Září uteklo jako voda a my se včera po práci sbalili a dneska před šestou ráno vyrazili směr Kleinarl do Rakouska. Nikdy bych nepomyslela, že se tam vydáme, ale když nás v červnu pozvala kamarádka Lucia, ať za nimi někdy přijedeme, neváhali jsme a této super nabídky využili. S manželem Tomášem a dcerami Eliškou a Emou tady žijí již 11 let a my jsme spočítaly, že jsme se takových 20 let neviděly. Nejvyšší čas to napravit.
Cesta byla celkem pohodová, nejdelší zdržení nás čekalo kolem Vídně, ale jinak to frčelo krásně. Druhou půlku cesty jsme se kochali krásnými panoramaty hor.
Kolem třetí jsme dorazili do Wagrainu, kde bydlí Lucka s rodinou. Děti se hned skamarádily, takže si hráli spolu. No a my jsme si měli o čem povídat dlouho a dlouho. Kluci po chvilce zmizeli s holkami venku a když jsme je pak šli večer hledat, našli jsme je u sousedů na statku. Byli se podívat na čerstvě narozené telátko a taky si hráli s koťaty. Ale museli jsme se vrátit a jeli jsme se ubytovat do sousední vesnice do penzionu Anja, kde Lucka pracuje.
Dostali jsme krásný apartmán i s kuchyňkou a velkým balkónem, ze kterého je úchvatný výhled na hory okolo. Kluci si ještě šli pohrát do herny, pak jsem jim udělala rychlou večeři, dali jsme si sprchu, zahráli Dragomino a šup do peřin, ať jsme vyspaní na zítřejší výlety.
Ráno jsme vstávali bez budíku, ale i tak jsme byli vzhůru docela brzy. Po snídani jsme dlouho rozmýšleli, kam vůbec vyrazíme. Přemýšleli jsme o kukuřičném labyrintu nebo pohádkové zahradě, ale vstupné kolem dvou tisíc za celou rodinu nám přišlo jako obrovský úlet. Takže jsme nakonec vymysleli že půjdeme na takzvané warsztaty neboli workshopy, kde si kluci budou moci vyrobit mozaiku ze skla a odpoledne že pak strávíme na pláži.
Taky dneska slavím narozeniny, takže kluci mi hned ráno popřáli. Dostala jsem nádherný prstýnek a krásné dvoje náušnice, které jsem si vybrala v Gdaňsku v Mariacké ulici, která je proslulá obchůdky s jantarem.
Před 11:00 jsme teda konečně vyrazili z apartmánu a došli jsme na náměstí. Workshop ale otevírá až v 11:00, proto jsme se šli projít k bývalému přístavu. Byla to krátká procházka podél moře po chodníku. Vedle nechyběla zde velmi častá cyklostezka. Na místě byly hezké informační tabule a taky odpočívadlo s lavicemi a stolem. Bohužel zde taky byly odpadky, které jsou všudypřítomné, je to velká škoda, protože to hyzdí jinak nádhernou přírodu.
Cestou zpátky jsme taky objevili vyhlídlou smažalniu ryb, takže jsme věděli, kde pak po vyrábění zajdeme na oběd. Sklárna už byla otevřená, takže nic nebránilo tomu jít vyrábět. Původně si kluci chtěli vyrobit výrobek z taveného skla, ale bohužel by to bylo hotové až po vypálení v peci zhruba za týden, takže jsme nakonec vybrali nalepování sklíček a tvorbu mozaiky.
Kluci se po krátké instruktáži hned pustili do díla. Bernášek si vybral, že bude vyrábět rybičku a Samík po několika pokusech vyrobil moře s plachetnicí. Oběma se jim to moc povedlo. Nejtěžší pak bylo každé sklíčko nalepit přesně tam, kam patří. Z krásných výrobků jsme měli radost úplně všichni
Protože nám vyhládlo a hospůdka byla nedaleko, vyrazili jsme na dobrou rybičku. Tradiční smažalnia měla krásnou mořskou atmosféru, všude voněly ryby a mě se tam moc líbilo. Z jednoduchého menu jsme si rychle vybrali a zanedlouho už jsme měli ryby na stole. Porce byly docela velké a opravdu moc jsme si pochutnali. Talíře se odnášeli do okýnka a tam jsem pánovi řekla, že to bylo opravdu výborné. Na to nás venku dohonila paní a ptala se nás jestli jsme z Česka a měla radost že nás vidí.A dokonce strčila Brrníkovi do ruky kus jantaru. Takže to bylo takové milé zakončení a návštěvy téhle stylové restaurace. Jak se dalo čekat, Samík byl naštvaný, že jantar nedostal i on a nakonec jsme se rozhodli, že tatínek z něho vyrobí přívěšek. Ještě uvidíme, jak to dopadne a kdo ho teda nakonec bude nosit.
