Tak náš poslední celý den v Chorvatsku je tu. Zítra už jen balení a odjezd do Maďarska, kde přespíme ve stejném ubytování jako na cestě sem. Ráno jsme se vzbudilo, kluci se nasnídali, Maki sbalila věci na pláž, všichni se namazali ochranným krémem proti sluníčku a vyrazili jsme na pláž, kde už jsme jednou byli a kde Míša viděl při šnorchlování potopenou malou loďku. Samík ji chtěl taky vidět a tak jsme mu vyhověli i přesto, že my bychom vybrali asi jinou pláž.
Na pláži jsme se vystrojili a Míša se Samíkem plavali k potopené loďce. Voda byla nějaká jakoby kalná, jakoby do ní někdo vysypal pytle soli, která se právě rozpouští. Taky se dost střídala teplá a studená voda, opravdu, někde byla voda teplejší a najednou chladnější. Na vršku toho nebylo moc k vidění s tak jsme po zbytek dopoledne dováděli s balonkem, Samík zkoušel různé salta pod vodou a Bernik s radostí šnorchloval. Nicméně sluníčko bylo dneska nějak extra silné a dost nás pálilo, tak jsme šli kol poledne na apartmán.
Maki uvařila oběd – špagety, na kterých si všichni pochutnali. Po obědě jsme odpočívali, Míša a Berník to dokonce zalomili a usnuli. Pak jsme vyrazili na poslední koupání na blízkou pláž. Zaplavali jsme si, Berník opět šnorchloval a Samík nám předváděl, co všechno umí ve vodě. Moc mu to šlo a říkali jsme si, že ho zkusíme doma přihlásit někde na plavání.
Na apartmánu jsme se osprchovali, dojedli náš meloun a vydali se ještě do levandulového bludiště. Venku bylo zase dusno, ale zvládli jsme vystoupat do mírného kopce až k bludišti. To bylo dost poničené a levandule už byly odkvetlé, takže jsme si bohužel nemohli bludiště vychutnal v plné kráse. Odlovili jsme aspoň kešku, udělali společné foto a Maki s Berníkem si užili parádní západ slunce.
Cestou na apartmán si ještě Míša uřízl větvičku olivovníku, který zkusím doma zasadit do květináče. Po večeři už jsme jen lenošili, teda až na Maki, která už většinu věcí sbalila. Zítra ráno se tedy budeme loučit s Rogoznice a pofrčíme směrem domů – kam už se moc těšíme..
Na dnešek jsme měli už dopředu domluvený výlet lodí do národního parku Krka. Budík byl nachystaný, ale mám pocit, že jsme toho stejnak moc nenaspali. Vzduch se v apartmánu téměř nehnul a bylo pořádně dusno. Ráno jsme propocení vylezli z postele, dali si studenou sprchu, nachystali snídani, pití a věci na výlet a šli jsme vzbudit kluky.
To se Maki moc nedařilo, ale nakonec se kluci uráčili vylézt z postele. Rychlá snídaně, umytí zubů a už jsme šli na domluvené místo, odkud nás pan kapitán vezme k přístavu autem. Maki nám všem pořídila pruhované trička a když nás viděla paní domácí, musela si nás vyfotit. Tak moc nám to slušelo 🙂
Kapitán nás svezl do Primoštenu a během chvilky jsme přestoupili na loď. Míša měl zafixované, že nám paní domácí řádila sednout si za kormidlo vlevo, ale ta nám radila, že si máme sednout jen za kormidlo. Tak jsme si předešli a bohužel to byla špatná volba. Celou cestu jsme se pražili na sluníčku, což nás značně vyčerpalo. Jinak ale byla cesta moc pěkná.
Míjeli jsme pevnost u Šibeniku, bunkry pro ponorky, samotný Šibenik, kde jsme byli včera a pokračovali dále do národního parku. Kolem jedenácté jsme dostali výborný oběd, ke kterému jsme dostali i láhev vína. Trošku jsme si dali, ale nedopili jsme ji, protože bychom buď krmili ryby a nebo bychom to zalomili někde pod prvním stromem ve stínu.
