(30.09.2023)

Ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že venku prší. Takže náš plán, že pojedeme lanovkou na velké horské dětské hřiště padl. Museli jsme teda rychle vymyslet náhradní plán.

Nakonec jsme se s Luckou rozhodly, že pojedeme do Salzburgu do Hause der Nature. Zburcovala jsem tedy kluky a vyjížděli jsme jen s deseti minutovým zpožděním do Wagrainu k Lucce. Pak jsme vyrazili na hodinu a půl dlouhou cestu do Salzburgu.

V centru jsme trochu zmatkovali s parkováním – asi 20 minut jsme jezdili různě tam a zpátky, než jsme našli velké podzemní parkoviště. Bohužel jsme vjeli dolů do prvního patra, kde nebylo moc míst na parkování. Navíc byla místa hrozně úzké, takže to bylo něco na Míšovy nervy. Nakonec to nějak zaparkoval, ale byl hrozně naštvaný. O to víc, když zjistil, že parkoviště má více pater a ostatní patra byla víceméně prízdná..

Ale nějak jsme ten stres všichni vydýchali a protože už bylo před obědem, tak si kluci dali rychlou svačinu a vyrazili jsme dovnitř muzea.

Nejprve byli v přízemí dinosauři a mořský svět. Také zajímavá dioramata nebo jak to nazvat, různé scenérie ze života kočovníků, které vypadaly krásně plasticky a reálně. Další patro patřilo minerálům, drahokamům, vesmíru, ale i různým vycpaným zvířatům.

Ve třetím patře byla hala alá Dolní oblast Vítkovic nebo Vida v Brně. Kluci se tady zabavili na dlouho a z proskleného výklenku byl krásný výhled na Salzburg. Pak jsme bohužel minuli oddělení s lidským tělem a sešli druhou stranou do patra, které bylo věnováno preparování a vycpávání zvířat.

Potom už jsme se šli projít do centra, kde jsme se zase potkali i s Luckou a její rodinkou. Při procházení po městě Míša objevil sushi restauraci, která vypadala moc dobře, takže jsme se na oběd vypravili tam. Dali jsme si různé sety sushi a Samík si vybral nudle se smaženým kuřecím. Moc jsme si všichni pochutnali a nacpali si bříška. Lucka s Tomášem už chtěli jet domů, ale protože se vyčasilo, tak my jsme naopak chtěli využít odpoledne pro průzkum Salzburgu. Takže jsme se u restaurace rozloučili a vyrazili vzhůru do kopce směrem k Salzburgskému hradu. Cestou jsme minuli lanovku, která vyvážela turisty k hradu, ale přece nejsme žádné béčka. Za 10 minut jsme byli nahoře.

Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli, že si koupíme vstupenky, i přesto, že už bylo 16 hodin. Vybrali jsme kombinaci s lanovkou v ceně, aby si ji kluci užili alespoň dolů. Hrad to byl rozlehlý a my jsme se báli, ať si ho stihneme prohlédnout celý do zavíračky. Prošli jsme si venkovní a moc krásné vnitřní prostory. Na chvilku jsme si připadali, že jsme se přenesli o pár desítek let zpátky. Vnitřní expozice byla věnována období 1. světové války a my tam našli spoustu odkazů souvisejicích i s Českem.

Prošmejdili jsme prostory hradu skrz na skrz, a pak už jsme se vydali na cestu lanovkou dolů. Byl to rychlý a zajímavý zážitek. Pak už jsme se vydali směrem, kde jsme tušili naše podzemní parkoviště a už za šera se vydali do spleti podzemních chodeb. Zpátky na penzión jsme dorazili za tmy. Rychle jsme pobalili kufry, dali sprchu a šli do hajan, protože zítra nás čekala dlouhá cesta domů.

