Letošní začínající zima nás všechny skolila a takřka celý prosinec jsme byli na střídačku nemocní. Bernášek dokonce skončil i s antibiotiky a tak jsme byli trochu zoufalí, jak to bude vypadat na Vánoce. Naštěstí jsme ale přes svátky vydrželi všichni zdraví a parádně jsme si to užili.

Asi 10 dní před vánoci nasněžilo a my doufali, že sníh vydrží až do Štědrého dne, ale bohužel. Oteplilo se na 10 stupňů a my tak šli do kostela pro betlémské světlo za drobného mrholení a v blátě. Kostel byl nádherně vyzdobený a byly v něm vystaveny krásné betlémy. Vše jsme si prohlédli, zapálili betlémské světlo a vyrazili ještě nahoru na Zlaň na hřbitov. Bohužel tam jezdilo jedno auto za druhým, takže to nebyla moc příjemná cesta. To budeme muset ještě upgradovat. Přála bych si vytvořit nějaký hezký zvyk na Štědrý den, ale návštěva pražmovského hřbitova to nebude. Protože nám cestou světýlko zhaslo, stavili jsme se v kostele ještě jednou a tentokrát světlo dopravili až domů, i když to byla výzva, protože pěkně fučelo.

Kluci byli celí nedočkaví a já začala pomalu připravovat vše na štědrovečerní večeři. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme se svátečně oblékli, prostřeli na stůl a užili si výborné jídlo. Letos to bylo tradiční – hrachová polévka a kapr s bramborovým salátem. Kluci měli filetu. Po večeři jsme se vydali vyčistit zuby a pak zpívat koledy, abychom dali Ježíškovi znamení, že už ho vyhlížíme. Po chvilce se ozval zvoneček… Už je to tu… Klukům se rozzářily oči a nedočkavě utíkali do obýváku. Byly tam… Pod stromečkem nás čekalo plno dárečků a tak jsme se nedočkavě vrhli na rozbalování. To bylo štěstí a radosti. Bernášek dostal krásné divadlo a Samíkovi se splnil sen v podobě Playstationu.

Všechny dárky jsme vyzkoušeli a pak už jsme vyrazili do postýlek, protože jsme měli před sebou náročné dny. Na první svátek jsme vyrazili nejprve za prababičkou Blaženkou, kde byl taky i děda Luděk. Pradědu Luďka jsem navštívila v domově už den před Štědrým dnem. Pak jsme pokračovali na sváteční oběd k babičce Věrce a dědovi Zdeňkovi. Tam za námi přišla i babička Libuška. Pak jsme se vrátili domů a šli ještě k Peťce, kde jsme se potkali se sestřenkami a tetou Zdenkou. Na druhý svátek jsme pak vyrazili do Ostravy za babičkou Irčou. Přišla tam i Monča s Beky, Domča byl bohužel nemocný, a tak byl s Lukym doma. Pak jsme ještě jeli za babičkou Olgou a dědou Jurou do Karviné. Byl tam i Jiřík s rodinou, takže si myslím, že letos jsme viděli skoro všechny. Za babičkou Janičkou a dědou Mirkem do Ostravy se chystáme v lednu.

(17.11.2022)

Maminka měla se státním svátkem v listopadu velkolepé plány, ale neuvědomila si, že kluci budou muset v pátek do školky a hlavně do školy, takže jsme to vše přehodnotili a rozhodli se, že si uděláme jednodenní výlet do Brna.