Po obědě jsme šli zpátky na apartmán, kde jsme odpočívali. Kluci už pak začali zlobit, takže jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas vyrazit na pláž. Jenomže všichni, místo aby se chystali, ze mě měli akorát srandu. To už jsem teda dneska vypěnila a rozhodla se, že vyrazím na pláž sama. Zkusila jsem jít delší cestou kolem moře a byla to opravdu krásná procházka. Úplně mi zlepšila náladu. Rozhodla jsem se, že si zajdu na kávu a posadila jsem se s ní na molu. Zanedlouho přišli taky kluci. Já jsem byla pořád ještě trochu napružená, takže se vydali na pláž beze mě. Jasně, že mi to pak nedalo, proto jsem došla za nimi. Užili jsme si koupání, stavění a kopání. Voda byla příjemná, osvěžující a sluníčko svítilo, takže jsme se i trošku opálili. Když už sluníčko začalo zacházet za stromy, všechno jsme pobalili, a vydali jsme se ještě do místní kavárny na gofry. Samík, Míša a já jsme si vybrali se šlehačkou a čerstvým ovocem a Bernášek s nutellou a ovocem. Bylo to luxusní mňam.
Totálně přecpaní jsme se zašli podívat ještě na molo na západ sluníčka. Udělala jsem pár krásných fotek a přemluvila kluky, že půjdeme domů delší cestou podél moře. Odpoledne se mi to zdálo mnohem kratší, teď to bylo zdlouhavé, ale aspoň jsme nemuseli tak dávat pozor na provoz a bylo to pohodovější. Teď si ještě užívám, že tento blog můžu rychle nadiktovat a nemusím ho vypisovat. Za chvilku už všichni zase padneme do peřin. Tak dobrou noc.
Podle plánu jsme se vydali na dalekou cestu do přístavu Swibno, abychom mohli plout lodí a vidět tuleně neboli polsky foki. Vyjížděli jsme už v 8:00 ráno, protože jsme se báli, abychom někde neuvízli v zácpě. Do přístavu jsme proto dorazili s hodinovou rezervou a šli jsme se trochu poohlédnout okolo. Míša fotil krásný viselský kanál a za chvilku říká: „Hm, došla baterka..“. To maminku trošku rozčílilo, protože baterka vždycky dojde v tu nejblbější dobu. Tatínek slíbil, že pár fotek z toho ještě vymáčkne. No to jsme zvědaví.
Za chvilku se k přístavu začali scházet další lidé, proto už jsme šli k vodě, abychom našli místo, odkud bude naše loď odplouvat. V Přístavu kotvila také rybářská loď a typičtí námořníci tam kuchali a čistili ryby. Za chvilku se na hladině objevil kormorán a najednou zmizel pod vodou. Vynořil se v těsné blízkosti lodí a v zobáku měl rybu.
Ale to už se na obzoru objevila naše loď, která se vracela z předchozí výpravy. Nalodili jsme se, děti vyfasovali záchranné vesty a také jsme dostali půjčený velký dalekohled. Nejprve jsme pluli viselským kanálem až k ptačí rezervaci. Nejsem žádný ornitolog a proto jsem poznala pouze kormorány a labutě, ale různých druhů ptáků tam bylo mnohem víc a byla to nádherná podívaná.
To už nám kapitán ukazoval výspu, na které se vyhřívali foky. Fotili jsme ostošest, abychom posléze zjistili že plujeme ještě blíže. Ale to už baterka foťáku definitivně umřela. Nakonec to nevadilo, protože jsme se aspoň mohli koukat dalekohledem na tuleně v divoké přírodě. Byl to nádherný zážitek, který jsme naposledy s Míšou prožili ještě když jsme byli sami bez dětí na ostrově Skye ve Skotsku.
Výspu jsme několikrát obkroužili lodí, abychom se mohli dosyta podívat na dovádějící tuleně. Cestu zpátky nám kapitán zpestřil výkladem o tuleních a také o stavbě viselského kanálu.
Po vylodění jsme šli k autu a zjistili jsme, že parkoviště je už úplně plné. To jsme teda měli štěstí na čas plavby. Vydali jsme se na únavnou cestu zpět do Pucku. Několikrát jsme popojížděli v koloně a přijeli domů až kolem čtvrt na tři. Hladoví jsme se vrhli na zbylou pizzu z předešlého večera. Jak teď přišla vhod, super.
Po krátkém odpočinku, kdy vytuhla dokonce i maminka, jsme se vydali na pláž. Cestou jsme se zastavili do kavárny u pláže a objednali si Americano s sebou. Mňam, kafíčko bylo výborné a na dece u vody to byl skvělý chill. Kluci se zase snažili prokopat až na dno moře a my v klidu relaxovali. Do vody se nám moc nechtělo.
