(23.08.2023)

Tak a máme tu poslední celý den naší dovolené v Pucku. Zítra už jen vstaneme, odneseme věci do Bronzíka a pofrčíme domů.. Na dnešek se už nám nechtěl plánovat žádný velký výlet autem a Míša se moc netvářil na půjčení kol a tak jsme se rozhodli pro pěší výlet do nedaleké vesničky Rzucewo do muzea lovců tuleňů.

Cesta měla vést podél moře a dokonce to vypadalo na turistickou trasu. Takže paráda. Ráno, teda spíš dopoledne, jsme podle plánu vyrazili. Cesta Puckem utekla rychle, protože už jsme ji znali. Došli jsme na vyhlídku, kde jsme byli první den a pokračovali dále po cyklostezce.

Cyklostezka vedla kousek od turistické trasy, ale to jsme zjistili až později. Pokračovali jsme stezkou z města do polí a k tomu nám krásně svítilo sluníčko. Maki byla trochu nervózní, představovala si romantickou pěšinu s výhledem na moře, což cesta polem s občasným oknem na moře v keřích a stromech lemujícími stezku nebyla. Kluci se taky netvářili a divili se proč jsme nejeli autem, nadávali na vosy, písek a podobně.

Míša se tomu jen smál, rodinka Murasových si vyšla z města do přírody a hned samá tragédie. Zanedlouho jsme došli k místu, ze kterého se dalo sejít k moři. Zkusili jsme to a našli malou plážičku a spatřili turistickou značku. Takže jsme šli celou cestu špatně – místo turistické trasy jsme šli cyklostezkou. Řekli jsme si, že zkusíme pokračovat tou turistickou.

No byla to vlastně cesta po úzké pláži podél moře. Úzké myslím opravdu úzké, písek byl podmáčený, kolikrát voda zasahovala daleko tak, že se stezka obtížné přecházela suchou nohou. Berník, který jde a nedívá se kam šlape, za chvíli stál ve vodě a ani mu nevadilo, že mu teklo do bot. Vzdali jsme to a vrátili se na cyklostezku.

Pak už cesta pokračovala v pohodě. Cyklostezka byla pro kola docela náročná, občas jsme narazili na dost prudké stoupání a nebo klesání. Ale pěšky jsme je zdolali a pokračovali podél polí a následně lesem dále. Provoz na cyklostezce moc nebyl, ale krom pár kol nás minul skútr a skupina koní s jezdci. V lese bylo všude plno velkých pavouků a taky velkých slimáků.

Nakonec jsme úspěšně dorazili až k malému muzeu, kde jsme si dali svačinu a vyrazili na prohlídku. Vstupné nás stálo jen 10 PLN a i přesto, že muzeum bylo maličké, tak jsme si ho užili. Na místě měly být i domácí koláče, ale bohužel měli zavřeno.

Po prohlídce jsme se vydali stejnou cestou zpět. Kluci nasadili ďábelské tempo a tak nám to rychle uteklo. V Pucku si pak Samík dál zapiekanku (salami – sýr, žampiony, salám, cibule) bez žampionů a cibule. My jsme pak pokračovali do restaurace Maka I Woda, kde si Míša a Berník dali pirožky a Maki bramboráčky s vynikající žampionovou omáčkou. Míšovi to nestačilo a tak si dal jako dezert palačinky s pečenými jablky. Mňam!

Pak jsme ještě šli na pláž, kluci se koupali a kopali v písku, Míša funěl a odpočíval po obědě na dece a Maki se šla okoupat. Trochu jsme si zdřímli na dece, kluci spolu ještě vyrazili k bójce a my jsme zkusili pustit draka. Krásně letěl a udělal radost dětem na pláži. Pak se docela zatáhlo a začal foukat vítr a tak jsme zaveleli k odchodu. Cestou zpět jsme si ještě dali výbornou zmrzku a shake.

Na pokoji teď poklizíme, balíme a připravujeme se na cestu domů.

