(20.08.2023)
Kluci si po včerejším brzkém vstávání chtěli ráno pospat, a tak jsme tomu nechali volnější průběh. Nakonec jsme stejně všichni byli asi po 7:00 vzhůru, dali si snídani a řešili detaily výletu do Gdaňsku. Nemohli jsme se rozhodnout, kde necháme auto – jestli jet z parkoviště dále do města tramvají a nebo z nějakého parkoviště dojít pěšky.
Míša projížděl Google mapy a hledal nějaké rozumné parkoviště s dobrými recenzemi. Nakonec vytipoval asi 3 a rozhodli jsme se zkusit parkoviště u nemocnice. Už bylo načase, protože samotným hledáním jsme strávili dost času a v plánu jsme toho měli hodně na navštívení.
Maki ještě sbalila věci i na pláž, protože jsme si řekli, že kdyby nám vyšel čas, jeli bychom se ještě někde v Gdaňsku vykoupat. Navigace nám ukazovala zhruba hodinu cesty a samotná cesta byla v pohodě. Parkoviště na místě jsme našli bez problémů, ale všimli jsme si parkovacích míst podél cesty, které byly zdarma. Chvíli jsme váhali, zda je tomu opravdu tak, ale auto jsme tam nechali a bylo to úplně v pohodě.
Do centra města to bylo necelou půlhodinu a tak jsme se vydali procházkovým tempem směrem centrum. V dopoledních hodinách ve městě nebylo ani moc lidí a my jsme zanedlouho dorazili na dohled hlavního nádraží, které nás zaujalo. Stočili jsme tedy trasu směrem k nádraží, abychom si ho mohli aspoň vyfotit. Nádraží a okolní budovy byly moc pěkné, cihlové a majestátní.
Našim cílem bylo muzeum druhé světové války, které bylo kousek za samotným centrem města. Vzali jsme to tedy přes centrum a míjeli historické domy, náměstí, kostely, chrámy, různé obchůdky a podobně. Město bylo moc pěkné a i když zde v centru lidi přibylo, pořád to nebylo tak hrozné jako například v Praze.
Jedním z cílů v Gdaňsku bylo navštívit uličku plnou obchodů s jantarem, kde jsi Maki chtěla vybrat nové náušnice a prstýnek. Míša to nechtěl odkládat až na odpoledne a proto jsme cestu k muzeu vzali přes tuto uličku a kochali se různými výrobky z jantaru. Maki si zanedlouho vybrala a dokonce i kluci si vybrali další suvenýry – Berník jantarový náramek a Samík stříbrný prsten s jantarem.
Úkol splněn, Míšův zůstatek na Revolutu klesl a všichni spokojení jsme mohli pokračovat k muzeu, které už bylo kousek. Muzeum je opravdu obrovská budova a samotná výstava je umístěna v podzemí. Našli jsme pokladny, ale byly tam velké fronty, a tak Míšu napadlo koupit lístky online přes mobil. Samotný nákup nám mírně komplikoval fakt, že v podzemí nebyl signál. Vyjeli jsme tedy výtahem nahoru, sedli jsme si před muzeum a Míša nakoupil lístky. Bohužel lístky nešly koupit na aktuální hodinu, ale až na následující hodinu, která začínala za 15 minut. To nám vůbec nevadilo, protože jsme si mezitím stihli odskočit na záchod a doplnit vodu.
Muzeum a výstava byla opravdu rozlehlá. Ještě před vstupem jsme si prohlédli dočasnou výstavu a samotnou prohlídku jsme začali dětskou části, kde byl názorně zobrazen průběh války na jednom pokoji v různých časových obdobích. První pokoj byl krásně zařízený a končilo to pokojem, který měl díry ve zdi a slamníky místo postelí.
Pak následovaly expozice z celé historie války. Bylo zde mnoho exponátů, interaktivních tabulí, příběhů, bohatých popisků, dobových videí. Bohužel Berníkova trpělivost nebyla na úrovni dospělých a proto jsme si nemohli výstavu užít úplně naplno. I tak byl ale Berník statečný a zvládl s námi projít celé muzeum. Naopak Samík si výstavu užil a jednotlivé části si prohlížel se zájmem.
V muzeu by se dal klidně strávit celý den. My jsme to zvládli rychleji, ale i tak jsme po nějakých třech hodinách byli dost unavení. Měli jsme i hlad a proto jsme šli zpět do města, kde jsme si chtěli koupit něco na zub v jedné z pekáren, které jsme míjeli cestou do muzea. Cestou do muzea nám přišlo, že pekárny jsou na každém rohu, ale cestou zpět jsme dlouho na žádnou nemohli natrefit. To se nakonec povedlo a všichni žvýkali cestou zpět k autu svůj kousek pečiva.
Muzeum jantaru jsme jen minuli, protože už jsme byli dost unavení a další muzeum bychom už asi nedali. Kousek od auta jsme v dáli zahlédli černý dým a hned chvíli na to kolem nás projeli hasiči. Naštěstí to bylo o kus dále a Bronzík nás čekal na stejném místě, kde jsme ho nechali ráno.
Gdaňsk se nám moc líbil a říkali jsme si, že by určitě ještě stál za návštěvu. Jelikož jsme neměli v Gdaňsku oběd, Maki cestou zpět v autě hledala restauraci v Pucku, kde přechodně bydlíme. Nakonec to vyhrála pizza, kluci mají pizzu vždycky rádi a Míšu zaujala možnost 50cm pizzy. Dojeli jsme k ubytování, zanesli batohy do bytu a šli jsme si dát pozdní oběd. Pizzerie nebyla daleko a my jsme za chvíli seděli a vybírali, které pizzy si dáme. Vybrali jsme si 3 velké pizzy, tedy 50 cm, a když je Míša objednával, tak se kuchař ptal jestli opravdu chceme 3 jen pro nás. Ukazoval nám, jak je 50 cm pizza asi veliká a jestli to myslíme vážně. Trvali jsme na svém a mírně nervózní jsme na pizzy čekali.
Zanedlouho donesl první a byla opravdu obrovská. Pustili jsme se do ní, ale ještě než jsme ji stihli dojíst, už byla na stole druhá. Když jsme dojídali tu první a začali jsme mít dost, uvědomili jsme si, že všechny pizzy určitě nesníme. A to nám ještě přinesli třetí pizzu. No přiznali jsme si, že na to nemáme a poprosili o krabice. Číšník nám je s úsměvem donesl a my jsme skoro celé dvě pizzy zabalili s sebou na zítřejší oběd.
V bytě jsme je ještě přendávali na talíře do lednice, protože krabice byly tak obrovské, že se do lednice nevešly.
Pak už jsme jen funěli s plnými břichy a odpočívali. Zítra máme zamluvený výlet na foky – tuleně, na který se těšíme. Pak asi budeme více odpočívat, protože naše nohy nám dávají znát, že na tak velké výpravy už nejsou zvyklé.
PS. Tento příspěvek zkoušel Míša poprvé diktovat přímo do mobilu a tak je to možná znát 🙂
Marásci 