Pak jsme se ještě vydali na zmrzku, smetanová byla úžasná, chutnala jako z Mekáče. Míša a Samík si dali místo zmrzliny shake a taky to měli výborné. Šli jsme se projít na molo a mysleli jsme, že počkáme na západ sluníčka. Ale už bylo dost chladno, takže jsme to vzdali. Už jsme ani neměli hlad na večeři, takže jsme si dali kvarteto, Černého Petra, sprchu a šli do hajan.
Dneska jsme měli budíček už v 6 ráno, protože bylo třeba stihnout vlak v 8:07 do Gdynie. Po zkušenostech u automatu na jízdenky jsme věděli, že musíme mít dostatečnou časovou rezervu. Před námi u automatu maturovali Němci, kteří v kastlíku nechali 9 groszů, no to bylo radosti u kluků 😃
Lístky už jsme koupili zkušeně během minutky a čekali jsme na příjezd vlaku. Cesta uběhla hladce a rychle a už jsme vystupovali na velikém nádraží v Gdynii. Město nás uvítalo mlhou a teplem, kombinací, na kterou nejsme zvyklí. Podle mapy jsme se vydali k muzeu – válečné lodi ORP Blyskawica. To otevíralo až v 10, takže jsme se rozhodli zbývající čas využít návštěvou kavárny. Dali jsme si s Míšou Americano a všichni společně pozorovali cvrkot v přístavu.
Ale to už se přiblížila 10 hodina a my jsme šli koupit lístky. Zaujala nás nabídka výhodného vstupného i do muzea námořnictva a rádi jsme jí využili. Po můstku jsme vešli na válečnou loď a přes zadní palubu vstoupili do útrob lodi. Nejprve nás čekala expozice o lodi a pak jsme se dostali přímo do strojovny, do srdce lodi. Pěkně to tam smrdělo, ale bylo to moc zajímavé.. Když jsme pak po prohlídce vyšli zase na palubu, vítalo nás sluníčko.
Podél městské pláže jsme se vydali do muzea námořnictva, kde byla expozice různých raket a min, přístrojů a věcí denní potřeby námořníků. Různé uniformy a nádherné modely lodí. Venku pak byly vystavené různé druhy lodních děl, vrtulník, část ponorky, kotvy a děla. Také se zde daly na stolečku zahrát klasické lodě.
Po prohlídkách nám už pěkně vyhládlo, ale rozhodli jsme se ještě vyjet lanovou dráhou na vyhlídku Kawcia góra. Do kabiny se ale vlezlo jen 6 lidí a před námi byla docela velká skupina polských skautů. Takže jsme nakonec nahoru vyrazili pěšky. Nebylo to vůbec daleko, ale pořádně do kopce. Za chvíli jsme byli nahoře, byl zde hezký výhled na Gdyni, bohužel moře bylo stále v oparu.
Nahoře překvapivě fronta na lanovku nebyla, takže jsme jí vyzkoušeli aspoň směrem dolů. Bylo tam hrozné vedro.
Podle recenzí jsme vybrali kebab restauraci, protože jsme Samovi slíbili, že si ho dneska dáme. Objednali jsme si a šli jsme čekat ke stolečku na ulici. A čekali jsme docela dlouho, po 15 minutách už začala být maminka nervózní, ale za dalších 5 minut jsme měli jídlo konečně na stole. Pěkně mě to v puse štípalo a navíc jsem ve své housce objevila cibuli. Chybička se vloudila, měla jsem jídlo od Míši. Po výměně už bylo vše ok. Kluci měli kebab v tortile a vyhodnotili jsme, že ten byl mnohem lepší.
Po jídle už jsme se vydali zpátky na nádraží. V tom velkém mraveništi jsme zvládli koupit lístky a najít nástupiště. Vlak už byl na koleji, takže jsme nastoupili a s úlevou sedli do měkkých sedaček.
Cesta vlakem byla dost úmorná, sedli jsme si totiž do horního patra vagónu, svítilo na nás sluníčko a bylo nám velké vedro. Ale cesta utekla rychle a po třičtvrtě hodině jsme vystupovali v Pucku. Pak jen obligátní nákup v Polo a hurá do apartmánu.
Chvilku jsme si odpočinuli, ale protože bylo nádherně a teplo, sbalili jsme věci na pláž a vyrazili. Pláž byla docela plná, ale místečko jsme ještě našli. Protože už bylo po 16 hodině, lidí postupně ubývalo. Puck leží u zálivu, dalo se jít několik set metrů a člověk měl vodu maximálně po pás. Plavat se moc nedalo,ale na dozorování dětí báječné. Mohli jsme sedět na pláži a kluci spolu dováděli ve vodě, nebo stavěli kanály a hráze z písku.
Odpoledne u vody jsme si moc užili, balení věcí na písku už méně, ale to k tomu patří. Už teď vím, že doma budeme mít po příjezdu písek na menší pískoviště. Ale nevadí, i tak to stálo za to, včetně procházky zpátky na apartmán.
