(19.03.2023)

Už několik roků jsem chtěla zažít tu sněženkovou nádheru, pro kterou jsou Sedlnice vyhlášené, na vlastní oči. Protože jsme krásné slunečné nedělní odpoledne měli volno, vyrazili jsme. Dojeli jsme na parkoviště k obecnímu úřadu do Sedlnice a vyrazili jsme k místnímu kostelu odlovit kešku. Pak jsme se vydali kolem zchátralého zámku do místního zámeckého parku, který byl celý pokrytý sněženkovým kobercem. Byla to nádhera, ve vzduchu jsme taky cítili a za chvilku i viděli medvědí česnek. Celý park jsme si prošli, udělali jsme spoustu hezkých fotek, a pak jsme zvažovali, jestli vyrazit na další sněženková místa, nebo se jít projít do areálu u Josefova dubu. Kluci moc chtěli zůstat na místním dětském hřišti, ale nakonec jsme vyrazili k dubu. Byla to moc krásná procházka, kterou nám trochu kazila naštvanost kluků, ale když jsme dorazili na místo, tak byli nadšení i oni. Bylo to krásné místo v lesíku s průlezkami a stylovou knihoboudou. Mělo to tam zvláštní kouzlo, ve vzduchu visela tajemná atmosféra. Kousek opodál taky vedly staré nepoužívané koleje.

Míša zjistil, že kousek v lese po kolejích, je ukrytá keška. S nadšením jsme pro ni vyrazili a byla to opravdu super a důmyslná skrýš. Byli jsme zvědaví, k čemu vlastně koleje sloužily. Míša to vygooglil – nedaleko byl muniční sklad, který už je v současnosti nevyužívaný. Úplně jsem klukům na očích viděla, že by to tam nejraději šli okamžitě prozkoumat. Ale znají svoji maminku a manželku, takže spolkli slinu, ale vím, že se určitě někdy vrátí a na průzkum vyrazí.

Na závěr jsme se ještě rozhodovali, jestli půjdeme okruh, nebo se vrátíme stejnou cestou zpátky. Protože se ale už začalo smrákat, vyrazili jsme stejnou, tou kratší, cestou zase zpátky k autu. Kluci se ještě chvilku zastavili na dětském hřišti, a pak už jsme pospíchali na parkoviště a domů.

(18.03.2023)

Domluvili jsme se s Terezkou, že za námi s Eliškou přijedou na víkend. Holky dorazily v sobotu, trochu se vybalily, a pak jsme všichni vyrazili na Prašivou. Vzali jsme kočárek a pro jistotu Míša na záda i krosnu, kdyby se Eli v krosně nelíbilo. Cesta ubíhala dobře, Eliška v kočárku usnula, takže jsme ukrajovali kilometr za kilometrem, ať stihneme být nahoře, než se Elišák probudí. U vodopádu si ale Bernášek prosadil přestávku a Eli už se kutala z pelíšku. Závěrečný úsek jsme tedy šli poněkud déle, ale vůbec to nevadilo, protože bylo moc hezky a krásně svítilo sluníčko. Nahoře jsme se zašli podívat k houpačce, udělali jsme pár fotek a u kostelíčku rozbalili piknik. Všichni se nadlábli a pak kluci ještě chtěli na hřiště, takže jsme udělali zastávku i tam. Pak už nás čekala cesta dolů. To bylo trochu náročnější, protože Eli nechtěla být ani v kočárku, ani v krosně, takže střídavě šla pěšky a nesla se u Terky v náručí. Ale zvládli jsme dojít domů, kde jsme si všichni dali zasloužený oběd.

Večer jsme uložili děti, povídali a pak taky vyrazili do peřin. Ráno bylo nutné doplnit absenci kofeinu, takže jsme my holky vzaly děti a vyrazili do Zrnka na kávičku. Děcka se vyblbly na koloběžkách a odrážedle. Pak už jen rychlý oběd a Terka s Eli vyrazily domů. My jsme si říkali, že by byla škoda nevyužít krásného odpoledne, a tak jsme se rozhodli udělat výlet za sněženkami.