(20.08.2023)

Kluci si po včerejším brzkém vstávání chtěli ráno pospat, a tak jsme tomu nechali volnější průběh. Nakonec jsme stejně všichni byli asi po 7:00 vzhůru, dali si snídani a řešili detaily výletu do Gdaňsku. Nemohli jsme se rozhodnout, kde necháme auto – jestli jet z parkoviště dále do města tramvají a nebo z nějakého parkoviště dojít pěšky.

Míša projížděl Google mapy a hledal nějaké rozumné parkoviště s dobrými recenzemi. Nakonec vytipoval asi 3 a rozhodli jsme se zkusit parkoviště u nemocnice. Už bylo načase, protože samotným hledáním jsme strávili dost času a v plánu jsme toho měli hodně na navštívení.

Maki ještě sbalila věci i na pláž, protože jsme si řekli, že kdyby nám vyšel čas, jeli bychom se ještě někde v Gdaňsku vykoupat. Navigace nám ukazovala zhruba hodinu cesty a samotná cesta byla v pohodě. Parkoviště na místě jsme našli bez problémů, ale všimli jsme si parkovacích míst podél cesty, které byly zdarma. Chvíli jsme váhali, zda je tomu opravdu tak, ale auto jsme tam nechali a bylo to úplně v pohodě.

Do centra města to bylo necelou půlhodinu a tak jsme se vydali procházkovým tempem směrem centrum. V dopoledních hodinách ve městě nebylo ani moc lidí a my jsme zanedlouho dorazili na dohled hlavního nádraží, které nás zaujalo. Stočili jsme tedy trasu směrem k nádraží, abychom si ho mohli aspoň vyfotit. Nádraží a okolní budovy byly moc pěkné, cihlové a majestátní.

Našim cílem bylo muzeum druhé světové války, které bylo kousek za samotným centrem města. Vzali jsme to tedy přes centrum a míjeli historické domy, náměstí, kostely, chrámy, různé obchůdky a podobně. Město bylo moc pěkné a i když zde v centru lidi přibylo, pořád to nebylo tak hrozné jako například v Praze.

Jedním z cílů v Gdaňsku bylo navštívit uličku plnou obchodů s jantarem, kde jsi Maki chtěla vybrat nové náušnice a prstýnek. Míša to nechtěl odkládat až na odpoledne a proto jsme cestu k muzeu vzali přes tuto uličku a kochali se různými výrobky z jantaru. Maki si zanedlouho vybrala a dokonce i kluci si vybrali další suvenýry – Berník jantarový náramek a Samík stříbrný prsten s jantarem.

Úkol splněn, Míšův zůstatek na Revolutu klesl a všichni spokojení jsme mohli pokračovat k muzeu, které už bylo kousek. Muzeum je opravdu obrovská budova a samotná výstava je umístěna v podzemí. Našli jsme pokladny, ale byly tam velké fronty, a tak Míšu napadlo koupit lístky online přes mobil. Samotný nákup nám mírně komplikoval fakt, že v podzemí nebyl signál. Vyjeli jsme tedy výtahem nahoru, sedli jsme si před muzeum a Míša nakoupil lístky. Bohužel lístky nešly koupit na aktuální hodinu, ale až na následující hodinu, která začínala za 15 minut. To nám vůbec nevadilo, protože jsme si mezitím stihli odskočit na záchod a doplnit vodu.

Muzeum a výstava byla opravdu rozlehlá. Ještě před vstupem jsme si prohlédli dočasnou výstavu a samotnou prohlídku jsme začali dětskou části, kde byl názorně zobrazen průběh války na jednom pokoji v různých časových obdobích. První pokoj byl krásně zařízený a končilo to pokojem, který měl díry ve zdi a slamníky místo postelí.

Pak následovaly expozice z celé historie války. Bylo zde mnoho exponátů, interaktivních tabulí, příběhů, bohatých popisků, dobových videí. Bohužel Berníkova trpělivost nebyla na úrovni dospělých a proto jsme si nemohli výstavu užít úplně naplno. I tak byl ale Berník statečný a zvládl s námi projít celé muzeum. Naopak Samík si výstavu užil a jednotlivé části si prohlížel se zájmem.

