Poslední noc v Maďarsku a další už budeme spát doma. Už se i těšíme. Bohužel tuto noc jsme se moc nevyspali, venku se před nás přehnala bouřka, do střešních oken nad námi začaly padat nejspíš kroupy a Míša se strachoval, jestli nám ty střešní okna nespadnou na hlavu. Bronzík byl naštěstí zaparkovaný venku pod přístřeškem, takže o něj jsme si starosti nedělali.
Když bouře trošku odezněla, tak Míša ještě usnul, aby ho zanedlouho probrala bolavé záda. Ale pak po mírném protažení dokázal naštěstí opět usnout. Ráno si dali kluci snídani, sbalili jsme si svých pět švestek a vyrazili domů.
Venku ještě pršelo, takže cesta nic v dešti nic moc. Když jsme vyjeli z Lenti, Maki vystrašily kolony kamiónů v protisměru – jely po obyčejných okrskách a dost namačkané na sebe. Těžko říct, jestli se chtěly vyhnout placení poplatků na dálnici a nebo byla nějaká uzávěra. Nás směr byl naštěstí v pohodě a krom střídajícího se silného a slabého deště se jelo docela dobře.
Když jsme dojeli na Slovensko, Maki s kluky zahlédli reklamu na McDonald’s, kam jsme chtěli jet na oběd. Míšovi se ale nechtělo motat v Bratislavě a rozhodl, že do Mekáče zajedeme někdo dále. To se ukázalo jako chybné rozhodnutí, jelikož na slovenských dálnicích jsme nepotkali ani jedno odpočívadlo s McDonald’s. A tak jsme jeli až do Žiliny, což se podepsalo na Maki a Berníkovi, kteří už byli z hladu značně rozrušení a protivní. Naštěstí v Žilině bylo otevřeno a tak jsme si dali slíbený oběd. Sice asi o tři hodiny později, ale aspoň že vůbec.
Domů už to pak šlo celkem rychle, zbývala nám už jen hodina a půl cesty. Opět pršelo, teda vlastně myslím, že pršelo či lilo téměř celou cestu domů z Maďarska. Ale i tak jsme dojeli v pořádku. Maki se dala do uklízení a přání věcí z dovolené, Míša jel nakoupit do naší prázdné ledničky a vyzvednout Chilli od tety Lucky. Ta ho přivítala se štěkotem – asi se nechala strhnout Amy, ale doma už vypadala spokojeně. Tak to máme zdárně za sebou, myslím, že jsme si to užili i přes chorvatské vedra a můžeme začít plánovat další dovču.
Tašky sbaleny a nám zbývá už jen vše naložit do Bronzíka, rozloučit se s báječnými domácími a vyrazit na cestu směr Maďarsko. Poslední ahoj moři a už frčíme po dálnici směr Zagreb a dál k Maďarsku. Na odpočívadle jsme si dali rychlý oběd, mamka si pak skočila na záchod, a protože Berník, náš záchodkový turista, jí záviděl, musela si to zopáknout přes celé parkoviště v tom hicu ještě s ním.
Pak už cesta ubíhala rychle, před hranicemi s Maďarskem jsme ještě dotankovali plnou nádrž a bez zdržení dojeli až do Lenti. Po cestě nás ještě pobavilo „naše“ městečko Muraszemenye.
Chvilku jsme čekali na paní domácí, Berník se mezitím zabavil na pískovišti a nás pobavilo, že spolubydlící, kteří přijeli, tak měli taky Hyundai Tucson, takže Bronzík dneska bude spinkat vedle svého bílého bráchy.
Chvilku jsme si odpočinuli, a pak jsme vyrazili na procházku do městečka. Došli jsme do hezkého parku, kde je u cesty umístěný nápis s názvem města, které známe z Polska. Tenhle byl ale ještě lepší, protože sloužil zároveň jako dětské hřiště. Bernie se tam vyřádil, a pak už jsme šli do restaurace Denis, ve které jsme večeřeli už při cestě do Chorvatska.
Objednali jsme si pivko a tentokrát vybrali talíř pro dva a Samík si vybral smažené kuřecí dinosaury a smajlíky. No, byla to parádní bašta. I když člověk platí tisíce, neudělá mu to vítr v peněžence 😁
Teď už spokojeně odfukujeme s plnými bříšky na apartmánu a těšíme se domů a na Chilli.
