Září uteklo jako voda a my se včera po práci sbalili a dneska před šestou ráno vyrazili směr Kleinarl do Rakouska. Nikdy bych nepomyslela, že se tam vydáme, ale když nás v červnu pozvala kamarádka Lucia, ať za nimi někdy přijedeme, neváhali jsme a této super nabídky využili. S manželem Tomášem a dcerami Eliškou a Emou tady žijí již 11 let a my jsme spočítaly, že jsme se takových 20 let neviděly. Nejvyšší čas to napravit.
Cesta byla celkem pohodová, nejdelší zdržení nás čekalo kolem Vídně, ale jinak to frčelo krásně. Druhou půlku cesty jsme se kochali krásnými panoramaty hor.
Kolem třetí jsme dorazili do Wagrainu, kde bydlí Lucka s rodinou. Děti se hned skamarádily, takže si hráli spolu. No a my jsme si měli o čem povídat dlouho a dlouho. Kluci po chvilce zmizeli s holkami venku a když jsme je pak šli večer hledat, našli jsme je u sousedů na statku. Byli se podívat na čerstvě narozené telátko a taky si hráli s koťaty. Ale museli jsme se vrátit a jeli jsme se ubytovat do sousední vesnice do penzionu Anja, kde Lucka pracuje.
Dostali jsme krásný apartmán i s kuchyňkou a velkým balkónem, ze kterého je úchvatný výhled na hory okolo. Kluci si ještě šli pohrát do herny, pak jsem jim udělala rychlou večeři, dali jsme si sprchu, zahráli Dragomino a šup do peřin, ať jsme vyspaní na zítřejší výlety.
Tak a máme tu poslední celý den naší dovolené v Pucku. Zítra už jen vstaneme, odneseme věci do Bronzíka a pofrčíme domů.. Na dnešek se už nám nechtěl plánovat žádný velký výlet autem a Míša se moc netvářil na půjčení kol a tak jsme se rozhodli pro pěší výlet do nedaleké vesničky Rzucewo do muzea lovců tuleňů.
Cesta měla vést podél moře a dokonce to vypadalo na turistickou trasu. Takže paráda. Ráno, teda spíš dopoledne, jsme podle plánu vyrazili. Cesta Puckem utekla rychle, protože už jsme ji znali. Došli jsme na vyhlídku, kde jsme byli první den a pokračovali dále po cyklostezce.
Cyklostezka vedla kousek od turistické trasy, ale to jsme zjistili až později. Pokračovali jsme stezkou z města do polí a k tomu nám krásně svítilo sluníčko. Maki byla trochu nervózní, představovala si romantickou pěšinu s výhledem na moře, což cesta polem s občasným oknem na moře v keřích a stromech lemujícími stezku nebyla. Kluci se taky netvářili a divili se proč jsme nejeli autem, nadávali na vosy, písek a podobně.
Míša se tomu jen smál, rodinka Murasových si vyšla z města do přírody a hned samá tragédie. Zanedlouho jsme došli k místu, ze kterého se dalo sejít k moři. Zkusili jsme to a našli malou plážičku a spatřili turistickou značku. Takže jsme šli celou cestu špatně – místo turistické trasy jsme šli cyklostezkou. Řekli jsme si, že zkusíme pokračovat tou turistickou.
No byla to vlastně cesta po úzké pláži podél moře. Úzké myslím opravdu úzké, písek byl podmáčený, kolikrát voda zasahovala daleko tak, že se stezka obtížné přecházela suchou nohou. Berník, který jde a nedívá se kam šlape, za chvíli stál ve vodě a ani mu nevadilo, že mu teklo do bot. Vzdali jsme to a vrátili se na cyklostezku.
Pak už cesta pokračovala v pohodě. Cyklostezka byla pro kola docela náročná, občas jsme narazili na dost prudké stoupání a nebo klesání. Ale pěšky jsme je zdolali a pokračovali podél polí a následně lesem dále. Provoz na cyklostezce moc nebyl, ale krom pár kol nás minul skútr a skupina koní s jezdci. V lese bylo všude plno velkých pavouků a taky velkých slimáků.
Nakonec jsme úspěšně dorazili až k malému muzeu, kde jsme si dali svačinu a vyrazili na prohlídku. Vstupné nás stálo jen 10 PLN a i přesto, že muzeum bylo maličké, tak jsme si ho užili. Na místě měly být i domácí koláče, ale bohužel měli zavřeno.
Po prohlídce jsme se vydali stejnou cestou zpět. Kluci nasadili ďábelské tempo a tak nám to rychle uteklo. V Pucku si pak Samík dál zapiekanku (salami – sýr, žampiony, salám, cibule) bez žampionů a cibule. My jsme pak pokračovali do restaurace Maka I Woda, kde si Míša a Berník dali pirožky a Maki bramboráčky s vynikající žampionovou omáčkou. Míšovi to nestačilo a tak si dal jako dezert palačinky s pečenými jablky. Mňam!
Pak jsme ještě šli na pláž, kluci se koupali a kopali v písku, Míša funěl a odpočíval po obědě na dece a Maki se šla okoupat. Trochu jsme si zdřímli na dece, kluci spolu ještě vyrazili k bójce a my jsme zkusili pustit draka. Krásně letěl a udělal radost dětem na pláži. Pak se docela zatáhlo a začal foukat vítr a tak jsme zaveleli k odchodu. Cestou zpět jsme si ještě dali výbornou zmrzku a shake.