V parku jsme pak měli zhruba dvě a půl hodiny na to si park prohlídnout a vrátit se na loď. Podle paní z lodě nám prohlídka s Berníkem měla zabrat zhruba hodinu a půl, takže to mělo být v pohodě. Vydali jsme se tedy na okruh parkem. Hned ze startu nás přivítaly davy lidí, všemožné stánky s občerstvením, bebechy a suvenýry, ale kousek za nimi byly krásné vodopády. Udělali jsme foto a pokračovali dále do kopce po schodech. Narazili jsme na zbytky staré vodní elektrárny a Berník hned poznal vystavenou starou turbínu.
No ale hned po tom začal záchodový turismus – Berníkovi se chtělo na záchod. Naštěstí opodál byly záchody, pěkné a dokonce zdarma, takže jsme byli zachráněni. Pokračovali jsme dál okruhem, míjeli jsme asi starý mlýn, kde krom pár exponátů a starých fotek nic nebylo. Okruh byl značený na náš vkus podivně a nebyli jsme si chvílemi jisti zda jdeme dobře. Vzhledem k tomu, že jsme s Berníkem strávili 20 minut na záchodě, měli jsme strach, ať se vrátíme na loď včas.
No nakonec jsme šli s davem a podle značek, které byly naštěstí správné. Taky jsme nasadili rychlejší tempo, abychom doopravdy nepřišli pozdě. Procházka to byla opravdu krásná. Šli jsme po dřevěných lávkách a všude kolem nás tekla voda, rostly stromy, voda byla plná ryb, v okolí poletovaly vážky, no paráda. A taky se všude potulovaly hromady turistů, z nichž někteří totálně ignorovali zákazy a koupali se ve vodopádech a potůčcích.
No nakonec jsme dorazili k úvodním vodopádům za zhruba hodinu a tím pádem nám zbývalo hafo času. Dali jsme si tedy zmrzlinu, kluci do kelímku a Míša s Maki točenou, která byla mega obrovská. Mňam.
Pak už jsme se pomalu vraceli k lodi, opět návštěva záchodů – nicméně tentokráte jiných a placených. No mé skromné hodnocení – příroda nádherná, opravdu to za to stálo, ale jinak nic extra z historie, skoro žádné exponáty (možná jsme je přešli) a snaha vytřískat z turistů co nejvíce kun (placené záchody i přesto, že máte zakoupenou vstupenku, milión stánků s občerstvením a bebechy). Zatím tedy máme trošku smůlu, protože ve většině turistických míst, i přesto, že samotné památky či místa jsou nádherné, nic moc není a všude cítíme snahu turisty dostatečně zkásnout. I tak jsme ale rádi, že nesedíme jen u moře a na apartmánu a že poznáváme další kus světa.
Na lodi jsme sedli na opačnou stranu a Míša pak odhadoval, kam bude svítit slunce. Usoudil, že když se loď otočí, bude svítit na naše místo a tak jsme přesedli na opačnou stranu. Naše sousedy z ubytování, kteří jeli s námi to asi dost mátlo, protože to vypadalo, že si od nich odsedáme, ale bylo to čistě jen strategické rozhodnutí. Které fungovalo. Ale bohužel jen asi že třetiny, protože když jsme pokračovali v cestě a loď se různě natáčela, sluníčko si nás nakonec našlo.
Kluci cestou řádně dováděli (nás k šílenství). Berník řádil jako černá ruka, tančil, vytáhl zámek na kolo a něco na lodi montoval a Samík ho povzbuzoval šíleným opičím smíchem. Taky zpívali nějakou písničku Kůrovec je surovec, kterou si nacvičili ještě v parku. Když ho to po dlouhé době zdolalo usnul na stole jako správný hospodský povaleč. Samík pak šel na příď a pozoroval cestu lodí odtama a Míša se k němu ke konci plavby přidal. U lodi jsme zase přesedli do auta a kapitán nás během chvilky dovezl zpět do Rogoznice.
Došli je na pokoj, Maki a Samík se šli ještě zchladit do moře, Míša si dal už jen studenou sprchu a Berník taky odpočíval na pokoji. Na osvěžení Míša udělal ledovou Cedevitu – místní instantní pomerančový nápoj a nakrájel meloun. To byla paráda. Míša ale byl stále schvácený a tak místo večerní procházky městem radši zůstal na gauči, kde žhne a píše blog. Možná ještě Maki s kluky přidají nějaký zážitek z města a když ne, tak si počteme až zítřejší den, který bude psát Maki.