Tak náš poslední celý den v Chorvatsku je tu. Zítra už jen balení a odjezd do Maďarska, kde přespíme ve stejném ubytování jako na cestě sem. Ráno jsme se vzbudilo, kluci se nasnídali, Maki sbalila věci na pláž, všichni se namazali ochranným krémem proti sluníčku a vyrazili jsme na pláž, kde už jsme jednou byli a kde Míša viděl při šnorchlování potopenou malou loďku. Samík ji chtěl taky vidět a tak jsme mu vyhověli i přesto, že my bychom vybrali asi jinou pláž.
Na pláži jsme se vystrojili a Míša se Samíkem plavali k potopené loďce. Voda byla nějaká jakoby kalná, jakoby do ní někdo vysypal pytle soli, která se právě rozpouští. Taky se dost střídala teplá a studená voda, opravdu, někde byla voda teplejší a najednou chladnější. Na vršku toho nebylo moc k vidění s tak jsme po zbytek dopoledne dováděli s balonkem, Samík zkoušel různé salta pod vodou a Bernik s radostí šnorchloval. Nicméně sluníčko bylo dneska nějak extra silné a dost nás pálilo, tak jsme šli kol poledne na apartmán.
Maki uvařila oběd – špagety, na kterých si všichni pochutnali. Po obědě jsme odpočívali, Míša a Berník to dokonce zalomili a usnuli. Pak jsme vyrazili na poslední koupání na blízkou pláž. Zaplavali jsme si, Berník opět šnorchloval a Samík nám předváděl, co všechno umí ve vodě. Moc mu to šlo a říkali jsme si, že ho zkusíme doma přihlásit někde na plavání.
Na apartmánu jsme se osprchovali, dojedli náš meloun a vydali se ještě do levandulového bludiště. Venku bylo zase dusno, ale zvládli jsme vystoupat do mírného kopce až k bludišti. To bylo dost poničené a levandule už byly odkvetlé, takže jsme si bohužel nemohli bludiště vychutnal v plné kráse. Odlovili jsme aspoň kešku, udělali společné foto a Maki s Berníkem si užili parádní západ slunce.
Cestou na apartmán si ještě Míša uřízl větvičku olivovníku, který zkusím doma zasadit do květináče. Po večeři už jsme jen lenošili, teda až na Maki, která už většinu věcí sbalila. Zítra ráno se tedy budeme loučit s Rogoznice a pofrčíme směrem domů – kam už se moc těšíme..
Ráno jsme se rozhodovali, co budeme podnikat, žádný konkrétní plán jsme neměli jen jsme věděli, že v městečku je velká sláva Gospa – převoz panenky Marie lodí z kapličky do místního kostela.
Nakonec vyhrála varianta, že obejdeme ostrov kolem dokola, a když se nám někde bude líbit, tak se tam vykoupeme. Ale nejprve jsme samozřejmě šli navštívit naše nové kamarádky želvičky.
Zpocení jsme byli už když jsme vyrazili. Všude v městečku byly kavárny plné lidí, kteří přišli na tu velkou slávu. Na protější straně u kapličky už jsme viděli, jak se průvod s panenkou naloďuje. My však pokračovali dále podél hezké pláže chodníčkem kolem moře. Místy to bylo ve stínu, což bylo moc příjemné. Šli jsme kolem skal, kde jediným přístupem do moře byl občas udělaný žebřík. Samík se ke každému šel podívat a já si říkala, že by bylo fajn se někde takto bez lidí okoupat. Kluci se na to ale moc netvářili, takže jsme šli dále. Zanedlouho jsme došli ke klasické oblázkové pláži se sprchami. Kluci hned nadšeně, že tady se budeme koupat.
