(28.6.2022)

Dneska jsem sice taky slyšela v 6 zvonění kostela a pak vyvážení popelnic, ale i tak jsem vydržela v posteli do 7. I kluci pak pomalu začali vstávat, takže jsme se s Berniem oblékli a šli se podívat na suchozemské želvičky k domácím. Nevěděli jsme, co baští, takže jsme přišli s prázdnou, ale na zítra už pro ně máme nachystaný melounek.

Po snídani a nezbytné proceduře mazání opalováku jsme vyrazili na pláž. Měli jsme z neděle jednu vyhlídnutou, ale ta už byla bohužel obsazená. Šli jsme kousek dále, ale náš výběr Samík neschválil a byl naštvaný. Po chvilce fučení na dece mu to ale nedalo a šel do vody za námi. Potápěli jsme se, taťka se nám dokonce i ztratil a já už málem alarmovala policii. No odplaval se potápět o pláž vedle a nenapadlo ho, že se o něj budu strachovat..

Se Samíkem jsme plavali od bojky k bojce a musím říct, že je dobrý. Strčil mě hravě do kapsy a u každé bojky na mě čekal, než ho doplavu.

V poledne jsme vyrazili na apartmán udělat si oběd a pak následovala siesta. Kluci pospávali a já vyrazila k paní domácí Hance na výzvědy a tipy ohledně výletů. Těch se mi dostalo vrchovatě.

Kolem 16.hodiny jsme vyrazili do Trogiru i když venku bylo jako v sauně. Hrozné vedro. Zaparkovali jsme u města a vyrazili do historického centra. Přešli jsme most a Míša se chtěl podívat, kde jsou trhy, a tak zjistil, že mobil nechal v autě. Takže se v tom úmorném vedru vydal zpátky a my ho čekali ve stínu v parku u moře.

Když se vrátil s mobilem v ruce, vyrazili jsme do historického jádra městečka. Nádherná katedrála a spousta úzkých kamenných uliček. Chvilkami jsme si připadali jako v zábavném bludišti. Dali jsme si výbornou zmrzlinu, dokoupili jsme zásoby vody a vyrazili ještě k pevnosti Kamerlengo.

Ani jsme nechtěli dovnitř, ale kluci nás nakonec ukecali, tak jsme to měli dobrodružné i s výstupem do věže. Z vrchu byl krásný výhled na celý Trogir.

Pak jsme se ještě prošli po nábřeží plném restaurací na jedné straně a luxusních jachet na moři. Na večeři jsme si dali na místním trhu moc dobrý kebab, Berník pizzu a na trhu jsme ještě nakoupili plno ovoce-broskve, meruňky, fíky a taky obrovská rajčata a sušené meruňky.

Pak už jsme se vydali na cestu zpět na parkoviště a jeli zpátky do Rogoznice.

Na apartmánu jsme si dali fíky, úžasně sladký a vychlazený meloun ze včera, teď ještě dopíšu tenhle blog a hurá do hajan.

(26.6.2022)

Ráno jsme se vzbudili před šestou, kluci posnídali, sbalili jsme věci a vyrazili jsme směr moře. Cesta Maďarskem byla moc fajn, projíždějí jsme malebnými vesničkami a ani jsme se nenadáli, už jsme přejížděli hranice. Vůbec jsme nečekali, kontrola pasů byla rychlovka. Za hranicemi hned byla benzinka, rozhodli jsme se, že natankujeme, protože nám přišlo, že mají dobrou cenu a báli jsme se, že na dálnici bude benzín drahý.

Pak jsme trošku zmatkovali, protože na hranicích nebyl signál, takže nám nefungovala navigace. Nakonec jsme to zvládli, ale shodli jsme se, že bez navigace bychom asi nedojeli. Ukrajovali jsme kilometr za kilometrem a s úžasem sledovali, jak se postupně mění chorvatská krajina. Udělali jsme si pauzu na odpočívadle a bez zdržení (i na mýtnici to bylo bez front) jsme ujížděli do cíle.

Cesta kolem moře už utekla rychle a po malých zmatcích s parkováním jsme se shledali s paní Hankou a Oliverem, našimi hostiteli.

Rychle jsme se zabydleli, dali si guláš a po málem odpočinku vyrazili k moři. Chvilku jsme hledali, kterou plážičku si vybereme, Samík už byl netrpělivý. Nakonec jsme se na několikrát s dekou stěhovali, ale u moře do moc fajn. Kluci i my jsme si to užívali. I Berník se nebál být v moři, tak to jsme byli rádi.