Vyrazili jsme brzy ráno, Chilli zavezli k tetě Lucce a chvilku po desáté už jsme parkovali u brněnského výstaviště. Šli jsme podle šipek k pokladnám výstavy Faraon, ale na pokladně jsme zjistili, že se prodávají vstupenky až na 13 hodin 😦 Tak to byla čára přes rozpočet. Ale poradili jsme si s tím, lístky jsme koupili a šli jsme navštívit i vedlejší science centrum Vida. Dali si věci do šatny a vyrazili prozkoumat všechny exponáty. Kluci nevěděli kam dříve, tolik super věcí, které všechny vysvětlovaly různé fyzikální jevy a úkazy. V 11 začínala v divadélku show, takže jsme se tam přesunuli a dobře udělali, protože jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o aerodynamice. Dokonce byl náš taťka vybrán na jeden pokus 🙂 Moc jsme mu fandili a vyhrál. Potom kluci a v omezené míře i my pokračovali v prozkoumávání toho, co centrum nabízelo. Ale čas neúprosně běžel a my se museli přesunout zpět k Tutanchamonovi.

Když jsme přicházeli, od vstupu se táhla docela dlouha fronta, zařadili jsme se teda nakonec a čekali. Po půl hodině, když už jsme byli takřka na řadě, koho nevidíme. Naše sousedy z Raškovic, kteří byli frontou stejně šokování jako my před chvílí. Zdravíme se a smějeme se té náhodě. Ale to už jsme vpuštěni dovnitř. V šatně necháváme bundy, bereme si audioprůvodce (jen my dospělí, což se za chvíli ukázalo jako chyba) a vstupujeme na výstavu.

První místnost pojednáva o objevitelích hrobky Tutanchamona, o jejich dětství a životě. Když chceme pokračovat dále, zjistíme, že to bude možné až za 10 minut, ach jo. My dospěláci jsme trochu zpruzení z neustálého čekání a davu lidí. Kluci to naštěstí berou statečně. Dostali hrací karty a musí nasbírát razítka, tak se těší.

Po krátkém čekání jsme tedy vpuštění do další místnosti, kde je nám promítnuto video a zvuk jde jenom do audioprůvoodců, takže si je tak různě střídáme. Pak už jdeme do místnosti, ve které je ukázka z hrobky – pohled, jaký se jako první naskytl objevitelům a samotná hrobka se sarkofágem. Pak už naštěstí postupujeme volně svým tempem a kocháme se nádhernými replikami všech artefaktů z hrobky faraona Tutanchamona. Nakonec se nám výstava moc líbila, jen litujeme, že jsme si vybrali špatný den a museli se prodírat mezi hodně lidma. Ale i tak to bylo moc hezké a poučné. Věříme, že se to Samíkovi bude hodit do hodin dějepisu.

Pak už vyrážíme domů, Míša na dálnici přejede odbočku, takže si trochu nadjedem a už za tmy vyzvedáváme Chilli, pak ještě u Lenky a Romana kapra na štědrovečerní večeři a dorážíme unavení plní zážitků domů.

(6.11.2022)

Listopadové počasí bylo pořád příjemné podzimní, proto jsme se rozhodli udělat si výlet na Bílý Kříž. V Raškovicích byla inverze, ale sotva jsme vyjeli trochu výš na Krásnou, mraky se rozestoupily a zpoza nich vykukovalo sluníčko.

Cesta ubíhala svižně, na Bílém Kříži se kluci vyblbli na hřiští a zpátky jsme to vzali kolem pana Surovce, ať nejdeme stejnou cestou.

Dovolená utekla jako voda a zbyly už jen krásné vzpomínky, ale v létě jsme se rozhodně nenudili.

Přiletěla teta Terka se strejdou Honzou a Eliškou. Spolu s babičkou a dědou Sladkými jsme vyrazili do Arnultovic, podívat se, co je nového u Kristiníků. Jejich zvěřinec se úspěšně rozrůstá a všem dětem se moc líbil. My dospěláci jsme zase ocenili výborné kozí sýry. Byl to krásný den plný smíchu a veselí.

Vyrazili jsme i na koncert Mechulaláků ve Faunaparku a taky vláčkem do ostravské ZOO.

Náš taťka Míša oslavil 40. narozeniny a sešli jsme se celá obrovská rodina. I když nám počasí moc nepřálo, oslavu jsme si všichni užili.