Začali jsme se převlékat, ale bylo tam tolik lidí, že maminka z toho byla dost zklamaná, když pár metrů vedle byla možnost koupat se v přírodě bez lidí. Tatínek to na ní viděl, takže zavelel, že se půjde zpátky k prvnímu žebříku. Ufff a hurá 😁
Opatrně jsme Bernie a já vlezli do moře a bylo to parádní. Do té doby než nás Samík ze žebříku dobrácky neinformoval že vidí ploutev. No jen co jsme ji zahlédla, zmizela pod hladinou. Pecka, trochu jsem znejistěla, popadla Berníka a plavali jsme směrem k žebříku. Míša, který na rozdíl ode mě dobře vidí, mě informoval, že to je kačena na lovu a není se čeho bát. Samík se tedy odhodlal skočit do vody, ale dal tam asi 2 minuty a už vylezl na žebřík. Při výstupu si rozsekl koleno, takže s koupáním naštvaně skončil, že by ta krev mohla přilákat žraloky. Nepomohlo bohužel žádné přesvědčování, už jen seděl na žebříku a nadával. My jsme si ale skvěle zaplavali a osvěžení pokračovali dál kolem ostrova. Samíkovi se přes cestu přeplazil had, ještě, že až při cestě zpátky…
Viděli jsme ještě několik hezkých pláži a pak jsme došli zpátky k mostu, který spojuje starou a novou Rogoznici. A to už je pak jen kousíček zpátky na apartmán.
Dali jsme si oběd a odpolední siestu a vyrazili na pláž nalevo od apartmánu, tentokrát trochu dále, kde Samík při minulém průzkumu našel místečko, které vyhovuje všem jeho i našim požadavkům, tzn. oblázkový přístup do vody, dobré potápění a možnost skákání do vody. Užili jsme si to moc a byli u moře až do večera.
Po večeři jsme šli zase na návštěvu za želvičkami, kluci si je i vytáhli z výběhu a byli z nich nadšení. Samík dokonce prohlásil, že želvičky a Tinka (pejsek majitelů) jsou na celé dovolené nejlepší.
Míša pomáhal něco s mobily majitelů a dostali jsme červené víno. Už jsme se těšili na večer. Ale ještě než zaženeme děti do postelí, vyrazili jsme ještě do naší oblíbené cukrárny Tornádo na zmrzku. Samík bohužel nedostal, protože nesnědl večeři.
Byl kvůli tomu pěkně naštvaný, ale bohužel už se mu to za celou dovču nasbíralo, takže i když by maminka vyměkla, tatínek nepovolil. Pak ještě rychlý nákup v obchodě a na trhu a hurá zahnat kluky do postelí. My jsme si s Míšou udělali hezký večer s vínem a sýrem.
Na dnešek jsme měli už dopředu domluvený výlet lodí do národního parku Krka. Budík byl nachystaný, ale mám pocit, že jsme toho stejnak moc nenaspali. Vzduch se v apartmánu téměř nehnul a bylo pořádně dusno. Ráno jsme propocení vylezli z postele, dali si studenou sprchu, nachystali snídani, pití a věci na výlet a šli jsme vzbudit kluky.
To se Maki moc nedařilo, ale nakonec se kluci uráčili vylézt z postele. Rychlá snídaně, umytí zubů a už jsme šli na domluvené místo, odkud nás pan kapitán vezme k přístavu autem. Maki nám všem pořídila pruhované trička a když nás viděla paní domácí, musela si nás vyfotit. Tak moc nám to slušelo 🙂
Kapitán nás svezl do Primoštenu a během chvilky jsme přestoupili na loď. Míša měl zafixované, že nám paní domácí řádila sednout si za kormidlo vlevo, ale ta nám radila, že si máme sednout jen za kormidlo. Tak jsme si předešli a bohužel to byla špatná volba. Celou cestu jsme se pražili na sluníčku, což nás značně vyčerpalo. Jinak ale byla cesta moc pěkná.
Míjeli jsme pevnost u Šibeniku, bunkry pro ponorky, samotný Šibenik, kde jsme byli včera a pokračovali dále do národního parku. Kolem jedenácté jsme dostali výborný oběd, ke kterému jsme dostali i láhev vína. Trošku jsme si dali, ale nedopili jsme ji, protože bychom buď krmili ryby a nebo bychom to zalomili někde pod prvním stromem ve stínu.