Dali jsme si večeři, každý, na co měl chuť, osprchovali se a postupně to podle stupně únavy zalomili.
Dneska jsme se rozhodli pro odpočinkový den, protože Berník začal v noci kašlat a já se bála, jestli jsme to trochu nepřehnali. Včera jsme podle hodinek nachodili něco přes 17 km a to je na šestiletého skřítka pořádný výkon.
Proto si kluci trochu přispali,v klidu jsme posnídali a vyrazili do městečka. Šli jsme do muzea Kaszubské kultury, které sídlilo ve staré tradiční budově. Paní na pokladně nám nabídla společnou vstupenku s muzeem Pucku na náměstí a říkala, že za Berníka nemusíme platit. Tak jsme to odsouhlasili a vyrazili na prohlídku. Hned na úvod nás čekala zařízená zubařská ordinace s vrtačkou na nožní pohon. No, zlatá moderní stomatologie. Prošli jsme si i tradiční zařízenou domácnost, kovárnu a výstavu zástěr.
Pak jsme rovnou vyrazili do muzea na náměstí. To už kluky tolik nezaujalo, bylo o různých válkách a obraně Pucku, bylo tam spoustu polského povídání, kterému jsme moc dobře nerozuměli. Takže největší úspěch mělo interaktivní převlékání pomocí Xboxu.
Po prohlídkách muzea jsme vyrazili k moři, šli jsme se podívat do rybářského přístavu a pak jsme promenádou došli až k městské pláži. Tam měla být kousek půjčovna kol, takže jsme jí zašli obhlídnout. No, ještě uvidíme, jestli sebereme odvahu a kola si půjčíme. Hned vedle půjčovny je lanový park, Bernie je nadšený a chce si to vyzkoušet, nakonec přesvědčíme i Samíka. Kluci dostanou postroje a jdeme na instruktáž. Instruktor přepíná do angličtiny, začínáme Samovi překládat, ale ten je dotčený, že tomu rozumí. Tak super. Zkusí si zkušební trasu a může vyrazit na trať. Berník bojuje s velkými karabinami, ale za chvíli už taky vyráží. Jsem psychická opora pro Sama, Míša zůstal s Berniem, protože občas potřebuje pomoct s přepnutím karabin.
Trať je opravdu náročná, žádná sranda a Samík má můj obdiv, jak to zvládá. Když sjede závěrečnou lanovku, jdeme povzbudit Berníka na závěr jeho dráhy. Pak už hladoví vyrážíme na oběd do pierogarny Maka i Woda, kterou měla maminka vyhlídlou v itineráři už z domu a doporučila nám ji i paní domácí. Maminka s tatínkem sází na klasiku a objednávají si pirohy, Berník si vybírá sladké naleśniki neboli palačinky a Samík po dlouhém rozhodování volí krokiet, což je plněná palačinka osmažená v trojobalu. Moc jsme si pochutnali.
Cestou zpátky na apartmán jsme objevili sklářské dílničky, ale ty si necháváme na jiný den. Zastavili jsme se ještě na místní tržnici pro hroznové víno a pak jsme v bytečku chvilku odpočívali.
Pak jsme vyrazili autem do Rewy, která je známá tzv. rewskou kosou – písečným výběžkem do moře. Pláž nebyla moc široká a z obou stran břehy omývalo moře.V dálce jsme viděli i základnu ponorek z druhé světové války. Došli jsme až na konec, moře jsme měli ze tří stran. Krásný zážitek.
Cestou k autu jsme si dali kroucenou zmrzlinu a Bernášek gofru. Pak už jsme zvládli jen sprchu, partičku kvarteta a Černého Petra a svalili se do peřin. Zítra nás čeká brzké vstávání a výlet do Gdynie.
Nastalo poslední ráno naší expedice a poslední tradiční bábovková snídaně. Berník si ji nenechal ujít a s gustem si ji vychutnal. Lucka s Ani už měli sbaleno a chtěly co nejdříve vyrazit na cestu domů. Po šílených peripetiích s autem zvolili raději přímou cestu bez zastávek.
My jsme se nakonec na poslední chvíli rozhodli přidat se k taťkovi a Terce s Eliškou a jeli jsme ještě do Lehoty navštívit tetu a uja Andrášíkovy. Navigace nás vedla úplně někam do pryč, ale naštěstí si maminka pamatovala zhruba, ve které ulici je jejich domeček.