V muzeu by se dal klidně strávit celý den. My jsme to zvládli rychleji, ale i tak jsme po nějakých třech hodinách byli dost unavení. Měli jsme i hlad a proto jsme šli zpět do města, kde jsme si chtěli koupit něco na zub v jedné z pekáren, které jsme míjeli cestou do muzea. Cestou do muzea nám přišlo, že pekárny jsou na každém rohu, ale cestou zpět jsme dlouho na žádnou nemohli natrefit. To se nakonec povedlo a všichni žvýkali cestou zpět k autu svůj kousek pečiva.

Muzeum jantaru jsme jen minuli, protože už jsme byli dost unavení a další muzeum bychom už asi nedali. Kousek od auta jsme v dáli zahlédli černý dým a hned chvíli na to kolem nás projeli hasiči. Naštěstí to bylo o kus dále a Bronzík nás čekal na stejném místě, kde jsme ho nechali ráno.

Gdaňsk se nám moc líbil a říkali jsme si, že by určitě ještě stál za návštěvu. Jelikož jsme neměli v Gdaňsku oběd, Maki cestou zpět v autě hledala restauraci v Pucku, kde přechodně bydlíme. Nakonec to vyhrála pizza, kluci mají pizzu vždycky rádi a Míšu zaujala možnost 50cm pizzy. Dojeli jsme k ubytování, zanesli batohy do bytu a šli jsme si dát pozdní oběd. Pizzerie nebyla daleko a my jsme za chvíli seděli a vybírali, které pizzy si dáme. Vybrali jsme si 3 velké pizzy, tedy 50 cm, a když je Míša objednával, tak se kuchař ptal jestli opravdu chceme 3 jen pro nás. Ukazoval nám, jak je 50 cm pizza asi veliká a jestli to myslíme vážně. Trvali jsme na svém a mírně nervózní jsme na pizzy čekali.

Zanedlouho donesl první a byla opravdu obrovská. Pustili jsme se do ní, ale ještě než jsme ji stihli dojíst, už byla na stole druhá. Když jsme dojídali tu první a začali jsme mít dost, uvědomili jsme si, že všechny pizzy určitě nesníme. A to nám ještě přinesli třetí pizzu. No přiznali jsme si, že na to nemáme a poprosili o krabice. Číšník nám je s úsměvem donesl a my jsme skoro celé dvě pizzy zabalili s sebou na zítřejší oběd.

V bytě jsme je ještě přendávali na talíře do lednice, protože krabice byly tak obrovské, že se do lednice nevešly.

Pak už jsme jen funěli s plnými břichy a odpočívali. Zítra máme zamluvený výlet na foky – tuleně, na který se těšíme. Pak asi budeme více odpočívat, protože naše nohy nám dávají znát, že na tak velké výpravy už nejsou zvyklé.

PS. Tento příspěvek zkoušel Míša poprvé diktovat přímo do mobilu a tak je to možná znát 🙂

(17.08.2023)

Ráno se probouzíme z velmi měkkých postelí, na což nejsme moc zvyklí, ale překvapivě nás nic nebolelo. Maki ráno vyšla z koupelny celá šťastná – objevila totiž v jednom šuplíku včera tak moc hledaný fén. Takže super, teď už nám nic nechybí 🙂

Klukům se samozřejmě nechtělo vstávat, tak nám chvilku trvalo než jsme se vydali na nádraží. Dneska je totiž v plánu cesta na poloostrov Hel vlakem. Na nádraží jsme byli za 5 minut, takže paráda. Chtěli jsme se zeptat na pokladně na dětské lístky pro kluky, protože Maki četla různé diskuze, že někteří průvodci mají s dětskými lístky pro zahraniční děti problém. Nádraží je ale v rekonstrukci a tak jdeme do dočasně přistavené budky, kde je ale pokladna jen pro busy. Zkoušíme tedy ještě prodejní automat, ale podmínky jsme nenašli. U automatu potkáváme jinou českou rodinku, kterou jsme včera shodou okolností potkali na pláži. Maki mezitím zkouší i aplikaci v mobilu, kde jsou lístky levnější. Nedaří se nám v časové tísni aplikací proklikat a tak se vracíme k automatu a dostáváme rady od druhé rodinky, která mezitím dobojovala s automatem. Lístky koupeny, hurá na vlak.