Na pokoji teď poklizíme, balíme a připravujeme se na cestu domů.
Ráno jsme vstávali bez budíku, ale i tak jsme byli vzhůru docela brzy. Po snídani jsme dlouho rozmýšleli, kam vůbec vyrazíme. Přemýšleli jsme o kukuřičném labyrintu nebo pohádkové zahradě, ale vstupné kolem dvou tisíc za celou rodinu nám přišlo jako obrovský úlet. Takže jsme nakonec vymysleli že půjdeme na takzvané warsztaty neboli workshopy, kde si kluci budou moci vyrobit mozaiku ze skla a odpoledne že pak strávíme na pláži.
Taky dneska slavím narozeniny, takže kluci mi hned ráno popřáli. Dostala jsem nádherný prstýnek a krásné dvoje náušnice, které jsem si vybrala v Gdaňsku v Mariacké ulici, která je proslulá obchůdky s jantarem.
Před 11:00 jsme teda konečně vyrazili z apartmánu a došli jsme na náměstí. Workshop ale otevírá až v 11:00, proto jsme se šli projít k bývalému přístavu. Byla to krátká procházka podél moře po chodníku. Vedle nechyběla zde velmi častá cyklostezka. Na místě byly hezké informační tabule a taky odpočívadlo s lavicemi a stolem. Bohužel zde taky byly odpadky, které jsou všudypřítomné, je to velká škoda, protože to hyzdí jinak nádhernou přírodu.
Cestou zpátky jsme taky objevili vyhlídlou smažalniu ryb, takže jsme věděli, kde pak po vyrábění zajdeme na oběd. Sklárna už byla otevřená, takže nic nebránilo tomu jít vyrábět. Původně si kluci chtěli vyrobit výrobek z taveného skla, ale bohužel by to bylo hotové až po vypálení v peci zhruba za týden, takže jsme nakonec vybrali nalepování sklíček a tvorbu mozaiky.
Kluci se po krátké instruktáži hned pustili do díla. Bernášek si vybral, že bude vyrábět rybičku a Samík po několika pokusech vyrobil moře s plachetnicí. Oběma se jim to moc povedlo. Nejtěžší pak bylo každé sklíčko nalepit přesně tam, kam patří. Z krásných výrobků jsme měli radost úplně všichni
Protože nám vyhládlo a hospůdka byla nedaleko, vyrazili jsme na dobrou rybičku. Tradiční smažalnia měla krásnou mořskou atmosféru, všude voněly ryby a mě se tam moc líbilo. Z jednoduchého menu jsme si rychle vybrali a zanedlouho už jsme měli ryby na stole. Porce byly docela velké a opravdu moc jsme si pochutnali. Talíře se odnášeli do okýnka a tam jsem pánovi řekla, že to bylo opravdu výborné. Na to nás venku dohonila paní a ptala se nás jestli jsme z Česka a měla radost že nás vidí.A dokonce strčila Brrníkovi do ruky kus jantaru. Takže to bylo takové milé zakončení a návštěvy téhle stylové restaurace. Jak se dalo čekat, Samík byl naštvaný, že jantar nedostal i on a nakonec jsme se rozhodli, že tatínek z něho vyrobí přívěšek. Ještě uvidíme, jak to dopadne a kdo ho teda nakonec bude nosit.
Po obědě jsme šli zpátky na apartmán, kde jsme odpočívali. Kluci už pak začali zlobit, takže jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas vyrazit na pláž. Jenomže všichni, místo aby se chystali, ze mě měli akorát srandu. To už jsem teda dneska vypěnila a rozhodla se, že vyrazím na pláž sama. Zkusila jsem jít delší cestou kolem moře a byla to opravdu krásná procházka. Úplně mi zlepšila náladu. Rozhodla jsem se, že si zajdu na kávu a posadila jsem se s ní na molu. Zanedlouho přišli taky kluci. Já jsem byla pořád ještě trochu napružená, takže se vydali na pláž beze mě. Jasně, že mi to pak nedalo, proto jsem došla za nimi. Užili jsme si koupání, stavění a kopání. Voda byla příjemná, osvěžující a sluníčko svítilo, takže jsme se i trošku opálili. Když už sluníčko začalo zacházet za stromy, všechno jsme pobalili, a vydali jsme se ještě do místní kavárny na gofry. Samík, Míša a já jsme si vybrali se šlehačkou a čerstvým ovocem a Bernášek s nutellou a ovocem. Bylo to luxusní mňam.
Totálně přecpaní jsme se zašli podívat ještě na molo na západ sluníčka. Udělala jsem pár krásných fotek a přemluvila kluky, že půjdeme domů delší cestou podél moře. Odpoledne se mi to zdálo mnohem kratší, teď to bylo zdlouhavé, ale aspoň jsme nemuseli tak dávat pozor na provoz a bylo to pohodovější. Teď si ještě užívám, že tento blog můžu rychle nadiktovat a nemusím ho vypisovat. Za chvilku už všichni zase padneme do peřin. Tak dobrou noc.