(29.09.2023)

Ráno jsem vstávala na budík, abych stihla nachystat svačiny, uvařit čajíky, dát všem snídani a abychom v 9 ráno byli všichni připraveni na výlet. Dneska jsme měli před sebou túru na Tapperkasee. Trochu jsme si to usnadnili a po zaplacení 6 euro jsme mohli dojet až na parkoviště pod spodní stanicí nákladové lanovky. Ušetřili jsme asi 4 km tam i zpátky, které bychom museli jít od Jägersee.

Cesta pozvolna stoupala serpentinami vzhůru a s každou zatáčkou se nám rozprostíraly hezčí a hezčí výhledy. Děti statečně šlapaly vzhůru, dokonce ani Berník si nestěžoval na nožku a cesta opravdu svižně utíkala. Občas jsme si dali krátkou přestávku na lavičce, ale zhruba za dvě hodiny stoupání jsme byli odměněni nádherným výhledem na horské jezero. Kluci už chtěli sundávat boty, ale nakonec jsme je přesvědčili, ať dojdeme ještě k horské chatě. Ta byla bohužel zavřená a chyběl i symbol zdejšího jezera – vycpaný svišť.

Svačinku jsme naštěstí měli s sebou, ale slibovaná cola pro děti, to jsem nevěděla, jak splníme. Naštěstí Tomáš trochu tušil, že by mohlo být zavřeno, takže z batohu vytáhnul 4 plechovky Coca coly. Odměna za výstup byla zachráněna.

Sundali jsme boty a ponožky a šli otestovat vodu v jezeře. Byla opravdu ledová, ale krásně průzračná. My dospělí jsme pak odpočívali na břehu a děti si hráli u vody. Nejvíce je bavilo házení žabek.

Když jsme si dosyta odpočinuli, vydali jsme se na cestu dolů. Ta mi přišla mnohem prudší, než když jsme to šli nahoru. Kolena dostávala zabrat. Emma nasadila ďábelské tempo a že začátku jí stačil jenom Míša.

Berníka jsme museli trochu přemlouvat, protože mu více mlela pusa než šly nohy. Tak moc, že nakonec teta Lucka navrhla soutěž, kdo vydrží déle mlčet. Zapla jsem stopky na hodinkách a Bernie s Emmou to vydrželi půl hodiny až do doby, než jsme sešli úplně dolů k parkovišti.

Dali jsme to všichni, hlavně na malošky jsme byli pyšní.

Po cestě do penzionu jsme se stavili do Sparu nakoupit, taťka si vybral i dobrou čokoládu, protože měl dneska svátek a kluci si vybrali za odměnu za výstup nanuk.

Na pokoji jsme uvařili oběd a po pozdním obědě jsme se rozhodli vyrazit ještě odlovit nějaké kešky a taky se podívat do městečka. Při hledání mostu přes řeku jsme objevili úžasnou nákladní lanovku. Po tom, co jsme objevili most, tak také super značku Pozor lanovka.

Šli jsme cestou mezi pastvinami a postupně odlovili tři kešky. Všechny našli kluci a u té poslední nás čekalo prima překvapení – krásné dětské hřiště. Kluci si chvíli pohráli a pak jsme se vydali na cestu zpátky do penzionu.

Zahráli jsme si zase dráčky, dali sprchu a zničení ulehli do hajan. Tedy my rodiče, dětem se ještě vůbec nechce spát a zase dělají nahoře srandičky. Já to dopíšu a padnu.

(28.09.2023)

Ráno jsme postupně všichni začali chodit na záchod, takže jsme už před sedmou byli vzhůru. Dali jsme si snídani, sbalili batohy a vyrazili na první dnešní výlet na Lichtensteinklamm. Jeli jsme přes  městečko St.Johann s krásným kostelem. Na benzínce tady měli levný benzín (dokonce levnější než u nás), takže jsme natankovali do plnou nádrž. Taťkovi se ještě povedlo přejet odbočku, ale Samík naštěstí dával pozor, takže jsme to vyřešili dříve než se navigace vzpamatovala. Zaparkovali jsme a pomalu vyrazili k soutěsce.