Místa ve vlaku je dost, vybíráme sedadla a pomalu vyjíždíme. Dětské lístky prošly bez problémů a my koukáme z okna a těšíme se na Hel.

Tak a jsme na Helu a venku poprchává. Oblékame mikiny a jdeme z nádraží. A začíná opravdu lít. Tak jsme se schovali do přístřešku ke dřevěným sochám, jako většina lidí kolem. Naštěstí liják za chvilku přestal a vyrazili jsme do muzea opevnění v Helu. Bylo to kousek, koupili jsme lístky a šli si prohlídnout jak venkovní, tak vnitřní expozice. Bylo tam toho celkem dost, kluci všechno prolezli a Berník nám pořád někde utíkal. No tak bohaté na exponáty jako pevnost v Svinoústí to nebylo, ale i tak jsme si prohlídku užili.

Pak jsme pokračovali po modré trase lesem. Příroda byla nádherná, v krásném borovicovém lese rostly brusinky, vřesy, lišejníky a do toho se tu a tam objevily písečné oblasti. Kousek od stezky měl být u moře maják, a tak jsme odbočili. Vystoupali jsme na kopec a pod námi se ukázala nádherná pláž, bez lidí a nepořádku, prostě idylka. Maják byl trošku dále od pláže a my se rozhodli radši jít po pláži. A tak jsme šli a užívali si písek, moře a klid. Řekli jsme si, že bychom takto mohli dojít až do města.

Po nějaké době jsme situaci přehodnotili, jelikož chůze v písku byla náročnější, než jsme čekali. Nechali jsme tedy kluky na chvíli pohrát si v písku a odpočinuli si na dece. Pak už jsme vyrazili z pláže do města na oběd.

Měli jsme tip na dobrou restauraci a cestou už jsme vybírali z jídelního lístku, který jsme stáhli do mobilu. Dříve než restauraci jsme našli dlouhatánskou frontu, která k restauraci vedla. Bylo samozřejmě plno a čekalo se ve frontě až se uvolní nějaký stůl.

V okolních restauracích to vypadalo podobně a do toho se všude kolem nás tlačily davy lidí. Nic pro nás. Nakonec jsme zapadli do nějaké smažalny ryb, kde byl volný stůl. Samík si dal pizzu, Berník kuřecí kousky a my rybu dorzsa, kterou už známe. V restauraci bylo dost rušno, ale jídlo jsme dostali relativně rychle. Porce nebyly moc velké a my jsme měli velký hlad a tak jsme to měli spořádané během chvilky.

Berník byl už unavený, ale chtěli jsme se ještě podívat na pláž na konci Helu a tak jsme šli pomalým tempem dále po stezce. Cestou jsme minuli několik krytů a stanovišť dělostřelectva a některé jsme i prozkoumali. Došli jsme pak na vysněné místo, udělali pár fotek a vyrazili zpět.

Cestou si Samík koupil suvenýr – plážové žabky v žlutorůžovomodré barvě, no úplný Mitch Bjukenen. Berník si suvenýr koupil už na bunkru – přívěsek z náboje, ale i tak otravoval s dalšími bebechy. Byli jsme unavení a radši jsme šli dále. Ještě jsme se stavili v koblížkarně a koupili si sladkou svačinu. Na nádraží to už pak byl kousek. V automatu jsme už zkušeně koupili lístek a i přes to, že do odjezdu zbývalo asi 40 minut, jsme si šli sednout do vlaku.

A dobře jsme udělali, protože vlak má odjíždět asi za 20 minut a už je úplně plný a venku čekají další lidé. Teď čekáme na odjezd, v Pucku už jen plánujeme nakoupit na večeři a odpočívat..V nohách máme přes 17 kilometrů a tešíme se na postel.