Do místního obchodu jsme si zašli koupit večeři. Dali jsme si párky a Berník toast s marmeládou. Na večer jsme ještě vyrazili kouknout do města a na zmrzlinu. Městečko opravdu žije, i když hlavní sezóna ještě nevypukla na plno.

Byli jsme se podívat i na místní kostelík, kde právě probíhala bohoslužba. Pak jsem ještě zašli kouknout na pláž. Samíkovi se líbila, ale mě moc nenadchla. Ta, na které jsme byli dnes, se mi líbila více. Tak uvidíme, kde zakotvíme zítra. Teď už všichni chrní a já tady dopisuji blog na balkoně a komáři si na mě vesele pochutnávají, takže mířím do hajan za Míšou.

.

(15.04.2022)

Ráno jsme dobalili poslední věci, naložili vše do auta a vyrazili do Ostravy, kde jsme nechali Chilli na hlídání Monči s rodinkou a pokračovali směr Bohumín a po dálnici až do Krakowa. Celou cestu lilo a na cestě bylo hodně kamionů, takže to nebylo moc příjemné. Ale hotel jsme našli bez problémů, zaparkovali jsme Bronzíka a šli se zeptat, jestli už není náhodou připravený náš pokoj. Paní recepční řekla, že za 10 minut bude hotovo. Posadili jsme se na recepci a pan vedoucí nám donesl po chvilce buchty, ať nám to čekání rychleji uteče. To bylo moc milé. Ani jsme je nedojedli a už paní recepční říkala, že pokoj je připravený.

Byli jsme nadšení, jaký nám taťka vybral krásný hotel a pak už nás hlad vyhnal do ulic. Věděla jsem, že kousek od hotelu je kebab, který měl dobré recenze, takže jsme se ho vydali otestovat.

Na uvítanou jsme dostali výborný skořicový čaj a oplatku. Pan majitel byl moc milý. Ptal se Míši jestli chce opravdu hodně ostrou omáčku a Míša chtěl, tak jsem se bála, jestli to přežije. Za chvilku už jsme měli boule za ušima, jaká to byla dobrota. Ještě jsme jako pozornost podniku dostali mangový džus, mňam.

S plnými břichy jsme vyrazili na tramvaj. Automat se s námi ale nechtěl bavit a my nevěděli, jestli půjde koupit jízdenka i v tramvaji. Míša teda vymyslel, že půjdeme jednu zastávku pěšky a uvidíme, co bude dělat automat tam. Už z dálky jsme viděli, že si tam někdo kupuje lístek, takže hurá. Koupili jsme jízdenky na cestu tam i zpátky a za chvilku nám jela trambaj, jak říká Berník.

Za 20 minut jsme vystoupili přímo pod hradem Wawel. Prošli jsme si celý hrad, ale jen z venku, s Berníkem jsme návštěvu muzeí omezili na minimum, protože to je většinou spíš za trest. Z hradu jsme se zašli ještě podívat dolů k řece na wawelského draka, který dokonce i chrlí oheň.

Míša prohlásil, že by to chtělo alespoň jednu kešku z Krakowa, a protože jedna byla nedaleko, vydali jsme se ji hledat. Naštěstí to byl dneska rychlý odlov. Pak už jsme se vybrali na procházku do židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme se různě proplétali uličkami kolem synagog, stylových barů a krásných starých domů. Několikrát nás přepadl déšť, jednou i bouřka, ale naštěstí vše vždy rychle přešlo. Když jsme došli ke kulatému domečku, kde se prodávají zapiekanky, neměli jsme ještě vůbec hlad. Tak jsme si nakonec nedali.

Šli jsme pomalu k zastávce tramvaje a skočili do 24h Carefourru koupit něco na večeři. To byla chyba, protože to tam bylo pěkně předražené. Se Samem jsme se pak totiž ještě vydali do obchodu naproti hotelu. A tam byl mnohem větší výběr a vše levnější. Příště budeme vědět. Samík nám to říkal, že máme jít nakoupit až tam. No, měl pravdu, kluk náš ušatý.

Na hotelu jsme si dali večeři a kluci si pak užili vanu. Berník si lebedil, slyšeli jsme z koupelny jen „To je parádička“. Teď už chrní, tak doufejme nebude brzy bantošit. Samík si dal colu a chipsy, tak snad už taky za chvilku spokojen půjde do hajan. My ho budeme následovat.

(13.02.2022)

Protože plníme výzvu 32 vrcholků Beskyd, přemýšleli jsme, kam vyrazíme tentokrát. Maki si na mapě všimla, že když pojedeme do Štramberku, můžeme bez větší námahy zdolat dva vrcholky za jeden den. Takže bylo rozhodnuto.