Berníka bolela noha, takže to bylo dost náročné. Nevěděli jsme, jestli to přehrává nebo ho noha fakt bolí. Na pokladně jsme koupili lístky a přes turniket vešli dovnitř na trasu soutěsky. Prošli jsme nějaké tunely a schody, všude okolo burácela voda z horského potoka a byla to nádherná podívaná. Pak jsme se ocitli u ikonických točitých schodů.

Berník hrozně kulhal, tak se ho Míša rozhodl vzít na koně, což v kombinaci s točitými schody do nitra soutěsky byl pro mě teda slušný adrenalin. Ale zvládli jsme to, a pak už šel Berník po svých až k nádhernému vodopádu.

Tam jsme si udělali ještě nějaké fotky do rodinného alba a vydali jsme se na cestu zpátky. Lidí postupně přibývalo, když jsme se vrátili zpátky, parkoviště už bylo úplně plné.

Cestou domů jsme zajeli do Sparu v St. Johannu. Byla tam podzemní garáž, takže jsme v pohodě zaparkovali. Udělali jsme velký nákup, koupili jsme i plno dobrotek a jeli jsme na ubytko uvařit si obědě.

Bernášek byl stále trochu jetý, takže ho Míša poslal se prospat a on fakt usnul. Takže i my ostatní jsme si udělali pohodičku a odpočinuli si.

Před třetí odpoledne jsme šli na zahrádku penzionu, kde jsme si zahráli velké šachy, kluci si vyzkoušeli atrakce pro děti a pak Samík objevil pod lavičkou malého králíčka, takže než dorazila Lucka s rodinkou, měli jsme o zábavu postaráno.

Pak jsme se auta přesunuli k jezeru Jägersee, kde jsme nakrmili kačenky a labutě a pak ho celé dokola obešli. Byla to moc hezká procházka i kolem řeky, která jezero napájí ,a která po nedávných původních úplně změnila koryto toku.

Posadili jsme se na zahrádce u břehu jezera, ale to by si Míša nemohl dát pivo s námi, takže jsme se rozhodli, že se přesuneme zpět do Kleinarlu a dáme si pivko u Daniela, jejich prvního zaměstnavatele. Děcka se vyblbnou na trampolíně, Bernie i zapomene, že ho bolí nožička.

Pak už si jen na pokoji zahrajeme dráčky, kluci ještě chvíli blbnou na postelích, až máme strach, že se na nás zřítí. No a pak už usínáme.,

(27.09.2023)

Září uteklo jako voda a my se včera po práci sbalili a dneska před šestou ráno vyrazili směr Kleinarl do Rakouska. Nikdy bych nepomyslela, že se tam vydáme, ale když nás v červnu pozvala kamarádka Lucia, ať za nimi někdy přijedeme, neváhali jsme a této super nabídky využili. S manželem Tomášem a dcerami Eliškou a Emou tady žijí již 11 let a my jsme spočítaly, že jsme se takových 20 let neviděly. Nejvyšší čas to napravit.

Cesta byla celkem pohodová, nejdelší zdržení nás čekalo kolem Vídně, ale jinak to frčelo krásně. Druhou půlku cesty jsme se kochali krásnými panoramaty hor.

Kolem třetí jsme dorazili do Wagrainu, kde bydlí Lucka s rodinou. Děti se hned skamarádily, takže si hráli spolu. No a my jsme si měli o čem povídat dlouho a dlouho. Kluci po chvilce zmizeli s holkami venku a když jsme je pak šli večer hledat, našli jsme je u sousedů na statku. Byli se podívat na čerstvě narozené telátko a taky si hráli s koťaty. Ale museli jsme se vrátit a jeli jsme se ubytovat do sousední vesnice do penzionu Anja, kde Lucka pracuje.

Dostali jsme krásný apartmán i s kuchyňkou a velkým balkónem, ze kterého je úchvatný výhled na hory okolo. Kluci si ještě šli pohrát do herny, pak jsem jim udělala rychlou večeři, dali jsme si sprchu, zahráli Dragomino a šup do peřin, ať jsme vyspaní na zítřejší výlety.