Hned ráno šla Maki s Berníkem a Samíkem nakrmit želvičky odřezky melounu. Pak snídaně a rozhodování, co podnikneme. Venku pěkné foukalo, tak jsme se rozhodli pro pěší výlet ke kapličce v domnění, že nám nebude takové vedro.
Procházka byla pěkná, vítr opravdu pomáhal. Míjeli jsme krásné jachty a uvědomili si, že asi nikdy nepoznáme, jaké to asi na takové luxusní jachtě je. U kapličky jsme byli zanedlouho. Probíhaly tam nějaké opravy na nové kapli, ale to ničemu nevadilo. Prohlídli jsme si starou kapličku, Samík tam dokonce zametl a my si udělali pár fotek. Ještě jsme u majáku odlovili kešku a vyrazili zpět.
Sluníčko zase vystoupalo o trošku výše a šlo to poznat. Už ani vítr nepomáhal. Cestou se kluci rozhodovali o zaměstnání, které by mohli dělat. Samík by chtěl být architektem a navrhovat domy, věznice a mrakodrapy. A taky by chtěl být fotbalista – brankář. Berník by chtěl být veterinářem a bude potřebovat dva domy. Jeden na bydlení, druhý na ordinaci. Ty mu navrhne Samík..
Při takovém pěkném povídání jsme dorazili až na pláž – rozhodli jsme se totiž ještě prozkoumat jednu, na kterou jsme minule nedošli. A byla fakt krásná, asi zatím nejhezčí. Pěkná pláž, čistá voda, dobrý výhled na dno. Naštěstí jsme měli s sebou plavky a tak jsme se šli aspoň na chvilku osvěžit.
Před polednem jsme se pak šli schovat na ubytování a uvařili si oběd. Po obědě jsme si dali i doporučenou koupenou zmrzlinu King a byla luxusní. Pak jsme se chvíli váleli. Následovalo balení na pláž, mazání opalovacím krémem a cesta na nové objevenou pláž. Tam jsme si našli místečko a užívali si až do večera. Plavání, blbnutí, šnorchlování, atd..
Večer pak jen večeře a procházka do bankomatu České spořitelny, kde byl výběr bez poplatku. Bohužel bankomat Erste nebyl tam kde měl být a kluci byli samozřejmě naštvání, protože za vybrané peníze jsme měli koupit suvenýry. Nakonec jsme bankomat našli o kousek dál a večer byl zachráněn. Samík si vybral fotbalový míč (i když jsme povolili jen malý), Berník svítící kuličky a do vody jsme koupili balónek na házení. No kluci byli spokojeni. Na pokoji jsme si ještě dali meloun a pomalu se chystáme do postelí.
První vstávání v městečku Rogoznica. Ráno se nás snažil vzbudit kostel a rackové, Maki to úspěšně vzbudilo, kdežto Míša a kluci spali klidně dále. Po chvíli se teda vzbudil i Berník a tak Maki s Berníkem zašli do pekárny.
Když jsme se z postele dostali všichni, kluci si dali snídani a docela ohromovali nos nad zdejšími dobrotami – plněnými croissanty marmeládou. Pak už jsme jen balili všechnu tu výbavu k vodě. Bylo toho požehnaně, ale dokázali jsme to pobrat.
Maki vybrala pláž na jiném místě než jsme byli včera a chvíli trvalo, než jsme tam dorazili. Pěkné místo. Míša sice chtěl projít celou pláž a podívat se i kousek vedle, ale Samík zase vyžadoval co nejrychlejší koupání. Tak jsme vybrali místo pod slunečníkem.
Samík na nic nečekal a chtěl hned hupsnout do vody. No ale zjistil, se ve vodě je dost mořských ježků. To bylo nadávání, kdejaký dlaždič by se nemusel stydět.. No je pravda, že ježků tak bylo dost a že bylo nepříjemné se bát kam šlápnout i přesto, že jsme měli boty do vody. Každopádně jsme se odhodlali a voda byla fajn. Berník se odhodlal zkusit potápění a docela mu to šlo. Bavilo ho koukat se pod hladinu. Samík šnorchloval v masce a s ploutvemi úplně sám a byli jsme z něho trošku nervózní když plaval v dáli a ani nám nedával vědět..