Vyjeli jsme kolem 10 ráno, zaparkovali na centrálním parkovišti a vyrazili kolem školy do Národního sadu, kde je moc hezké dětské hřiště. Takže jsme se chvilku zdrželi tam, a pak vyrazili vzhůru k jeskyni Šipka, což byl náš dnešní první vrcholek. Pohodička. Prozkoumali jsme jeskyni a pak vyrazili dál vzhůru ke zvoničce, odkud je nádherný výhled na Trúbu. Od zvoničky jsme se dali po naučné stezce doleva a nestačili jsme koukat. Tam jsme totiž ještě nikdy nešli. Pěkný okruh kolem hory Kotouč nás provedl kolem spoustu zajímavých zastavení, mimo jiné i na dnešním vrcholku číslo dva – bývalém hradu Jurův Kámen. Kluci se šli podívat ještě do další jeskyně, a pak taky odlovit kešku. Je to historicky první česká keška, už jsme se ji pokoušeli s Míšou odlovit ještě za svobodna a bez dětí, ale zjistili jsme, že jsme vždy šli ze špatné strany, takže se nám to nikdo nepovedlo. Nyní byli Míša se Samíkem úspěšní.

Pak už jsme vyrazili dolů do městečka. Chtěli jsme ještě navštívit muzeum, ale bohužel mělo polední pauzu. Takže jsme rovnou vyrazili do naší oblíbené pekárny štramberských uší, kde jsme si každý dal štramberské ucho se šlehačkou. Samozřejmě jsme nakoupili zásoby i domů. Samíkovi tak chutnalo, že si zaběhnul koupit ještě jedno. Po výborné a stylové svačince jsme se vydali zase zpátky k autu. Štramberk prostě nikdy nezklame a stále je tady co objevovat.

(15.01.2022)

Další víkend před námi a my se zase rozhodovali, kam vyrazím v rámci výzvy 32 vrcholků Beskyd.
Původně jsem myslela, že bychom zašli k Satinským vodopádům a k Chladné vodě, ale Míša se pořád bojí bahna, takže jsme zvolili cestu po asfaltu.

Autem jsme to do Komorní Lhotky měli kousíček, Bronzíka jsme zaparkovali na parkovišti u kostela a vyrazili po žluté. Ušli jsme pár kroků a Berník nás přemluvil, ať se jdeme podívat na starý hřbitov u kostela. Kousek dále po trase jsme ještě udělali přestávku i u evangelického kostela a pak už jsme vyrazili vzhůru do kopce. Celou cestu nás doprovázel pes tulák, který tak různě poletoval mezi všemi turisty. Říkali jsme si, že je dobře, že Chilli zůstala doma, byla by z něho nervózní a my taky.

Samík si na výlet vzal náš starý foťák, protože se teď nějak nadchnul pro focení. Takže fotky z dnešního blogu budou hlavně od něho, Míša tentokrát nechával foťák většinou schovaný.

Míša si přesně pamatoval, že jsme tady už na výletě byli. Já si pamatovala jen kostely, ale pak už nic. Takže když Míša řekl, že dojdeme k restauraci Ondráš, nechtělo se mi věřit, že si to opravdu pamatuje. Ale došli jsme tam, ale na rozdíl od všech ostatních turistů jsme zamířili dále k vrcholku Goduly a pak taky ještě k Památníku vzniku 1. ČSR, který byl našim dnešním cílem.

Na lavičce jsme si tam dali svačinku a teplý čaj z termosek od Ježíška. A dokonce vykouklo i sluníčko. Samík s Míšou pak ještě vyrazili odlovit kešku, kterou jsme kupodivu ještě neměli ve sbírce. Protože se nám nechtělo vracet stejnou cestou, zpátky jsme šli dál po vrstevnici a pak se prudkým klesáním napojili na asfaltku o kus níže před rekreačním střediskem. Pak už jen zase projít kolem obou kostelů a už jsme byli zpátky u auta.

Byl to krásný výlet, na oběd jsme si za odměnu udělali hamburgery a odpoledne jsme doma už jen lenošili.