Podle plánu jsme se vydali na dalekou cestu do přístavu Swibno, abychom mohli plout lodí a vidět tuleně neboli polsky foki. Vyjížděli jsme už v 8:00 ráno, protože jsme se báli, abychom někde neuvízli v zácpě. Do přístavu jsme proto dorazili s hodinovou rezervou a šli jsme se trochu poohlédnout okolo. Míša fotil krásný viselský kanál a za chvilku říká: „Hm, došla baterka..“. To maminku trošku rozčílilo, protože baterka vždycky dojde v tu nejblbější dobu. Tatínek slíbil, že pár fotek z toho ještě vymáčkne. No to jsme zvědaví.
Za chvilku se k přístavu začali scházet další lidé, proto už jsme šli k vodě, abychom našli místo, odkud bude naše loď odplouvat. V Přístavu kotvila také rybářská loď a typičtí námořníci tam kuchali a čistili ryby. Za chvilku se na hladině objevil kormorán a najednou zmizel pod vodou. Vynořil se v těsné blízkosti lodí a v zobáku měl rybu.
Ale to už se na obzoru objevila naše loď, která se vracela z předchozí výpravy. Nalodili jsme se, děti vyfasovali záchranné vesty a také jsme dostali půjčený velký dalekohled. Nejprve jsme pluli viselským kanálem až k ptačí rezervaci. Nejsem žádný ornitolog a proto jsem poznala pouze kormorány a labutě, ale různých druhů ptáků tam bylo mnohem víc a byla to nádherná podívaná.
To už nám kapitán ukazoval výspu, na které se vyhřívali foky. Fotili jsme ostošest, abychom posléze zjistili že plujeme ještě blíže. Ale to už baterka foťáku definitivně umřela. Nakonec to nevadilo, protože jsme se aspoň mohli koukat dalekohledem na tuleně v divoké přírodě. Byl to nádherný zážitek, který jsme naposledy s Míšou prožili ještě když jsme byli sami bez dětí na ostrově Skye ve Skotsku.
Výspu jsme několikrát obkroužili lodí, abychom se mohli dosyta podívat na dovádějící tuleně. Cestu zpátky nám kapitán zpestřil výkladem o tuleních a také o stavbě viselského kanálu.
Po vylodění jsme šli k autu a zjistili jsme, že parkoviště je už úplně plné. To jsme teda měli štěstí na čas plavby. Vydali jsme se na únavnou cestu zpět do Pucku. Několikrát jsme popojížděli v koloně a přijeli domů až kolem čtvrt na tři. Hladoví jsme se vrhli na zbylou pizzu z předešlého večera. Jak teď přišla vhod, super.
Po krátkém odpočinku, kdy vytuhla dokonce i maminka, jsme se vydali na pláž. Cestou jsme se zastavili do kavárny u pláže a objednali si Americano s sebou. Mňam, kafíčko bylo výborné a na dece u vody to byl skvělý chill. Kluci se zase snažili prokopat až na dno moře a my v klidu relaxovali. Do vody se nám moc nechtělo.
Pak jsme se ještě vydali na zmrzku, smetanová byla úžasná, chutnala jako z Mekáče. Míša a Samík si dali místo zmrzliny shake a taky to měli výborné. Šli jsme se projít na molo a mysleli jsme, že počkáme na západ sluníčka. Ale už bylo dost chladno, takže jsme to vzdali. Už jsme ani neměli hlad na večeři, takže jsme si dali kvarteto, Černého Petra, sprchu a šli do hajan.
Kluci si po včerejším brzkém vstávání chtěli ráno pospat, a tak jsme tomu nechali volnější průběh. Nakonec jsme stejně všichni byli asi po 7:00 vzhůru, dali si snídani a řešili detaily výletu do Gdaňsku. Nemohli jsme se rozhodnout, kde necháme auto – jestli jet z parkoviště dále do města tramvají a nebo z nějakého parkoviště dojít pěšky.
Míša projížděl Google mapy a hledal nějaké rozumné parkoviště s dobrými recenzemi. Nakonec vytipoval asi 3 a rozhodli jsme se zkusit parkoviště u nemocnice. Už bylo načase, protože samotným hledáním jsme strávili dost času a v plánu jsme toho měli hodně na navštívení.
Maki ještě sbalila věci i na pláž, protože jsme si řekli, že kdyby nám vyšel čas, jeli bychom se ještě někde v Gdaňsku vykoupat. Navigace nám ukazovala zhruba hodinu cesty a samotná cesta byla v pohodě. Parkoviště na místě jsme našli bez problémů, ale všimli jsme si parkovacích míst podél cesty, které byly zdarma. Chvíli jsme váhali, zda je tomu opravdu tak, ale auto jsme tam nechali a bylo to úplně v pohodě.
Do centra města to bylo necelou půlhodinu a tak jsme se vydali procházkovým tempem směrem centrum. V dopoledních hodinách ve městě nebylo ani moc lidí a my jsme zanedlouho dorazili na dohled hlavního nádraží, které nás zaujalo. Stočili jsme tedy trasu směrem k nádraží, abychom si ho mohli aspoň vyfotit. Nádraží a okolní budovy byly moc pěkné, cihlové a majestátní.
Našim cílem bylo muzeum druhé světové války, které bylo kousek za samotným centrem města. Vzali jsme to tedy přes centrum a míjeli historické domy, náměstí, kostely, chrámy, různé obchůdky a podobně. Město bylo moc pěkné a i když zde v centru lidi přibylo, pořád to nebylo tak hrozné jako například v Praze.