(16.08.2023)

Maki se v přípravě dovolených neustále zlepšuje (i když už není moc co zlepšovat) a tak měla připravený podrobný plán na každý den včetně záložních aktivit. Den před odjezdem jsme ještě vyřídili pár věcí a zavezli Chilli k tetě Lucce na wellness pobyt. Doma jsme pak sbalili věci a nachystali vydatnou snídani, svačinu a vůbec jídlo na cestu.

Ráno pak proběhlo nějak klidně, až jsme z toho byli nervózní 🙂 No takže celkem bez problémů jsme vyjeli, navigace hlásila cestu kolem necelých sedmi hodin. Za hranicí jsme ještě sjeli z dálnice natankovat a Maki si vyzkoušela platbu Revolutem. No a pak jsme se vrátili na dálnici, kde jsme měli jet skoro 600 km bez žádné odbočky.

Cesta ubíhala v pohodě, zhruba v půlce jsme se zastavili na odpočívadle a dali si svačinu. Po svačině pak hurá zpátky na dálnici. Krom zácpy u Gdynie, kde jsme popojížděli krokem přes půl hodiny byla cesta fakt luxusní. Před příjezdem jsme chtěli ještě dotankovat, Maki hodila do Waze Orlen, ale když nám navigace hlásila, že jsme na místě, tak jsme žádnou benzinku neviděli.

No co už, jedeme dál, snažíme se kontaktovat majitelku ubytování a přes pár komplikací s mobilem se nám to daří. Benzínku jsme taky objevili, doplňujeme palivo a Samík poznamenává, že už vidí ubytování. My ve stresu ať majitelka nečeká to moc nevnímáme, ale opravdu jsme za chvíli na místě. Parkujeme na určeném místě a čekáme na majitelku.

Po chvilce přijela velmi příjemná paní, ukázala nám byt, vše vysvětlila a slíbila, že pošle tipy na restaurace. Byt byl velmi podobný tomu ve Wroclavi, takže pohoda. Akorát nemá tak luxusní vybavení jako espresso a dvě velké televize. No a Maki nemůže najít fén, takže je zpruzená.

Pak trošku zmatkujeme, všichni chtějí k moři, Míša je opět pomalý a tak si měníme názory. Nakonec ještě skočíme nakoupit do krásného obchodu, který je hned před domem.

A hurá směrem k moři. Cesta nám zabrala zhruba 15 minut, našli jsme schody k moři a … Docela zklamání, voda byla tmavá, plná nějaké trávy nebo chaluh, no prostě celkem hnus. Rozhodujeme se, že se po písku projdeme až do města, kde má být normální udržovaná pláž. A tak jdeme.

No a jsme zklamání ještě více. Jdeme po úzkém pruhu písku, moře je plné zelené hmoty a po levé straně docela pěkná místa, kde by se dalo vegetit v soukromí, ale plná bordelu ve formě plechovek od piva, lahví a podobně. Občas jsou některé láhve rozbité a máme strach, ať nešlápneme na nějaký střep.

Nakonec lezeme od moře po schodech na chodník a po chvilce přicházíme k normální pláži, kde to vypadá jako obvykle. Jemný písek, čisté moře a lidi, kteří se koupou. No paráda, roztahujeme deku a kluci v plavkách vyrazí do moře. My s Maki zůstáváme na desce a odpočíváme.

Na pláži pak začne foukat a zjišťujeme, že je docela chladno. Necháváme kluky ještě chvíli užívat si vody a pak vyrážíme dále do města. Jdeme se podívat na molo, cestou míjíme stánky a diskutujeme s kluky, že si nemusíme dávat zmrzlinu hned v prvním stánku. Neodoláme dlouho, protože Berník je protivný a kluci si dávají malou zmrzlinu, která je ve skutečnosti dost velká. Berník se místo zmrzliny věnuje kdoví čemu a za chvíli je celý zkypaný. Ještě si nechal uletět ubrousek, který si důležitě položil na lavičku a který se mu záhadné zmizel.. Maki pění, její romantické představy dostávají zabrat..

Procházíme město a těšíme se až vyzkoušíme místní restaurace. Dneska ale máme ještě zásobu housek, s čímž se nechce smířit pro změnu Samík a dává nám to sežrat.