Bylo to hezké setkání. Kluci tam byli naprosto nadšení z pejska a hlavně z malého koťátka. Snažili se nás ukecat, že si ho vezmeme domů. Ale já sotva jsem si ho vzala na ruce, tak jsem začala pčikat a slzet, to by prostě neklaplo. Samík vyzvídal, jestli má o prázdninách nějaký týden volný. Když jsem mu odkývala, že ano, tak se hned ptal, jestli by ho mohl strávit tady v Lehotě 😀 Celou cestu na hrad pak na střídačku mňoukali a dělali si ze mě srandičky, až jsem si říkala, jestli přece jen nemají kotě někde schované.
Naší poslední slovenskou zastávkou byl hrad Beckov. Už z dálky jsme ho viděli, na masivní skále, dominanta celého kraje. Nádherný pohled. Pohodlně jsme zaparkovali ve stínu stromů, parkovné zaplatili QR kódem. Takhle to má vypadat, byli jsme nadšení. K hradu to byl jen kousíček do kopce, koupili jsme vstupenku a už jsme se ocitli za bránou na nádvoří. Na hradě probíhala akce se včelaři, ale byli jsme natěšeni na průzkum hradu, takže jsme vyrazili na obhlídku kolem domečku dravců. Po příkrých schodech jsme sestoupili ke studni, kterou hlídal drak. Po krátkém odpočinku jsme zase tu spoustu schodů vyšli nahoru a pokračovali dál v prozkoumávání hradu.
Bernášek měl na starosti mapu, takže nám dělal průvodce a moc mu to šlo. Hrad byl opravdu rozlehlý, probíhají na něm rekonstrukce, a jak jsme se dozvěděli od průvodce, tak už příští rok se otevřou zatím nepřístupné prostory a k dispozici bude také virtuální realita. Po prohlídce hradu jsme se vrátili zpátky na nádvoří, kde si kluci vyhlídli suvenýry u místního kováče (kováře), Samík už moc dobře ví, že jen u takových suvenýrů s přidanou hodnotou má šanci, že náš obměkčí a my pustíme chlup peněz 😀 Takže začalo systematické přemlouvání a vyjednávání. My jsme se na sebe s Míšou podívali a vypadalo to, že budou úspěšní 🙂
Mezitím si kluci ještě nazdobili medové perníčky a já tajně doufala, že na suvenýry zapomenou, ale haha. Takže jsme nakonec neodolali ani my a Berník si vybral kovaný prstýnek a Samíšek moc hezký nůž. Nadšení neznalo mezí. My jsme pak ještě koupili živý šípkový ocet pro Lilku za hlídání Chilli a taky jeden višňový pro nás.
Pak už nás čekala cesta domů. Vyzvedli jsme Chillinku, která vypadala, že se jí s námi ani nechce a už jsme za chvilku byli doma. Vybalili jsme, odpočinuli jsme si a shodli jsme se všichni, že to byla moc prima dovolená.
V pátek jsme se museli rozdělit, protože našemu taťkovi zemřel dědeček, takže brzy ráno odjel do Ostravy na jeho poslední rozloučení. Bylo nám líto, že nepojedeme všichni, ale pro mě zase bylo moc důležité prohlédnout si místa, kde vyrůstal můj děda, který nám odešel v lednu. My ostatní jsme po snídani vyrazili na procházku po Velkém Zálužie. Nejprve jsme šli na místní hřbitov, kde jsme zanesli kytičku na hrob prababičky Marie, pradědy Františka a strejdy Ďuliho. Pak jsme šli kolem školy až k místu, kde stál dědův rodný dům. Bohužel už zůstala jen původní brána a stará lípa vzadu na dvorku. Lucka chvíli koketovala s myšlenkou na nové majitele zazvonit, ale nesebrali jsme dost odvahy.
Pak jsme procházkou pokračovali do pražírny, kterou jsme si moc oblíbili. Dali jsme si kafe a kluci Grankočíno, které si zamilovali. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali na pokoje, kde jsme si trochu odpočinuli, pak jsme si zašli dolů do restaurace na polévku a po malém obídku jsme se rozdělili do aut k dědovi Luďkovi a tetě Lucce a vyrazili jsme do Nitry.
Lucka našla super neplacené parkoviště, zaparkovali jsme do stínku pod stromy a vyrazili jsme do kopce k Nitranskému hradu. Když jsme vyfuněli nahoru, tak Terka zjistila, že nemá mobil. Taťka se začal strachovat, že mu kvůli tomu vybijou okýnko od auta, takže se obrátil a fičel zase zpátky na parkoviště. My jsme si mezitím koupili vstup na hrad a šli k velké soše Papeže, o které Eliška říkala, že se jí bojí. Pokusili jsme se vyfotit všechny 4 děti najednou, ale to byl nadliský úkol. Pak už volal taťka, že mobil byl zapomenutý na zadní sedačce a že nás počká dole pod hradem. Za chvilku ale volal, kde jsme, že je před branou. Takže si s námi prošel nádhernou katedrálu a ochozy Nitranského hradu, ze kterého byly nádherné výhledy do okolí.