(27.12.2021)

Vánoce utekly jako voda, oba vánoční svátky jsme strávili návštěvami rodiny a jezením hodně jídla, takže jsme si řekli, že v pondělí vyrazíme ten bramborový salát trošku vysportovat. Protože byl všude sníh, rozhodli jsme se, že spojíme příjemné s užitečným, a půjdeme si zabobovat. Naložili jsme takřka veškerou naší sáňkovací výbavu do Bronzíka a vyrazili na Krásnou, kde jsme zaparkovali u Rekreantu. Pak jsme vyrazili po žluté směr Přelač. Bylo to sice jen asi kilometr a půl, ale do prudkého kopce, takže nám výstup s veškerou bobovací výbavou dal docela zabrat. Ale dorazili jsme do cíle a po chvilce odpočinku vyrazili na bývalou sjezdovku jezdit. Nejlépe se osvědčily Zipfy, když Míša vyjezdil dráhu, svištěli jsme pak dolů z kopce rychlostí blesku. Když jsme se dostatečně vyřádili, nasadili jsme na nohy nesmeky a vyrazili zase dolů k autu. Byl to moc fajn dopolední výlet.

(24.12.2021)

Konečně je tady den, na který se hlavně kluci těší celý rok. Letos ve znamení oblevy. Ráno jsme se vzbudili, a i když bylo bílo, tak lilo jako z konve a z krásného sněhu se stávala nevzhledná břečka. Vyrazit na procházku se nám ani trochu nechtělo. Na snídani jsme si dali vánočku, kterou jsme si včera upekli a pak jsme koukali na pohádku, uzobávali cukroví a nemohli se dočkat pozdního odpoledne.

Konečně nastal čas připravit kapra, ohřáli jsme hrachovou polévku a zasedli k slavnostně prostřenému stolu. Po výborné večeři jsme šli jako již tradičně zahrát Ježíškovi koledy, abychom ho k nám přilákali a netrpělivě jsme vyhlíželi z okna a poslouchali, jestli nezazní zvoneček. Konečně zazvonil. Berník utíkal ke stromečku a byly tam. Velká spousta dárečků. Jedna fotka a už všude kolem lítaly balící papíry. Kluci dostali vysněné koloběžky i spoustu dalších krásných dárků a ani my rodiče jsme nepřišli zkrátka. Pak už jsme koukali na novou štědrovečerní pohádku a užívali si pohodu.

(27.10.2021)

Hurá, začaly podzimní prázdniny. Původní plán byl, že si konečně zajedeme do Liberce do Aquaparku Babylon – dárek totiž klukům už předloni donesl Ježíšek. Ale kvůli hrozbě karantény a jiných takových libůstek jsme to opět, už asi potřetí, odpískali.

Vymysleli jsme tedy náhradní plán, aby nám to nebylo tak líto. Dneska jsme všichni vyrazili do Starých Hamer. Maki už dlouho měla vyhlídnutou naučnou stezku lesem. Tato stezka je zvláštní v tom, že po ní denodenně chodily děti ze samoty Javořiny do školy do Hamer.

Ráno jsme teda nachystali velkou svačinu a vyrazili jsme. Krásně svítilo sluníčko, ale už bylo dost chladno. Zaparkovali jsme na Samčence a po modré jsme vyrazili směrem k naučné stezce. Kousek se jde po silnici, což je docela nepříjemné, ale po chvilce jsme odbočili přes můstek do lesa a tam už se šlo příjemně. Zanedlouho už nás přivítal první malovaný obrázek a my vyrazili vzhůru do kopce. Kluci šli statečně a bez reptání, asi se nechtěli nechat zahanbit, protože jsem jim pořád vykládala, jak tudy chodili děti každý den v zimě v létě.

Cesta utíkala rychle, některá zastavení byla opravdu moc krásná a co nevidět jsme vyšli z lesa a před námi se rozprostřela osada Javořiny. V dnešní době už nejsou domky trvale obydlené, ale slouží jako rekreační chalupy. Na louky svítilo sluníčko a najednou nám bylo úplně vedro. Berník už trochu začal fňukat, že ho bolí nohy, ale zvládli jsme ještě dojít ke krásné zvoničce Martin. Samík vyzkoušel zvon a zjistil, že být zvoníkem není žádná lehká práce. Než se zvon rozezvučel na okolní lesy a pastviny, chvilku to trvalo.

Ve zvoničce bylo krásné posezení, takže jsme si tam dali na posilněnou svačinu a vydali se stejnou cestou zpátky. Dá se jít i jinudy a udělat si z trasy okruh, ale je to asi o 4 km delší, takže to zase jindy, až bude Bernie starší. Takhle jsme si aspoň zase mohli prohlédnout krásné obrázky, a protože cesta teď vedla z kopce, dole jsme byli coby dup. Za celou cestu jsme nepotkali ani jednoho turistu. Nevěřili jsme svým očím.

Cestou zpátky ještě nákup v Lidlu, protože kluci si přáli na oběd pizzu a pak už jen odpočívat, ať máme sílu na zítřejší výlet.