to bylo fakt mega žrádlo) a pak se už jen váleli.
Zítra ještě nevíme, co podnikneme, necháváme se překvapit počasím, které rozhodne, jestli ještě pojedeme do města a nebo ne.
Marásci 