Míša si taky chtěl vyzkoušet šnorchlování, ale zjistil, že to přes knír nepůjde ani s novými brýlemi. No knír bude muset dolů.. Maki si pak taky zkusila masku na potápění a byla taky nadšená. Nakonec Samík objevil, že kousek dále je vstup do moře téměř bez ježků, takže byl spokojený i on.
Před polednem jsme se vrátili na pokoj, trošku jsme bloudili uličkami, ale aspoň jsme viděli fíkovníky, olivovníky a spousty dalších stromů, které u nás jen tak nerostou. Na pokoji jsme se osprchovali a převlékli a šli se podívat na trh a do obchodu. V obchodu jsme nakoupili nějaké mňamky, Míša holítko a rozhodli jsme se, že plánovaný meloun radši koupíme na trhu i přesto, že v obchodě je levnější. Na trhu jsme pak vybrali meloun, měl přes 10 kilo a to byl jeden z těch nejmenších. Těšíme se až ho rozkrojíme. Pak už zbývalo jen oběd – rajská s kuličkami a těstovinami, které je vařili zhruba půl hodiny, protože jsme ze začátku úplně nepochopili přepínač na varné desce. A po obědě siesta, Míša se prospal a Maki krotila kluky.
Odpoledne jsme pak vyrazili na jinou pláž. Pláž byla pěkná, bez ježků, vysypaná jemným štěrkem a pozvolně se svažovala. Teda pozvolně – asi tak deset metrů byla pozvolná, kde jsme v pohodě dosáhli a pak náhle zlom a moře bylo dost hluboké. Zase jsme si vyzkoušeli šnorchlování, lehátka a plavání, radost nám kazil nepořádek v moři, kdy k nám připlaval párek, náplast a vajgl.. No a na dně v hloubce toho nebylo moc k vidění, jen plno mořských okurek či hoven, ale občas jsme měli štěstí na proplouvající hejna rybiček.
Zpátky domů to šlo rychle, zase sprcha a večeře, kdy jsme dojídali párky, které chtěl Samík (sice ne přímo tyto, ale v jiném balení ty stejné) a které samozřejmě nejedl. No s chorvatským chlebem a kozími rohy nám chutnaly nějak více. V průběhu dne kluci samozřejmě různě zlobili, dostali trest, že večer nebude zmrzlina, ale když jsme vyrazili na slané jezero Zmajovo oko, bylo nám jich líto a zmrzku jsme si dali. Samík měl kolu, Bernik zelené jablko, Míša tmavou čokoládu a Maki oreo. Všechny výborné. Kluci je měli v kelímku, takže odpadl stres s topící se zmrzkou a jako bonus měli lžičku.
Cesta k jezeru byla pěkná a ani to nebylo daleko. Jezero bylo zajímavé, dalo se tam i koupat. Pak jsme ještě pokračovali na vrcholek kopce, kde měl být pěkný výhled do okolí a dokonce i keška. Pěkná procházka, ale v dusnu trošku únavná. Na místě jsme si udělali několik fotek, našli kešku, vzali si pár šišek na památku a šli zpátky. Cestou na pokoj jsme ještě pozorovali spouštění lodě z auta na vodu.
Na pokoji jsme rozkrojili meloun a byl luxusní. Nebyl vychlazený, ale i přesto výborný. Zbytek jsme dali do lednice, takže zítra bude ještě lepší. Chvíli ještě plánujeme a kolem jedenácté jdeme spát..
Tak jsme se všichni dočkali. Kluci už nemohli natěšením dospat, Maki zase z nervozity nemohla usnout a Míša to pro změnu letos nijak zvlášť neřešil. Takže cesta k moři, teda k tomu teplému a ne na sever. Tedy ne, že by se nám to na severu nelíbilo, ale musíme to trošku střídat. Takže jedeme do Chorvatska. Maki už s paní z ubytování navázala blízký vztah a vše důkladně probrala a zařídila. Míša pro změnu vybral ubytování v Maďarsku, kde si dáme v půli cesty zastávku na odpočinek. Vše tedy připraveno, Maki krásné zabalila věci, Míša nachystal navigaci a ráno vstáváme celkem brzy, a bychom i brzy vyrazili. Chillinka asi ještě spí – u tety Lucky to má lepší než na nějakém wellness.