Přes město přicházíme do bytu, dáváme si večeři a pomalu odpočíváme a připravujeme klukům spaní. Usínáme ani nevíme jak.. Zítra nás čeká cesta vlakem na Hel..

(06.07.2023)

Po ranním vstávání a snídani u tety Lucky jsme se vydali navštívit lokální pražírnu kávy. Posadili jsme se na terásku a každý si vychutnával svůj nápoj – grankočíno, espresso, dopio, džus, atd..

Míša ještě Maki přemlouval na hrníčky, které v pražírně měli, a Maki po chvilce souhlasila. Šli jsme si tedy vybrat barvu a s koupenými suvenýry šli pomalu zpátky na ubytování. Děda mezitím volal s mechanikem, který se měl tetě Lucce podívat na auto a hurá – mechanik přislíbil, že se na auto podívá. Děda teda nasadil ďábelské tempo a sprintoval k autu, aby byl u mechanika co nejdřív.

My ostatní jsme se mezitím chystali a balili na bazén. Až dorazil děda, tak nastal mírný komunikační šum s odjezdem, ale k akvaparku jsme všichni úspěšně dojeli.

Na místě bylo bezplatné parkoviště, čemuž jsme nemohli uvěřit a šli zkontrolovat k bráně, jestli tomu tak opravdu je. A bylo. Takže paráda. Koupili jsme si vstupenky a šli jsme hledat místo, kde rozložíme deky. Trošku nás zklamal vstup do akvaparku, kde jsme museli projít uličkou se suvenýry, ale potom už bylo vše parádní. Do hlídané skříňky jsme si dali cennosti a nestresovali jsme se s hlídáním deky a šli jsme si užívat vody.

Bazénů byla spousta, od úplně nejmenších pro děti, přes zábavné s lany, horolezeckou stěnou, přes termální horké bazény, po bazén, kde dokonce Berník dosáhl a kde jsme se ho pokoušeli učit plavat. Samíkovi lezení po horolezecké stěně parádně šlo a i Míša se hecnul a podařilo se mu vydrápat nahoru.

Po poledni jsme si zašli na langoš, kde nás zklamala cenová politika (langoš 3 eura, kečup 1.5 a sýr dalších 1.5 eur), jelikož za podobnou cenu bychom místo langoše měli jinde pizzu. Česnek na langoších jsme hledali marně, ale co už..

Odpoledne jsme pak věnovali velkou část času tobogánům. Míša trošku zazmatkoval kvůli Berníka, protože tobogány byly od šesti let, na nejmenší nesměli dospělí a na velké zase malé děti, a malé děti měli jet s dospělým. Takže docela nesplnitelné pravidla. Nicméně Berník zvládl parádně nejmenší tobogán sám a nadšeně sjížděl dolů a běhal zpátky nahoru.

Samík chtěl vyzkoušet všechny tobogány a tentokrát je s ním překvapivě absolvoval Míša. Zkusili i závodit na tobogánech, jde se jezdilo na podložce, ale bohužel se mu nepodařilo nad Míšou zvítězit. Na závěr jsme si zkusili obrovský tobogán v gumovém člunu pro dva a byl to parádní sešup.

Cesta na ubytování byla klidná, krom krátkého úseku, kdy jsme se museli plazit za pomalu jedoucím traktorem. Jelikož ostatní jeli z koupaliště dříve a dávali si zrovna večeři, objednali jsme si po Terce pizzy, abychom nemuseli dlouze čekat.

Pizzy byly opravdu vydatné, dali jsme si jen tři a měli jsme co dělat, abychom je spořádali. U večeře jsme si všimli jak jsme všichni přismahlí. Míša měl na čele opálené prsty od Maki, která mu mazala hlavu a zajela jen do půlky čela 🙂

Auto měla teta Lucka už opravené, děda ho projel a všechno vypadalo v pořádku, takže jsme byli všichni rádi, že se to podařilo dědovi vyřešit.

Míša pak ještě chvíli poseděl se Samíkem v restauraci, na pokoji jsme ještě sledovali zajímavý dokument o Baťovi a pak už jen šli spát. V noci se Samikovi udělalo zle a byl blinkat, tak doufáme, že bude další den v pořádku.