Jedním z cílů v Gdaňsku bylo navštívit uličku plnou obchodů s jantarem, kde jsi Maki chtěla vybrat nové náušnice a prstýnek. Míša to nechtěl odkládat až na odpoledne a proto jsme cestu k muzeu vzali přes tuto uličku a kochali se různými výrobky z jantaru. Maki si zanedlouho vybrala a dokonce i kluci si vybrali další suvenýry – Berník jantarový náramek a Samík stříbrný prsten s jantarem.
Úkol splněn, Míšův zůstatek na Revolutu klesl a všichni spokojení jsme mohli pokračovat k muzeu, které už bylo kousek. Muzeum je opravdu obrovská budova a samotná výstava je umístěna v podzemí. Našli jsme pokladny, ale byly tam velké fronty, a tak Míšu napadlo koupit lístky online přes mobil. Samotný nákup nám mírně komplikoval fakt, že v podzemí nebyl signál. Vyjeli jsme tedy výtahem nahoru, sedli jsme si před muzeum a Míša nakoupil lístky. Bohužel lístky nešly koupit na aktuální hodinu, ale až na následující hodinu, která začínala za 15 minut. To nám vůbec nevadilo, protože jsme si mezitím stihli odskočit na záchod a doplnit vodu.
Muzeum a výstava byla opravdu rozlehlá. Ještě před vstupem jsme si prohlédli dočasnou výstavu a samotnou prohlídku jsme začali dětskou části, kde byl názorně zobrazen průběh války na jednom pokoji v různých časových obdobích. První pokoj byl krásně zařízený a končilo to pokojem, který měl díry ve zdi a slamníky místo postelí.
Pak následovaly expozice z celé historie války. Bylo zde mnoho exponátů, interaktivních tabulí, příběhů, bohatých popisků, dobových videí. Bohužel Berníkova trpělivost nebyla na úrovni dospělých a proto jsme si nemohli výstavu užít úplně naplno. I tak byl ale Berník statečný a zvládl s námi projít celé muzeum. Naopak Samík si výstavu užil a jednotlivé části si prohlížel se zájmem.
V muzeu by se dal klidně strávit celý den. My jsme to zvládli rychleji, ale i tak jsme po nějakých třech hodinách byli dost unavení. Měli jsme i hlad a proto jsme šli zpět do města, kde jsme si chtěli koupit něco na zub v jedné z pekáren, které jsme míjeli cestou do muzea. Cestou do muzea nám přišlo, že pekárny jsou na každém rohu, ale cestou zpět jsme dlouho na žádnou nemohli natrefit. To se nakonec povedlo a všichni žvýkali cestou zpět k autu svůj kousek pečiva.
Muzeum jantaru jsme jen minuli, protože už jsme byli dost unavení a další muzeum bychom už asi nedali. Kousek od auta jsme v dáli zahlédli černý dým a hned chvíli na to kolem nás projeli hasiči. Naštěstí to bylo o kus dále a Bronzík nás čekal na stejném místě, kde jsme ho nechali ráno.
Gdaňsk se nám moc líbil a říkali jsme si, že by určitě ještě stál za návštěvu. Jelikož jsme neměli v Gdaňsku oběd, Maki cestou zpět v autě hledala restauraci v Pucku, kde přechodně bydlíme. Nakonec to vyhrála pizza, kluci mají pizzu vždycky rádi a Míšu zaujala možnost 50cm pizzy. Dojeli jsme k ubytování, zanesli batohy do bytu a šli jsme si dát pozdní oběd. Pizzerie nebyla daleko a my jsme za chvíli seděli a vybírali, které pizzy si dáme. Vybrali jsme si 3 velké pizzy, tedy 50 cm, a když je Míša objednával, tak se kuchař ptal jestli opravdu chceme 3 jen pro nás. Ukazoval nám, jak je 50 cm pizza asi veliká a jestli to myslíme vážně. Trvali jsme na svém a mírně nervózní jsme na pizzy čekali.
Zanedlouho donesl první a byla opravdu obrovská. Pustili jsme se do ní, ale ještě než jsme ji stihli dojíst, už byla na stole druhá. Když jsme dojídali tu první a začali jsme mít dost, uvědomili jsme si, že všechny pizzy určitě nesníme. A to nám ještě přinesli třetí pizzu. No přiznali jsme si, že na to nemáme a poprosili o krabice. Číšník nám je s úsměvem donesl a my jsme skoro celé dvě pizzy zabalili s sebou na zítřejší oběd.
V bytě jsme je ještě přendávali na talíře do lednice, protože krabice byly tak obrovské, že se do lednice nevešly.
Pak už jsme jen funěli s plnými břichy a odpočívali. Zítra máme zamluvený výlet na foky – tuleně, na který se těšíme. Pak asi budeme více odpočívat, protože naše nohy nám dávají znát, že na tak velké výpravy už nejsou zvyklé.