Pak jsme se ještě procházkou vydali najít McDonalds, protože mladší účastníky výpravy přepadl hrad. Procházka to byla v tom horku docela úmorná, ale zvládli jsme to. Naplnili jsme si bříška a po korzu – pěší zóně jsme se vydali zpátky k parkovišti. Přejezd k domu tety Gitky a strejdy Miloše byl krátký, bydlí v moc hezké čtvrti v kopci nad Nitrou. Když kluci uviděli na zahradě obrovský bazén, oči se jim úplně rozzářily. Nemohli se dočkat, až strejda odhrne krytí a oni se vrhnou do vody. Spolu s Ani, Eliškou a tetou Terkou řádili ve vodě pěkně dlouho. Já se smažila na břehu, ale nechtělo se mi převlíkat do plavek. Na večeři jsme si dali výborné grilované maso a přijeli ještě Zuzka s dětmi a manželem. Kluci si rozuměli s Maťkem, bratránkem z třetího kolena 🙂 Šli znova do bazénu a taky pak hráli fotbal. Moc si to užili a vůbec nechtěli domů. Ale Eli a děda už byli dost unavení, takže jsme vyrazili na cestu zpět do penziónu. Pak jsme ještě s tetou Luckou dali pár partiček Uno a Samíšek z balkónu jejich pokoje vyhlížel taťku. Za půl hodinky se dočkal a kluci si ještě zašli na pivko a malinovku 😉 Pak už jsme se všichni svalili do postýlek a v okamžiku usli.
Bernášek má asi v hlavě zabudovaný budík a tak jsme zase vstávali o půl sedmé. Velcí kluci ještě dospávali, takže my jsme si nachystali snídani a taky svačinu na výlet. Míša vstanul tentokrát taky celkem brzy, jen Samíka jsme z postele museli tahat.
Po deváté jsme vyrazili na tramvaj. Ještě než jela, zašli jsme se podívat do Biedronky, protože paní domácí nám na stole nechala výborné krowky, které jsme si chtěli přivézt i domů. Kupodivu jsme je tam našli, nakoupili a pádili na tramvajový ostrůvek. Tramvají jsme jeli do části Wroclawi, kde jsme ještě nebyli, a pak hezkým nábřežím, kde byla vytvořená odpočinková zóna, jsme procházkou došli ke komplexu bývalé vodárny ve Wroclawi, která nyní slouží jako muzeum Hydropolis. Předložili jsme včerejší vstupenku ze ZOO, bundy jsme nechali v šatně a vyrazili jsme do muzea.
Vše bylo moderní a interaktivní. Na můj vkus až moc, ale kluci byli nadšení. Musela jsem mít oči i vzadu, protože Bernášek neustále někam utíkal a vůbec neposlouchal. Všude bylo přítmí, takže jsem měla strach, že se nám ztratí. Samíka zaujala virtuální exkurze k vrakům potopených lodí, Berníka zase hraní her s podmořskou tématikou. A taky ryby, které žiji v těch největších hlubinách oceánů. Některé vypadaly opravdu strašidelně.
U páry, na kterou se promítaly různé animace, jsme taky strávili dlouhou dobu. Sama fascinovaly také přesné zmenšené repliky lodí. Ta od Kryštofa Kolomba vypadala ve srovnání s největším ropným tankerem na světě úplně jako malá hračička pro panenky. Zajímavé byly i vodní hodiny či panel, kde jsme zjistily z kolika procent vody jsou tvořeny orgány v lidském těle.
Bylo to vše moc zajímavé, ale nedokážeme si představit návštěvu v sezóně, i teď bylo problém se k některým exponátům dostat a v klidu si je vyzkoušet.
Po návštěvě muzea jsme tak trochu nevěděli, co si počít a už jsme byli dost unavení (rodičové), rozjívení (děti) a protivní (všichni). Vydali jsme se do centra odlovit nějaké další trpaslíky a pak se rozhodli, že zajedeme k Hale Stulecia a podíváme se na japonskou zahradu. Tu jsme si celou prošli, bylo to moc hezké, i když díky zimě ještě moc kytiček nerostlo. Pak jsme odlovili kešku a trochu litovali, že ještě není v provozu nádherná obrovská fontána na výstavišti. To musí být opravdu skvělá podívaná. Prošli jsme se okolo ní a vydali se zase na tramvaj. Přes ostrov Tumski jsme došli do centra a po bezcílném chození jsem nakonec rozhodla, že se najíme na ubytku. Kaufland měl mít podle Googlu otevřeno, takže jsme na Rynku nastoupili na tramvaj a jeli jsme. Už z tramvaje jsme viděli úplně prázdné parkoviště, to nebylo dobré znamení… A opravdu bylo zavřeno. Ještě, že existují Žabky, kde jsme nakoupili věci na těstoviny, a naše bříška tak byla zachráněna.