Zpátky tedy k nám. Po snídani a umytí zubů se Míša pokusil sbalené věci nacpat do Bronzíka. Zpočátku myslel, že se to nepodaří, ale mírná změna uspořádání, zanechání některých nepotřebných věcí doma pomohlo. Pak ještě následovala mírná výměna názorů mezi Míšou a Samíkem, který si na dovolenou chtěl brát fotbalový míč a druhý velký fotoaparát. Věci jsme nechali doma a Samík byl samozřejmě dostatečně naštvaný. No ale co, naštěstí to nebylo až tak vážné.
Cesta přes Slovensko utíkala a až na zastávku na benzínce s pěkným výhledem na hrad jsme nic zvláštního nezažili. Příjezd do Maďarska byl zvláštní – projíždělo se rozbořenou a opuštěnou celní stanicí. Ale jinak cesta v Maďarsku také utíkala jako po másle. Oproti Slovensku jsme nejeli po dálnici, ale normální okrsky s devadesátkou a občasný průjezd městečkem či vesnicí padesátkou nám vyhovoval. Trošku jsme se neshodli na zastávce, Maki si totiž vysnila zastávku na svačinu někde u jednoho z krásných dětských hřišť, které zde hojně jsou, ale než jsme je objevili a rozhodli se, tak Míša místo projel. Nakonec zastavil na odpočívadle, kde si nejspíše většina lidí chodila ulevit – aspoň soudě podle kapesníčků kolem, a Maki byla zklamaná. Ale svačinu jsme si dali, nohy jsme protáhli a mohli jsme pokračovat dále do Lenti, kde jsme měli zamluvené ubytování.
Do Lenti jsme dorazili nějak kolem třetí, docela dobrý čas, vyrazili jsme v osm, cesta kolem šesti hodin a nějaké ty přestávky. Spotřeba byla zhruba něco nad šest litrů, takže paráda.
V ubytování Maki navázala kontakt s majiteli a lámanou němčinou, angličtinou, maďarštinou jsme vše zdárně domluvili. Ubytování moc krásné, dokonce s vlastní klimatizací, jsme moc rádi, že se výběr povedl a těšíme se zde i na noc, kdy pojedeme zpět domů. Po ubytování jsme si trošku oddechli a vyrazili na místní koupaliště. Cestou jsme potkali čápa, těch je tu spousty a Míša navrhoval, že dovolenou pojmenuje Čapí dovolená..
Na koupališti jsme se taky domluvili anglicky – uf a po zakoupení vstupenek jsme se vydali zkoušet různé bazény. Těch zde byla spousta, ale kluky samozřejmě zajímaly nejvíce ty s klouzačkami a tobogány. No pěkný relax. Z koupaliště jsme to vzali do místní restaurace hotelu Denis, na kterou Míša četl dobré recenze. A udělali jsme dobře. Výborné jídlo, vychlazené pivo a vše levněji než u nás – no prostě parádní završení krásného prvního dne. Restauraci schválil i náš kritik Samík a to je co říct!
Večer jsme pak ještě sepsali blog a šli spát, zítra nás čeká dalších 500 km až do Rogoznice..
Po dlouhé době jsme byli bez kluků – Berník byl u babičky Irči a Samík na školní olympiádě a my jsme měli naplánované, že si zajdeme na hory. Na hory bez toho, abychom neustále poslouchali „Kdy tam budém?“, „Já chci domů“, „Mě bolí nohy“, „Já mám hlad“, „Mám žízeň“, atd.. Hecli jsme se a vybrali jsme si za cíl Lysou horu.
Trasu jsme naplánovali z Krásné údolím Borového po zelené a pak červené na Ivančenu, pokračovat po modré na Lysou a pak zpátky po žluté do Krásné. Ráno jsme vypravili Samíka, sbalili si svačinu a vyrazili na bus. Bus nás zavezl do Krásné a my se vydali pomalu nahoru.
Cesta utíkala rychle, Maki totiž po chvíli vytáhla své pověstné turistické hole a nasadila ďábelské tempo. Míša funěl za ní, ale jakž takž se držel. Od Ivančeny se nám to zdálo kousek, protože vysílač vypadal obrovsky (oproti výhledu od nás z okna), ale cesta se zdála nekonečná. Těsně před vrcholem nám nad hlavou prolétl větron a dost nás (i ostatní turisty) vylekal. Na vrcholku jsme si dali pomelo birell a vynikající svačinu, kterou Maki přichystala. Pokochali jsme se výhledy a vyrazili dolů.