PS. Tento příspěvek zkoušel Míša poprvé diktovat přímo do mobilu a tak je to možná znát 🙂
Dneska jsme měli budíček už v 6 ráno, protože bylo třeba stihnout vlak v 8:07 do Gdynie. Po zkušenostech u automatu na jízdenky jsme věděli, že musíme mít dostatečnou časovou rezervu. Před námi u automatu maturovali Němci, kteří v kastlíku nechali 9 groszů, no to bylo radosti u kluků 😃
Lístky už jsme koupili zkušeně během minutky a čekali jsme na příjezd vlaku. Cesta uběhla hladce a rychle a už jsme vystupovali na velikém nádraží v Gdynii. Město nás uvítalo mlhou a teplem, kombinací, na kterou nejsme zvyklí. Podle mapy jsme se vydali k muzeu – válečné lodi ORP Blyskawica. To otevíralo až v 10, takže jsme se rozhodli zbývající čas využít návštěvou kavárny. Dali jsme si s Míšou Americano a všichni společně pozorovali cvrkot v přístavu.
Ale to už se přiblížila 10 hodina a my jsme šli koupit lístky. Zaujala nás nabídka výhodného vstupného i do muzea námořnictva a rádi jsme jí využili. Po můstku jsme vešli na válečnou loď a přes zadní palubu vstoupili do útrob lodi. Nejprve nás čekala expozice o lodi a pak jsme se dostali přímo do strojovny, do srdce lodi. Pěkně to tam smrdělo, ale bylo to moc zajímavé.. Když jsme pak po prohlídce vyšli zase na palubu, vítalo nás sluníčko.
Podél městské pláže jsme se vydali do muzea námořnictva, kde byla expozice různých raket a min, přístrojů a věcí denní potřeby námořníků. Různé uniformy a nádherné modely lodí. Venku pak byly vystavené různé druhy lodních děl, vrtulník, část ponorky, kotvy a děla. Také se zde daly na stolečku zahrát klasické lodě.
Po prohlídkách nám už pěkně vyhládlo, ale rozhodli jsme se ještě vyjet lanovou dráhou na vyhlídku Kawcia góra. Do kabiny se ale vlezlo jen 6 lidí a před námi byla docela velká skupina polských skautů. Takže jsme nakonec nahoru vyrazili pěšky. Nebylo to vůbec daleko, ale pořádně do kopce. Za chvíli jsme byli nahoře, byl zde hezký výhled na Gdyni, bohužel moře bylo stále v oparu.
Nahoře překvapivě fronta na lanovku nebyla, takže jsme jí vyzkoušeli aspoň směrem dolů. Bylo tam hrozné vedro.
Podle recenzí jsme vybrali kebab restauraci, protože jsme Samovi slíbili, že si ho dneska dáme. Objednali jsme si a šli jsme čekat ke stolečku na ulici. A čekali jsme docela dlouho, po 15 minutách už začala být maminka nervózní, ale za dalších 5 minut jsme měli jídlo konečně na stole. Pěkně mě to v puse štípalo a navíc jsem ve své housce objevila cibuli. Chybička se vloudila, měla jsem jídlo od Míši. Po výměně už bylo vše ok. Kluci měli kebab v tortile a vyhodnotili jsme, že ten byl mnohem lepší.
Po jídle už jsme se vydali zpátky na nádraží. V tom velkém mraveništi jsme zvládli koupit lístky a najít nástupiště. Vlak už byl na koleji, takže jsme nastoupili a s úlevou sedli do měkkých sedaček.
Cesta vlakem byla dost úmorná, sedli jsme si totiž do horního patra vagónu, svítilo na nás sluníčko a bylo nám velké vedro. Ale cesta utekla rychle a po třičtvrtě hodině jsme vystupovali v Pucku. Pak jen obligátní nákup v Polo a hurá do apartmánu.
Chvilku jsme si odpočinuli, ale protože bylo nádherně a teplo, sbalili jsme věci na pláž a vyrazili. Pláž byla docela plná, ale místečko jsme ještě našli. Protože už bylo po 16 hodině, lidí postupně ubývalo. Puck leží u zálivu, dalo se jít několik set metrů a člověk měl vodu maximálně po pás. Plavat se moc nedalo,ale na dozorování dětí báječné. Mohli jsme sedět na pláži a kluci spolu dováděli ve vodě, nebo stavěli kanály a hráze z písku.
Odpoledne u vody jsme si moc užili, balení věcí na písku už méně, ale to k tomu patří. Už teď vím, že doma budeme mít po příjezdu písek na menší pískoviště. Ale nevadí, i tak to stálo za to, včetně procházky zpátky na apartmán.
Dali jsme si večeři, každý, na co měl chuť, osprchovali se a postupně to podle stupně únavy zalomili.
Dneska jsme se rozhodli pro odpočinkový den, protože Berník začal v noci kašlat a já se bála, jestli jsme to trochu nepřehnali. Včera jsme podle hodinek nachodili něco přes 17 km a to je na šestiletého skřítka pořádný výkon.
Proto si kluci trochu přispali,v klidu jsme posnídali a vyrazili do městečka. Šli jsme do muzea Kaszubské kultury, které sídlilo ve staré tradiční budově. Paní na pokladně nám nabídla společnou vstupenku s muzeem Pucku na náměstí a říkala, že za Berníka nemusíme platit. Tak jsme to odsouhlasili a vyrazili na prohlídku. Hned na úvod nás čekala zařízená zubařská ordinace s vrtačkou na nožní pohon. No, zlatá moderní stomatologie. Prošli jsme si i tradiční zařízenou domácnost, kovárnu a výstavu zástěr.