Kluci si šli hrát na hřiště a my jsme uvařili obědo večeři. Pak už jsme unavení z celodenního chození jen odpočívali a taky pomalu balili.
V neděli ráno jsme chtěli ještě vyrazit do Moszny na zámek, ale počasí nám vůbec nepřálo, lilo jako z konve, takže jsme se rozhodli jet přímo domů a zámek necháváme jako plán na květen, kdy tam budou kvést rododendrony.
Protože jsem spala s Berníkem, abych ho měla pod kontrolou, kdyby měl ještě nějaké blicí potíže, měla jsem budíček o půl sedmé. Samík s tatínkem měli ještě půlnoc, ale my jsme si nachystali snídani, nachystala jsem nám svačinu na výlet, a když se konečně i velcí kluci vyhrabali z pelíšků, nedočkavě jsem je uháněla, že už vyrážíme.
Vyšli jsme ven a zjistili, že prší. Trochu mi to zkazilo náladu, ale naštěstí jen mrholilo. Přišli jsme akorát včas, za pár minut nám jela tramvaj č. 10 přímo k ZOO. Koupili jsme si rodinnou vstupenku v kombinaci s muzeem Hydropolis, které navštívíme zítra.
Mezitím přestalo pršet, tak jsme si řekli, že budeme zatím chodit venku a Afrykarium si necháme na později. Asi po hodině jsem byla ale tak zmrzlá, že jsem přestávala cítit dva prsty, a tak jsem zavelela, že je tak akorát čas. Dali jsme si bundy do šatny a vyrazili do první tropické části. Procházeli jsme pralesem a sestoupili pod zem, kde jsme pod hladinou viděli prohánět se kapustňáky a taky spoustu ryb. Vše dokreslovala krásná hudba. Pak jsme po schodišti vyšli do patra, kde jsme mohli kapustňáky pozorovat shora. Bylo tam i pár jiných exotických zvířátek, ale kluci už pospíchali dále.
V duchu jsem si říkala, jestli už to není všechno, protože to vypadalo, že více expozic tam není, ale pak jsme se dostali k dalším akváriím, ve kterých kromě různých rybek pluli i rejnoci. Pokračovali jsme dále do podzemí a ocitli se v podmořském království. Viděli jsme různé rybky, rejnoky, ale i žraloky z úplné blízkosti. Pak jsme se dostali k akváriu s úplně zelenou vodou. Říkali jsme si, koho tam objevíme, ale když jsme viděli cedulku, že v tomhle akváriu jsou hroši, byla nám ta barva vody jasná. Nakonec Sam jednoho ve vodě objevil. Obyvatelé dalších akvárií byli rozdělení podle toho, ve kterém africkém jezeře žijí. Pak jsme se schodištěm dostali do výběhu hrochů a mohli jsme je vidět v plné kráse. Ale to nejlepší – podmořský tunel – jsme měli ještě před sebou. Vešli jsme do tunelu a rejnoci, žraloci, dokonce kareta obrovská, plavali kolem nás, dokonce i nad našimi hlavami. Viděli jsme ryby, které jsme nikdy dříve neviděli. Byla to nádherná podívaná. Neskutečná krása. Byli jsme z toho tak nadšení, že jsme se vydali na celý okruh ještě jednou.
Pak nesměla chybět zastávka v obchůdku se suvenýry, kde si Berník vybral bloček s magnetkem a Samík přívěsek na klíče s kapustňákem. Pak jsme vyzvedli bundy ze šatny a šli si dát ven svačinu. Bohužel se rozpršelo, takže jsme se snažili chodit co nejvíce do různých pavilonů. Koukli jsme na šimpanzy, kteří měli svůj pavilon, který už měl nejlepší léta za sebou. I přesto jsem byla překvapená, jak měli zvířátka všude krásně uklizeno, jídlo naservírované v čistých nerezových miskách..
V dalším pavilonu byli kromě různých opiček taky dva lenochodi. Takže jsme nějakou dobu strávili pozorováním jejich pomalých pohybů. Cestou ke sloninci jsme ještě potkali kapybaru. Sloninec byl historická budova z konce 19. století, bohužel v něm zrovna probíhalo čištění, takže jsme mohli nahlédnout jen přes dveře.
Pak už jsme si říkali, že máme docela hlad, tak že bychom pomalu vyrazili někam se najíst, ale Samík ještě chtěl vidět terária s pavouky, takže nás podle mapky zavedl k zámku, do kterého jsme před tím nešli, protože jsem si říkala, že to bez tak bude jen restaurace. Ale to, co nás čekalo vevnitř, to předčilo všechna naše očekávání. Dvě patra plná terárií, různý hmyz, ještěrky, hadi i ti pavouci. A jako bonus motýlarium. Myslela jsem, že se Berník bude bát, ale po náletu velkého motýla utekl ven Samík.