Mysleli jsme, že výstup nahoru bude to nejnáročnější, ale opak byl pravdou. Nestále nekonečné klesání našim kolenům a kloubům dalo dost zabrat a když jsme konečně došli k autobusové zastávce, svalili jsme se na lavičku a odpočívali. No už asi nejsme nejmladší.. Bolavé údy se pak ještě ozvaly na druhý den ráno, kdy Míša myslel, že se nevybelhá z postele. Ale zanedlouho jsme zregenerovali a těšíme se na další výlet.
Poslední den naší dovolené v Krakowě nás probudilo krásné sluníčko. Rozhodli jsme se tedy, že se ještě před odjezdem půjdeme znovu projít do města. Když se všichni vybelhali z postele, tak si kluci a Maki dali snídani. Pak jsme si vyčistili zuby a Maki začala pomalu balit kufr a Míša si s klukama dali malou protahovací rozvičku. Se sbaleným kufrem jsme se vydali na recepci, Berník si cestou naposled přivolal výtah a na recepci jsme se rozloučili a poděkovali za pěkný pobyt. Ještě jsme se zeptali, zda můžeme Bronzíka nechat ještě odpočívat na parkovišti a nebyl s tím problém. Tím pádem nám nic nebránilo hodit kufr do Bronzíka a vydat se opět na tramvaj číslo 18 do centra.
Cestu tramvají už jsme znali a utekla rychle. Vystoupili jsme na stejné zastávce jako včera, jen s rozdílem, že místo deštivého počasí nám dnes z poza mraků vykukovalo sluníčko. Prošli jsme se zase k tržišti Sukiennica, dokoupili ještě dřevěná vajíčka jako dárečky a šli se projít městem. Na Berníka už doléhala únava z předešlých dnů a bobík si po chvíli začal stěžovat, že ho bolí nožky. Bezcílné bloumání po historických uličkách jsme tedy zkrátili a vrátili se zpět na náměstí k trhům a přemýšleli, co si dáme na brzký oběd. Jelikož byl v Polsku státní svátek, tak většina obchodů, pekáren a jiných dobrot byla zavřená. Kluci ale stejnak nechtěli nic jiného než mekáč a ten byl naštěstí otevřený. Nicméně jsme v McDonalds byli ještě před jedenáctou a to znamenalo snídaňovou nabídku a kluci si tedy museli vybrat něco jiného než McNugets. Nakonec jsme si dali McMuffiny a Berník jablečnou taštičku a jakž takž jsme se zahřáli, protože i přesto, že venku občas vykouklo sluníčko, bylo stále chladno.
Po rychlém brzkém obědě, jestli se tomu tak dalo říkat, jsme šli zpátky na tramvaj. Jelikož jsme měli ještě chvilku času, šli jsme zkontrolovat pekárnu zvláštních koblížků, kterých si Míša všimnul už předchozí den, a o kterých stále básnil. Naštěstí tam měli otevřeno a Míša se Samíkem si dali výborné koblížky, které chuťově připomínaly donuty, ale byly daleko nadýchanější. Míša si dal tvaroho-višnový a Samík karamelový a oba dva si náramně pochutnali. Když jsme koblížky dojedli, přijela nám tramvaj a tak nám to krásně vyšlo.
Poslední jízda tamvají, cesta zpět k hotelu a pak už jsme se jen usadili do Bronzíka, nastartovali navigaci a vydali se domů. Cesta utekla rychle. Provoz totiž nebyl velký a počasí bylo pěkné, takže jsme mohli pádit o sto šest (teda spíše o sto čtyřicet na polských dálnicích). Poslední zastávka v Polsku na benzínce, kde jsme ještě dotankovali levnější benzín a zanedlouho jsme byli u Monči, kde jsme si vyzvedli Chilli. Pak ještě na skok k babičce Irči a hurá domů.
Sláva nazdar výletu, zmokli jsme a už jsme tu.. Parádní prodloužený víkend, pěkně jsme si to užili.
Druhý den v Krakowě kluci zahájili ranní vstávání hrou na schovku v hotelovém pokoji. No zábava parádní, avšak na vyspávající rodiče a možná i okolní hosty hotelu kluci ohled nebrali. Po chvilce už jsme stejnak byli všichni vzhůru a chystali jsme se do města – do pekárny s posezením na snídani.
