(14.5.2022)
Po dlouhé době jsme byli bez kluků – Berník byl u babičky Irči a Samík na školní olympiádě a my jsme měli naplánované, že si zajdeme na hory. Na hory bez toho, abychom neustále poslouchali „Kdy tam budém?“, „Já chci domů“, „Mě bolí nohy“, „Já mám hlad“, „Mám žízeň“, atd.. Hecli jsme se a vybrali jsme si za cíl Lysou horu.
Trasu jsme naplánovali z Krásné údolím Borového po zelené a pak červené na Ivančenu, pokračovat po modré na Lysou a pak zpátky po žluté do Krásné. Ráno jsme vypravili Samíka, sbalili si svačinu a vyrazili na bus. Bus nás zavezl do Krásné a my se vydali pomalu nahoru.
Cesta utíkala rychle, Maki totiž po chvíli vytáhla své pověstné turistické hole a nasadila ďábelské tempo. Míša funěl za ní, ale jakž takž se držel. Od Ivančeny se nám to zdálo kousek, protože vysílač vypadal obrovsky (oproti výhledu od nás z okna), ale cesta se zdála nekonečná. Těsně před vrcholem nám nad hlavou prolétl větron a dost nás (i ostatní turisty) vylekal. Na vrcholku jsme si dali pomelo birell a vynikající svačinu, kterou Maki přichystala. Pokochali jsme se výhledy a vyrazili dolů.
Mysleli jsme, že výstup nahoru bude to nejnáročnější, ale opak byl pravdou. Nestále nekonečné klesání našim kolenům a kloubům dalo dost zabrat a když jsme konečně došli k autobusové zastávce, svalili jsme se na lavičku a odpočívali. No už asi nejsme nejmladší.. Bolavé údy se pak ještě ozvaly na druhý den ráno, kdy Míša myslel, že se nevybelhá z postele. Ale zanedlouho jsme zregenerovali a těšíme se na další výlet.
Marásci 