V parku jsme pak měli zhruba dvě a půl hodiny na to si park prohlídnout a vrátit se na loď. Podle paní z lodě nám prohlídka s Berníkem měla zabrat zhruba hodinu a půl, takže to mělo být v pohodě. Vydali jsme se tedy na okruh parkem. Hned ze startu nás přivítaly davy lidí, všemožné stánky s občerstvením, bebechy a suvenýry, ale kousek za nimi byly krásné vodopády. Udělali jsme foto a pokračovali dále do kopce po schodech. Narazili jsme na zbytky staré vodní elektrárny a Berník hned poznal vystavenou starou turbínu.
No ale hned po tom začal záchodový turismus – Berníkovi se chtělo na záchod. Naštěstí opodál byly záchody, pěkné a dokonce zdarma, takže jsme byli zachráněni. Pokračovali jsme dál okruhem, míjeli jsme asi starý mlýn, kde krom pár exponátů a starých fotek nic nebylo. Okruh byl značený na náš vkus podivně a nebyli jsme si chvílemi jisti zda jdeme dobře. Vzhledem k tomu, že jsme s Berníkem strávili 20 minut na záchodě, měli jsme strach, ať se vrátíme na loď včas.
No nakonec jsme šli s davem a podle značek, které byly naštěstí správné. Taky jsme nasadili rychlejší tempo, abychom doopravdy nepřišli pozdě. Procházka to byla opravdu krásná. Šli jsme po dřevěných lávkách a všude kolem nás tekla voda, rostly stromy, voda byla plná ryb, v okolí poletovaly vážky, no paráda. A taky se všude potulovaly hromady turistů, z nichž někteří totálně ignorovali zákazy a koupali se ve vodopádech a potůčcích.
No nakonec jsme dorazili k úvodním vodopádům za zhruba hodinu a tím pádem nám zbývalo hafo času. Dali jsme si tedy zmrzlinu, kluci do kelímku a Míša s Maki točenou, která byla mega obrovská. Mňam.
Pak už jsme se pomalu vraceli k lodi, opět návštěva záchodů – nicméně tentokráte jiných a placených. No mé skromné hodnocení – příroda nádherná, opravdu to za to stálo, ale jinak nic extra z historie, skoro žádné exponáty (možná jsme je přešli) a snaha vytřískat z turistů co nejvíce kun (placené záchody i přesto, že máte zakoupenou vstupenku, milión stánků s občerstvením a bebechy). Zatím tedy máme trošku smůlu, protože ve většině turistických míst, i přesto, že samotné památky či místa jsou nádherné, nic moc není a všude cítíme snahu turisty dostatečně zkásnout. I tak jsme ale rádi, že nesedíme jen u moře a na apartmánu a že poznáváme další kus světa.
Na lodi jsme sedli na opačnou stranu a Míša pak odhadoval, kam bude svítit slunce. Usoudil, že když se loď otočí, bude svítit na naše místo a tak jsme přesedli na opačnou stranu. Naše sousedy z ubytování, kteří jeli s námi to asi dost mátlo, protože to vypadalo, že si od nich odsedáme, ale bylo to čistě jen strategické rozhodnutí. Které fungovalo. Ale bohužel jen asi že třetiny, protože když jsme pokračovali v cestě a loď se různě natáčela, sluníčko si nás nakonec našlo.
Kluci cestou řádně dováděli (nás k šílenství). Berník řádil jako černá ruka, tančil, vytáhl zámek na kolo a něco na lodi montoval a Samík ho povzbuzoval šíleným opičím smíchem. Taky zpívali nějakou písničku Kůrovec je surovec, kterou si nacvičili ještě v parku. Když ho to po dlouhé době zdolalo usnul na stole jako správný hospodský povaleč. Samík pak šel na příď a pozoroval cestu lodí odtama a Míša se k němu ke konci plavby přidal. U lodi jsme zase přesedli do auta a kapitán nás během chvilky dovezl zpět do Rogoznice.
Došli je na pokoj, Maki a Samík se šli ještě zchladit do moře, Míša si dal už jen studenou sprchu a Berník taky odpočíval na pokoji. Na osvěžení Míša udělal ledovou Cedevitu – místní instantní pomerančový nápoj a nakrájel meloun. To byla paráda. Míša ale byl stále schvácený a tak místo večerní procházky městem radši zůstal na gauči, kde žhne a píše blog. Možná ještě Maki s kluky přidají nějaký zážitek z města a když ne, tak si počteme až zítřejší den, který bude psát Maki.
Marásci 