Venku před hotelem nás překvapil slejvák, ale vidina mňamózni snídaně byla dost silná na to, abychom si zabalili batohy do pláštěnek, přehodili kapuce a vyrazili na tramvaj. V tramvaji jsme již zkušeně nakoupili rodinnou víkendovou jízdenku a jeli do centra.
Pekárnu jsme našli rychle, naštěstí byl vevnitř i volný stůl, a tak jsme se usadili a začli vybírat snídani. Kluci si dali donut s kousky lentilek, Samík navíc semínkový obdélník s pizza kořením, Maki krakowský bagel s tvarohem a Míša taky bagel, ale sýrový. Míša si navíc dál pistáciový koblih a Maki kafíčko. No paráda, všichni jsme si pošmákli. Radost nám trošku zkazil zapáchající záchod.
Po snídani jsme se vydali na náměstí, kde byly velikonoční trhy. Některé stánky se teprve chystaly, jiné už nabízely zboží. Na první pohled nás nic extra nezaujalo a tak jsme pokračovali obhlédnout středověkou krytou tržnici. Budova nádherná, nicméně stánky uvnitř to byl samý kýč.
Venku bylo stále zataženo, občas poprchávalo a bylo dost chladno. Napadlo nás tedy schovat se před nepřízní počasí do podzemí – tedy do muzea pod středověkou tržnicí. A vůbec jsme nelitovali. Muzeum bylo nové, plné interaktivních prvků a zajímavých exponátů. Pochodili jsme v podzemí a všechno si prohlídli a dokonce se i zahřáli, protože v podzemí bylo tepleji než venku. Záchody zde byly na jedničku a my jsme odcházeli spokojeni do stále chladného počasí na oběd.
Cestou na oběd jsme nakoupili klukům pár dřevěných velikonočních vajíček na památku a šli nejdříve do mekáče. My jsme si chtěli dát něco z klasické polské kuchyně, ale nejdříve jsme uspokojili kluky, kteří nadšením zkusit něco nového neoplývali. A tak jsme to vyřešili McNugety a hranolkami a poseděli jak jinak než v podzemní místnosti ze třináctého století.
Když měli kluci plná břicha, vyrazili jsme do malé restaurace Smak, kde si břicha pro změnu naplnili rodiče. Maki si dala bigos a Míša pirohy plněné masem. Moc nám chutnalo a kluci naštěstí moc nezlobili, protože už měli plná bříška.
Po jídle jsme spěchali na tramvaj a zpátky na hotel, abychom si trošku odpočinuli před cestou do solného dolu Wieliczka. Cesta do Wieliczky byla v pohodě, Bronzík nás tam pohodlně zavezl. Na místě jsme si pak vyzvednuli objednané a zaplacené lístky. Ty jsme objednali dávno předem, jelikož zde bývá dosti vyprodáno.
Lístky máme, pak jsme ještě zjišťovali jestli naše batohy nejsou moc velké na to, abychom je mohli vzít s sebou na prohlídku. Míša ten svůj radši hodil do auta a pak už jsme jen čekali na začátek prohlídky. S námi v řadě čekalo ještě několik Čechů a Slováků a tak jsme si připadali jak u nás.
Než dorazil průvodce, trochu jsme bojovali s klukama, protože čekání na cokoli je pro ně strašná nuda a když se nudí, tak vymýšlejí hlouposti. Naštěstí průvodce zanedlouho dorazil a my se vydali po mnoha schodech do podzemí. Berník to komentoval slovy „To je brutální“ a my jsme v nekonečných zatáčkách klesali dolů. Pak následovaly asi tři hodiny prohlídky úchvatného podzemí. Navštívili jsme různé expozice, místnosti, jezírka, sály, kostel a téměř vše bylo ze soli. Paráda, krása střídala nádheru..
Když prohlídka oficiálně skončila, prošli jsme si ještě kousek podzemí, nakoupili suvenýry a rozhodli se jít ven. No cesta ven nebyla jen tak, šli jsme ještě asi čtvrt hodiny podzemím a dorazili jsme k výtahu, který nás vyvezl myslím ze 130 m hloubky na povrch. Překvapením pro nás bylo, že jsme na povrchu vyšli úplně někde jinde.. No dalších 15 minut jsme se teda ještě prošli na parkoviště a vyrazili zpět.