Poprvé v životě jsem na živo viděla baziliška, kobru.. Pobavili nás i kajmani, to, že jsou živí, jsme poznali jen podle toho, že jeden mrknul.
Po hodině strávené mezi terárii už nám ale opravdu vyhládlo. Samík si teda ještě koupil minci s pavoukem a Bernie vzápětí našel ležet na zemi jednu s hadem, což Samovi okamžitě zkazilo radost.
Ale to už jsme spěchali na tramvaj a přemýšleli, kde si naplníme bříška. Míša chtěl na nějaké výborné hamburgery, ale tam měli bohužel zavřeno, v druhé restauraci, kterou jsme vybrali, měli čekačku na stůl, což bychom teda nezvládli, tak jsme šli zkusit štěstí do restaurace, kterou jsme viděli z tramvaje. Míša ještě za chůze kontroloval hodnocení, 4,6 takže super. Měli naštěstí poslední volné místo pro 4. Po chvilce rozmýšlení jsme s Míšou zvolili denní menu, Berník si vybral tresku a Sam byl hrozně naštvaný, protože z takových jídel on si rozhodně nevybere a odmítnul i pití. No co už, puberťáka nemá cenu přemlouvat…
Po výborném jídle jsme ještě zašli koupit koblížky, Samovi něco do Mekáče, ať nejsme za nejhorší rodiče pod sluncem, a jeli jsme tramvají zpátky na ubytko. Doma jsme si ke koblížkům uvařili výbornou kávu z kávovaru, a pak už jen lenošili.
Jak se stává hloupým zvykem, zase jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli na naplánovánou mini dovču odjedeme, protože Bernieho trápila střevní chřipka.
Ale nakonec jsme ve čtvrtek odvezli Chilli na wellness k tetě Lucce a vyrazili směr Wroclaw. Cesta ubíhala rychle, i když nás trochu potrápila neustále se vypínající navigace. Přímo ve Wroclawi to byla s autem trochu divočina, ale hladce jsme trefili do ubytování a v komplexu jsme parkovali za deset minut dvě. V ubytku jsme měli být ve 14:00, takže super. Našli jsme správný vchod, kluci vyzkoušeli místní hřiště, a pak už jsme šli do apartmánu. Poprvé jsme bydleli v soukromém bytě, který měl zámek na kód. Ale vše bylo úplně v pohodě.
Apartmán je malinký, ale krásný a účelně zařízený. Dokonce i kávovar, který jsme hned vyzkoušeli. Trochu jsme si odpočinuli, a pak už vyrazili na tramvaj. Ve Wroclawi je v tramvajích podobný systém na nákup jízdenek jako v Ostravě, takže paráda, koupili jsme si 3denní lístky a kochali se hezkou Wroclawí. Vystoupili jsme na Rynku a vyrazili ke Staré radnici.
Po cestě jsme začali potkávat známé wroclawské krasnale neboli trpaslíky. Kluky bavilo je hledat a je pravda, že jsou doslova na každém rohu. Dokonce jsme objevili trpasličí infocentrum, kde jsme Berníkovi koupili mapku s nálepkami.
Pak jsme si prošli historické centrum a došli jsme ke katedrále Maří Magdalény. Její dvě věže jsou propojené Mostkem Pokutnic, na kterém jsou dvě trpasličí holčičky Tekla i Martynka. Nemohli jsme si nechat ujít výstup nahoru, taťka nás jistil zespodu. Schody byly naštěstí celkem v pohodě, i když poslední 4 patra byly železné děrované, takže o adrenalin bylo postaráno. Na mostečku byl nádherný výhled, měli jsme Wroclaw jako na dlani.
Když jsme sestoupili dolů, začali se ozývat naše hladová bříška, proto jsme si zašli na kebab. Velcí kluci si dali v tortile a my s Berníkem na talíři. Pochutnali jsme si, ale shodli jsme se, že na ten v Krakowě to nemělo 😁
Když jsme zahnali hlad, řekli jsme si, že si uděláme ještě procházku na ostrov Tumski. Došli jsme k Hale Targowe, kterou jsme si taky prošli. Je to nádherná, historická budova, kde na vás dýchne nostalgie. Určitě stálo za to tam nakouknout.
Po pár krocích už jsme došli k mostu Tumski a ocitli se na ostrůvku kostelů. Zrovna svolávali na mši, bylo to krása slyšet všechny ty zvony. Prošli jsme se po ostrově, ale už jsme sotva pletli nohama, takže jsme došli na zastávku, našli si jaká tramvaj nám jede k ubytku a vyrazili nazpátek. Ještě jsme se stavili do Kauflandu na zásoby, a pak už jsme se svalili na gauč a odpočívali. Dali jsme si sprchu a pak šupli pod peřinu do hajan a těšili se na další zážitky a dobrodružství.
Marásci 