(05.07.2023)

V lednu nám zemřel dědeček, který pocházel z jižního Slovenska, konkrétně z obce Velké Zálužie, proto mě napadlo, že bychom se tam mohli zajet podívat, ukázat klukům, kde je historie naší rodiny. Když jsem o svých plánech řekla rodině, tak se s nadšením přidal také taťka, ségra s Eliškou a Lucka s Ani.

Původní plán byl první den cesty navštívit Bratislavu, ale vyhodnotili jsme, že chození po městě nebude pro Terku, Elišku a taťku to právé ořechové. Proto se plány změnily a novou zastávkou po cestě do Velkého Žálužie se staly Bojnice.

Ráno probíhalo kupodivu překvapivě klidně. Chilli už byla na welness pobytu u tety Lilky a kluci tentokrát ani nezlobili. Možná to bylo tím, že jsme vstávali kolem páté ráno, možná se blýská na lepší časy…

Navigaci jsme měli připravenou, jen jsme zvolili cíl a vyrazili. Kupodivu nám propojení přes Android auto nezlobilo a my dojeli do Bojnic bez výpadku spojení mezi autem a mobilem. Parkoviště jsme našli bez problémů, sbalili jsme věci do batohů a šli k zámku, kde už čekala Lucka s Ani.

No a pak trochu stresu, kdy jsem se vracel pro mikinu od Maki do auta, jelikož součástí prohlídky zámku měla být i návštěva jeskyně. No ale dobře to dopadlo, u zámku jsme byli za chvíli a spatřili jsme i Lucku s Ani, které čekali vepředu ve frontě. Bylo nám trapné se předbíhat, a tak nakonec Lucka s Ani došly k nám dozadu na konec fronty.

Jelikož byla první středa v měsíci, měli jsme vstup zdarma. Super 🙂

Zbývalo počkat si zhruba půl hodinu ve frontě a mohli jsme se kochat prohlídkou zámku. Zámek byl nádherný, rozlehlý a i plný vymožeností (měli zde například výtah). Prohlídka zámku kluky, Maki I Lucku s Ani docela unavila, Míša se ale kochal a únavu nepociťoval.

Ko konci prohlídky do města dorazila i Terka s Eliškou a taťkou, ale ti šli rovnou do přilehlé zoo. Tam jsme se zanedlouho sešli a začali prohlídku moc pěkné zoo. Bylo vedro a prohlídka byla náročná, ale nakonec jsme ji všichni úspěšně zvládli. Míša měl nějaké štěstí na kadění, a když fotil zvířata, tak se mu podařilo zachytit slona i nandu pampového přímo při tom..

Ze zoo jsme ještě šli ještě do města, ale brzo jsme se rozešli a každý se se po své ose vydal do penzionu ve Velkém Zálužie, kde jsme měli zamluvený nocleh. Cesta byla v pohodě, teda krom Lucky, které se po dotankování pokazilo auto a dojela jen s omezenými otáčkami a rychlostí.

V penzionu jsme se ubytovali a šli rovnou na jídlo. Jídla byla dost a všechno bylo chutné. Nakonec to vyhrál Míša, který krom svého jídla dojedl těstoviny od Aničky, smažený oštěpok od Lucky a kuřecí řízek a hranolky od Berníka. No nažral se jak čuně a pak chvíli jen těžce oddychoval na pokoji.

Pomalu se blížil večer a my jsme stále měli energii, a proto jsme se šli projít ven. Nejprve jsme se pokoušeli neúspěšně najít hrob rodiny Balážiové, což se nám na místním hřbitově nepovedlo. Nicméně děda ví, kde hrob je, tak příště půjdeme na jistotu. Pak jsme se šli projít k místní pražírně kávy, která už byla sice zavřená, ale aspoň jsme si řekli, že ji musíme navštívit, když bude otevřená.

Pak už jen návrat na ubytování, sprcha, mytí zubů a pacifikace kluků, kteří se stále tvářili, že nemají dost.