Chtěli jsme ještě někde nakoupit něco na snídani, ale většina obchodů už byla zavřená. A tak jsme řešili primárně večeři. Naštěstí kebab ze včerejška měl otevřeno i dnes a tak jsme neváhali. Míša si již nedal extra pikantní omáčku, která byla sice vynikající, ale přes své množství přebila další chutě. Odnášeli jsme si tedy stejné kebaby, akorát v jiných velikostech od malého po XXL..
Na hotelovém pokoji jsme to všechno sežrali (ano sežrali, protože to bylo fakt mega žrádlo) a pak se už jen váleli.
Zítra ještě nevíme, co podnikneme, necháváme se překvapit počasím, které rozhodne, jestli ještě pojedeme do města a nebo ne.
Tento týden nás zastihla nemilá zpráva a to, že Samík musí zůstat do soboty v karanténě, jelikož měli ve třídě pozitivního spolužáka. Moc velké plány jsme tedy nepřipravovali. V neděli dopoledne jsme uvařili oběd a po obědě Míša vybral výlet na Opálenou, s tím, že z Opálené dojdeme pár kilometrů na Skalku. Po menším nedorozumění doma a krocení divokých kluků jsme vyrazili.
Cesta utekla rychle, udělali jsme si ještě malou zastávku ve Pstruží, kam Míša pojede na první část čekatelského kurzu. U Opálené jsme zaparkovali pod sjezdovkou, kde se ještě lyžovalo. Trasa vedla vedle sjezdovky nahoru. Pěkně jsme si mákli a záviděli lyžařům, kteří nemuseli do kopce šlapat a mohli se nechat táhnout pomou. Zdárně jsme došli až na začátek sjezdovky, zeptali se obsluhy kudy vede dále žlutá a vyrazili dále do kopce.
Kousek nad sjezdovkou vedla cesta, kam jsme se měli dostat, ale úsek asi padesáti metrů mezi sjezdovkou a cestou byl totálně zledovatělý. Míša s Berníkem několikrát spadli, Míša si narazil prst, ale nakonec jsme to zvládli až na cestu. Po tomto zážitku a vidiny dalšího škrpálu na Skalku jsme plány přehodnotili a vydali se po cestě dolů pod Opálenou a pak zpět na parkoviště.
Cestu dobře známe, několikrát jsme zde již byli, akorát jsme vždy šli v opačném směru. Cesta dolů probíhala rychle, kluci šli ve svižném tempu a krom jejich častých zvukových projevů to byla paráda. Na obvyklém místě jsme narazili na „listové moře“ – hromady listí, které jsou na stejných místech každý rok, a trošku jsme si zablbli s listím.. K autu už to pak byl kousek. Cestou jsme ještě potkali nějakého dravce – nejspíše káně, u auta jsme si dali malou svačinu a jeli zpátky.
Další víkend před námi, venku svítí krásně sluníčko a my nejsme nemocní. Všechny předpoklady pro výlet jsou splněny a my vybíráme další z vrcholků, tentokráte kratší okruh v Kozlovicích.
Do Kozlovic dorážíme bez problémů a parkujeme v areálu mlýna. Moc pěkné místo, říkáme si, že tam musí být krásné ubytování. Z mlýna pak jdeme chvíli pěšky podél cesty a vydáváme se po křížové cestě směrem ke zvoničce. Mírný kopec jsme zvládli bez zadýchání a zanedlouho jsme u zvoničky. Kluci samozřejmě zkouší jak zní zvon a Míša to celé fotí. Pak jde Míša se Samíkem odlovit nedalekou kešku. Tu našli na první pokus a my jsme pak mohli pokračovat dále po poli. Sice byla docela zima, ale sluníčko nás hřálo, z pole byl krásný výhled do okolí a my jsme si procházku užívali.
Prošli jsme kolem domů, kde jsme trošku přidali do kroku, jelikož za plotem hlídal obrovitánský Maxipes a zanedlouho jsme byli u cesty. Naštestí na této cestě nebyl moc velký provoz a my jsme za chvíli dorazili zpět k autu. Cestou domů jsme se ještě stavili nakoupit a doma jsme pak plánovali výlet na neděli.
Marásci 