Pak jsme rovnou vyrazili do muzea na náměstí. To už kluky tolik nezaujalo, bylo o různých válkách a obraně Pucku, bylo tam spoustu polského povídání, kterému jsme moc dobře nerozuměli. Takže největší úspěch mělo interaktivní převlékání pomocí Xboxu.
Po prohlídkách muzea jsme vyrazili k moři, šli jsme se podívat do rybářského přístavu a pak jsme promenádou došli až k městské pláži. Tam měla být kousek půjčovna kol, takže jsme jí zašli obhlídnout. No, ještě uvidíme, jestli sebereme odvahu a kola si půjčíme. Hned vedle půjčovny je lanový park, Bernie je nadšený a chce si to vyzkoušet, nakonec přesvědčíme i Samíka. Kluci dostanou postroje a jdeme na instruktáž. Instruktor přepíná do angličtiny, začínáme Samovi překládat, ale ten je dotčený, že tomu rozumí. Tak super. Zkusí si zkušební trasu a může vyrazit na trať. Berník bojuje s velkými karabinami, ale za chvíli už taky vyráží. Jsem psychická opora pro Sama, Míša zůstal s Berniem, protože občas potřebuje pomoct s přepnutím karabin.
Trať je opravdu náročná, žádná sranda a Samík má můj obdiv, jak to zvládá. Když sjede závěrečnou lanovku, jdeme povzbudit Berníka na závěr jeho dráhy. Pak už hladoví vyrážíme na oběd do pierogarny Maka i Woda, kterou měla maminka vyhlídlou v itineráři už z domu a doporučila nám ji i paní domácí. Maminka s tatínkem sází na klasiku a objednávají si pirohy, Berník si vybírá sladké naleśniki neboli palačinky a Samík po dlouhém rozhodování volí krokiet, což je plněná palačinka osmažená v trojobalu. Moc jsme si pochutnali.
Cestou zpátky na apartmán jsme objevili sklářské dílničky, ale ty si necháváme na jiný den. Zastavili jsme se ještě na místní tržnici pro hroznové víno a pak jsme v bytečku chvilku odpočívali.
Pak jsme vyrazili autem do Rewy, která je známá tzv. rewskou kosou – písečným výběžkem do moře. Pláž nebyla moc široká a z obou stran břehy omývalo moře.V dálce jsme viděli i základnu ponorek z druhé světové války. Došli jsme až na konec, moře jsme měli ze tří stran. Krásný zážitek.
Cestou k autu jsme si dali kroucenou zmrzlinu a Bernášek gofru. Pak už jsme zvládli jen sprchu, partičku kvarteta a Černého Petra a svalili se do peřin. Zítra nás čeká brzké vstávání a výlet do Gdynie.
Ráno se probouzíme z velmi měkkých postelí, na což nejsme moc zvyklí, ale překvapivě nás nic nebolelo. Maki ráno vyšla z koupelny celá šťastná – objevila totiž v jednom šuplíku včera tak moc hledaný fén. Takže super, teď už nám nic nechybí 🙂
Klukům se samozřejmě nechtělo vstávat, tak nám chvilku trvalo než jsme se vydali na nádraží. Dneska je totiž v plánu cesta na poloostrov Hel vlakem. Na nádraží jsme byli za 5 minut, takže paráda. Chtěli jsme se zeptat na pokladně na dětské lístky pro kluky, protože Maki četla různé diskuze, že někteří průvodci mají s dětskými lístky pro zahraniční děti problém. Nádraží je ale v rekonstrukci a tak jdeme do dočasně přistavené budky, kde je ale pokladna jen pro busy. Zkoušíme tedy ještě prodejní automat, ale podmínky jsme nenašli. U automatu potkáváme jinou českou rodinku, kterou jsme včera shodou okolností potkali na pláži. Maki mezitím zkouší i aplikaci v mobilu, kde jsou lístky levnější. Nedaří se nám v časové tísni aplikací proklikat a tak se vracíme k automatu a dostáváme rady od druhé rodinky, která mezitím dobojovala s automatem. Lístky koupeny, hurá na vlak.
Místa ve vlaku je dost, vybíráme sedadla a pomalu vyjíždíme. Dětské lístky prošly bez problémů a my koukáme z okna a těšíme se na Hel.
Tak a jsme na Helu a venku poprchává. Oblékame mikiny a jdeme z nádraží. A začíná opravdu lít. Tak jsme se schovali do přístřešku ke dřevěným sochám, jako většina lidí kolem. Naštěstí liják za chvilku přestal a vyrazili jsme do muzea opevnění v Helu. Bylo to kousek, koupili jsme lístky a šli si prohlídnout jak venkovní, tak vnitřní expozice. Bylo tam toho celkem dost, kluci všechno prolezli a Berník nám pořád někde utíkal. No tak bohaté na exponáty jako pevnost v Svinoústí to nebylo, ale i tak jsme si prohlídku užili.
Pak jsme pokračovali po modré trase lesem. Příroda byla nádherná, v krásném borovicovém lese rostly brusinky, vřesy, lišejníky a do toho se tu a tam objevily písečné oblasti. Kousek od stezky měl být u moře maják, a tak jsme odbočili. Vystoupali jsme na kopec a pod námi se ukázala nádherná pláž, bez lidí a nepořádku, prostě idylka. Maják byl trošku dále od pláže a my se rozhodli radši jít po pláži. A tak jsme šli a užívali si písek, moře a klid. Řekli jsme si, že bychom takto mohli dojít až do města.