Zítra máme v plánu navštívit akvapark a termály, ale ještě uvidíme, co bude, jelikož priorita bude dát do kupy Lucčino auto..

(05.02. – 07.02.2023)

Naložení v horkém bazénu loni v Bešeňové nás tenkrát napadla myšlenka, že bychom z toho mohli udělat tradici – vždy na jaře vyrazit na dovolenou do Bešeňové. No a letos jsme se našim rozhodnutím řídili.

Dovolená byla zamluvená již dlouhou. U nás se mezitím střídalo počasí, kdy mrazy, ledovka a závěje sněhu byly prokládané oblevou a sluníčkem. Nakonec na nás v den odjezdu čekala malá nadílka čerstvého prašanu, ale nic hrozného. S Chilli v kufru jsme zápasili s tím, kam dáme ještě náš velký kufr, ale nakonec jsme se vlezli.

Chillinku jsme vyložili na wellness pobyt u tety Lucky a jeli nakoupit nějaké mlsky pro nás. Po nákupu jsme přeskládali věci v kufru, kde teď bez přepravky s Chilli bylo místa dost. Nastavili jsme navigaci, pohodlně se usadili a vyrazili. Cesta ubíhala v pohodě, krom občasných kamiónů a netrpělivých spěchajících řidičů jsme dojeli v klidu až do Martina, kde jsme si dali oběd v Mekáči. Berník neměl hlad, byl celkově připrotivnělý a my jsme měli pocit, že na něho něco leze.

Do Bešeňové to už pak uteklo, pokoj jsme měli připravený a vypadal skoro stejně jako ten loni, akorát byl zrcadlově otočený. A taky byl níže – tentokrát jsme dostali 325 ve třetím patře.

Vybalili jsme se, převlékli a pro jistou Berníkovi změřili teplotu. No nedopadlo to dobře, chudák Berník bude muset zůstat na pokoji. Míša se Samíkem vyrazili na bazény a Maki s Bernikem na pokoji hráli hry.

Večer jsme si s Maki odskočili do sauny a Samík s Berníkem koukali na telku. Pak si ještě Míša a Samík zašli do hotelového bazénu, kde měli trochu vzrůšo, jelikož tam vytahovali z bazénu společensky unaveného pána, kterému se z bazénu moc nechtělo.

Ráno jsme si pak zašli na snídani a na bazény pro změnu vyráží Maki a Samík.

Tam si Maki a Samík hlavně házeli balónkem z Chorvatska a zašli si do vodního baru na kafe a Royal Crown Colu.

Míša s Berníkem na pokoji lenošil, zahráli jsme si Uno a Carcassonne. Odpoledne jsme se pak prostřídali a Míša šel se Samíkem na wellness. Samíka všechno zajímalo a tak si vyzkoušel sauny, vířivky, ochlazovací bazénky, ledový vodopád a prolezli jsme všechna zákoutí areálu. Samík byl nadšený. Pak jsme se vystřídali s Maki.

Na večeři jsme si zašli do hotelové restaurace a parádně jsme se nadlábli. Teda krom Berníka, kterému nebylo moc dobře. Ale aspoň zkusil cukrové melouny a tak snědl aspoň několik kousků jak žlutého tak masážního (oranžového) melounu. Samík jako labužník ochutnával všechno možné a všichni krom Berníka jsme večeři završili zmrzlinou.

Večer šel ještě Míša se Samíkem na bazény. Míša si trošku zaplaval, ale Samík si tam na vlnách několikrát lokl a tak už jsme šli na pokoj.

Ráno pak bylo bohužel neveselé. Samíkovi nebylo dobře a Berník měl stále ještě teplotu. Samík ani nechtěl na snídani a tak zůstal na pokoji. Snídaně byla taky o ničem, Berníkovi se po pár soustech udělalo zle a tak jsme běželi na záchod.

No teď balíme a bohužel naší dovču ukončíme o den dříve. Berník si dovču krom hraní air hokeje a hracích automatů neužil vůbec, Samík aspoň trochu a my s Maki tak smíšeně. No mrzí nás to, ale co naděláme. Příště nám to snad vyjde na jedničku.