Po nějaké době jsme situaci přehodnotili, jelikož chůze v písku byla náročnější, než jsme čekali. Nechali jsme tedy kluky na chvíli pohrát si v písku a odpočinuli si na dece. Pak už jsme vyrazili z pláže do města na oběd.
Měli jsme tip na dobrou restauraci a cestou už jsme vybírali z jídelního lístku, který jsme stáhli do mobilu. Dříve než restauraci jsme našli dlouhatánskou frontu, která k restauraci vedla. Bylo samozřejmě plno a čekalo se ve frontě až se uvolní nějaký stůl.
V okolních restauracích to vypadalo podobně a do toho se všude kolem nás tlačily davy lidí. Nic pro nás. Nakonec jsme zapadli do nějaké smažalny ryb, kde byl volný stůl. Samík si dal pizzu, Berník kuřecí kousky a my rybu dorzsa, kterou už známe. V restauraci bylo dost rušno, ale jídlo jsme dostali relativně rychle. Porce nebyly moc velké a my jsme měli velký hlad a tak jsme to měli spořádané během chvilky.
Berník byl už unavený, ale chtěli jsme se ještě podívat na pláž na konci Helu a tak jsme šli pomalým tempem dále po stezce. Cestou jsme minuli několik krytů a stanovišť dělostřelectva a některé jsme i prozkoumali. Došli jsme pak na vysněné místo, udělali pár fotek a vyrazili zpět.
Cestou si Samík koupil suvenýr – plážové žabky v žlutorůžovomodré barvě, no úplný Mitch Bjukenen. Berník si suvenýr koupil už na bunkru – přívěsek z náboje, ale i tak otravoval s dalšími bebechy. Byli jsme unavení a radši jsme šli dále. Ještě jsme se stavili v koblížkarně a koupili si sladkou svačinu. Na nádraží to už pak byl kousek. V automatu jsme už zkušeně koupili lístek a i přes to, že do odjezdu zbývalo asi 40 minut, jsme si šli sednout do vlaku.
A dobře jsme udělali, protože vlak má odjíždět asi za 20 minut a už je úplně plný a venku čekají další lidé. Teď čekáme na odjezd, v Pucku už jen plánujeme nakoupit na večeři a odpočívat..V nohách máme přes 17 kilometrů a tešíme se na postel.
Maki se v přípravě dovolených neustále zlepšuje (i když už není moc co zlepšovat) a tak měla připravený podrobný plán na každý den včetně záložních aktivit. Den před odjezdem jsme ještě vyřídili pár věcí a zavezli Chilli k tetě Lucce na wellness pobyt. Doma jsme pak sbalili věci a nachystali vydatnou snídani, svačinu a vůbec jídlo na cestu.
Ráno pak proběhlo nějak klidně, až jsme z toho byli nervózní 🙂 No takže celkem bez problémů jsme vyjeli, navigace hlásila cestu kolem necelých sedmi hodin. Za hranicí jsme ještě sjeli z dálnice natankovat a Maki si vyzkoušela platbu Revolutem. No a pak jsme se vrátili na dálnici, kde jsme měli jet skoro 600 km bez žádné odbočky.
Cesta ubíhala v pohodě, zhruba v půlce jsme se zastavili na odpočívadle a dali si svačinu. Po svačině pak hurá zpátky na dálnici. Krom zácpy u Gdynie, kde jsme popojížděli krokem přes půl hodiny byla cesta fakt luxusní. Před příjezdem jsme chtěli ještě dotankovat, Maki hodila do Waze Orlen, ale když nám navigace hlásila, že jsme na místě, tak jsme žádnou benzinku neviděli.
No co už, jedeme dál, snažíme se kontaktovat majitelku ubytování a přes pár komplikací s mobilem se nám to daří. Benzínku jsme taky objevili, doplňujeme palivo a Samík poznamenává, že už vidí ubytování. My ve stresu ať majitelka nečeká to moc nevnímáme, ale opravdu jsme za chvíli na místě. Parkujeme na určeném místě a čekáme na majitelku.
Po chvilce přijela velmi příjemná paní, ukázala nám byt, vše vysvětlila a slíbila, že pošle tipy na restaurace. Byt byl velmi podobný tomu ve Wroclavi, takže pohoda. Akorát nemá tak luxusní vybavení jako espresso a dvě velké televize. No a Maki nemůže najít fén, takže je zpruzená.
Pak trošku zmatkujeme, všichni chtějí k moři, Míša je opět pomalý a tak si měníme názory. Nakonec ještě skočíme nakoupit do krásného obchodu, který je hned před domem.
A hurá směrem k moři. Cesta nám zabrala zhruba 15 minut, našli jsme schody k moři a … Docela zklamání, voda byla tmavá, plná nějaké trávy nebo chaluh, no prostě celkem hnus. Rozhodujeme se, že se po písku projdeme až do města, kde má být normální udržovaná pláž. A tak jdeme.
No a jsme zklamání ještě více. Jdeme po úzkém pruhu písku, moře je plné zelené hmoty a po levé straně docela pěkná místa, kde by se dalo vegetit v soukromí, ale plná bordelu ve formě plechovek od piva, lahví a podobně. Občas jsou některé láhve rozbité a máme strach, ať nešlápneme na nějaký střep.
Nakonec lezeme od moře po schodech na chodník a po chvilce přicházíme k normální pláži, kde to vypadá jako obvykle. Jemný písek, čisté moře a lidi, kteří se koupou. No paráda, roztahujeme deku a kluci v plavkách vyrazí do moře. My s Maki zůstáváme na desce a odpočíváme.
Na pláži pak začne foukat a zjišťujeme, že je docela chladno. Necháváme kluky ještě chvíli užívat si vody a pak vyrážíme dále do města. Jdeme se podívat na molo, cestou míjíme stánky a diskutujeme s kluky, že si nemusíme dávat zmrzlinu hned v prvním stánku. Neodoláme dlouho, protože Berník je protivný a kluci si dávají malou zmrzlinu, která je ve skutečnosti dost velká. Berník se místo zmrzliny věnuje kdoví čemu a za chvíli je celý zkypaný. Ještě si nechal uletět ubrousek, který si důležitě položil na lavičku a který se mu záhadné zmizel.. Maki pění, její romantické představy dostávají zabrat..
Procházíme město a těšíme se až vyzkoušíme místní restaurace. Dneska ale máme ještě zásobu housek, s čímž se nechce smířit pro změnu Samík a dává nám to sežrat.
Přes město přicházíme do bytu, dáváme si večeři a pomalu odpočíváme a připravujeme klukům spaní. Usínáme ani nevíme jak.. Zítra nás čeká cesta vlakem na Hel..
Nastalo poslední ráno naší expedice a poslední tradiční bábovková snídaně. Berník si ji nenechal ujít a s gustem si ji vychutnal. Lucka s Ani už měli sbaleno a chtěly co nejdříve vyrazit na cestu domů. Po šílených peripetiích s autem zvolili raději přímou cestu bez zastávek.
My jsme se nakonec na poslední chvíli rozhodli přidat se k taťkovi a Terce s Eliškou a jeli jsme ještě do Lehoty navštívit tetu a uja Andrášíkovy. Navigace nás vedla úplně někam do pryč, ale naštěstí si maminka pamatovala zhruba, ve které ulici je jejich domeček.
Bylo to hezké setkání. Kluci tam byli naprosto nadšení z pejska a hlavně z malého koťátka. Snažili se nás ukecat, že si ho vezmeme domů. Ale já sotva jsem si ho vzala na ruce, tak jsem začala pčikat a slzet, to by prostě neklaplo. Samík vyzvídal, jestli má o prázdninách nějaký týden volný. Když jsem mu odkývala, že ano, tak se hned ptal, jestli by ho mohl strávit tady v Lehotě 😀 Celou cestu na hrad pak na střídačku mňoukali a dělali si ze mě srandičky, až jsem si říkala, jestli přece jen nemají kotě někde schované.
Naší poslední slovenskou zastávkou byl hrad Beckov. Už z dálky jsme ho viděli, na masivní skále, dominanta celého kraje. Nádherný pohled. Pohodlně jsme zaparkovali ve stínu stromů, parkovné zaplatili QR kódem. Takhle to má vypadat, byli jsme nadšení. K hradu to byl jen kousíček do kopce, koupili jsme vstupenku a už jsme se ocitli za bránou na nádvoří. Na hradě probíhala akce se včelaři, ale byli jsme natěšeni na průzkum hradu, takže jsme vyrazili na obhlídku kolem domečku dravců. Po příkrých schodech jsme sestoupili ke studni, kterou hlídal drak. Po krátkém odpočinku jsme zase tu spoustu schodů vyšli nahoru a pokračovali dál v prozkoumávání hradu.
Bernášek měl na starosti mapu, takže nám dělal průvodce a moc mu to šlo. Hrad byl opravdu rozlehlý, probíhají na něm rekonstrukce, a jak jsme se dozvěděli od průvodce, tak už příští rok se otevřou zatím nepřístupné prostory a k dispozici bude také virtuální realita. Po prohlídce hradu jsme se vrátili zpátky na nádvoří, kde si kluci vyhlídli suvenýry u místního kováče (kováře), Samík už moc dobře ví, že jen u takových suvenýrů s přidanou hodnotou má šanci, že náš obměkčí a my pustíme chlup peněz 😀 Takže začalo systematické přemlouvání a vyjednávání. My jsme se na sebe s Míšou podívali a vypadalo to, že budou úspěšní 🙂
Mezitím si kluci ještě nazdobili medové perníčky a já tajně doufala, že na suvenýry zapomenou, ale haha. Takže jsme nakonec neodolali ani my a Berník si vybral kovaný prstýnek a Samíšek moc hezký nůž. Nadšení neznalo mezí. My jsme pak ještě koupili živý šípkový ocet pro Lilku za hlídání Chilli a taky jeden višňový pro nás.
Pak už nás čekala cesta domů. Vyzvedli jsme Chillinku, která vypadala, že se jí s námi ani nechce a už jsme za chvilku byli doma. Vybalili jsme, odpočinuli jsme si a shodli jsme se všichni, že to byla moc prima dovolená.
Marásci 