Vyrazili jsme taky na festival Ladná Čeladná. Pro kluky to byl první festivalový zážitek a myslím, že ne poslední, protože se nám všem na Čeledné moc líbilo a každý si tam našel to svoje.

O výletě v Psczyně jsme napsali samostatný příspěvek, ale na závěr prázdnin jsme vyrazili ještě na přespávačku do bunkru do Šilheřovic. Zážitek to byl velice intenzivní. Bylo hrozné vedro, ale večer měly přijít silné bouřky, což se bohužel vyplnilo. Takže místo táboráku před bunkrem, jsme si užili vlhkost bunkru se vším všudy. Na náladě nám to ale neubralo, zpívalo se, vtipkovalo a bálo až do pozdního večera. O autentický zážitek se postaral netopýr, kterého jsme našim veselím vyhnali ze spodních pater bunkru. Kluci stříleli z vojenské i z normální vzduchovky až do prvních kapek deště a pak celé dopoledne, až do odjezdu. Moc to všechny bavilo. A shodli jsme se, že tuto prima akci zopakujeme i příští rok.

(16.8.2022)

Polské městěčko Pszczyna, které je od nás vzdáleno cca 80 km jsem měla v hledáčku už dlouho, protože se v něm nachází zámek, který je známý jako malé polské Versailles. Když jsem začala plánovat výlet, s údivem jsem zjistila, že je tady k vidění mnohem více. Tolik, že to bude stačit na celodenní výlet a ještě možná nestihneme všechno.

Ráno jsme tedy sbalili pití a malou svačinu (milujeme polskou gastronomii, takže plán byl, že si něco koupíme přímo na místě), vyvenčili jsme Chilli, která musela bohužel zůstat doma (pejsci nemůžou ani na zámek, ani k zubrům) a vyrazili jsme. Cesta utekla rychle a po hodince a pár minutách jsme parkovali na parkoviští přímo u vstupní brány do Zagrody Zubrów. Toto parkování je zadarmo.

My se rozhodli, že nejprve půjdeme na zámek. Byla to příjemná procházka asi půl kilometru zámeckým parkem. K našemu překvapení jsme při studování ceníku zjistili, že v úterý je vstup na zámek zdarma. No, paráda. V kase jsme si vyzvedli volné vstupenky a také zakoupili za 7 PLN audioprůvodce v češtině. Batohy jsme si schovali do úschovny a vyrazili prozkoumat interiéry zámku.

Audioprůvodce byl skvělý, u každého zastavení jsme se dozvěděli spoustu informací. Prošli jsme si spoustu zajímavých pokojů, kde byl dobový nábytek, obrazy, krby. Všeho hodně a zachovalé. Opravdu to stálo za to.

Když jsme vyšli ze zámku, ušli jsme pár kroků a byli jsme na rynku neboli náměstí. Prošli jsme si ho a zjistili, kde bychom se později odpoledne mohli zastavit pro něco dobrého snědku.

Pak jsme se snažili ještě najít zbrojírnu, což se nám bohužel nepovedlo, ale narazili jsme na obrovské konírny, kde taky platil vstup zdarma. Takže jsme si prošli i ty. Byly krásně zrenovované a šlo vidět jednotlivá koňská stání, ve kterých byla výstava dětských obrazů a pak také další muzeum s různými obrazy, uměleckými díly a nábytkem ze zámku, které byly v různé fázi restaurování.

Po prohlídce konírny jsme se vydali dál zámeckým parkem ke skanzenu. Koupili jsme si výhodnou kombinovanou vstupenku, která platí o do Zagrady zubrów. Skanzen byl krásný, líbil se mi více než ten profláklý v Rožnově. Spousta starodávných nástrojů a vybavení. Měli jsme k dispozici letáček v češtině, takže jsme se i většinou dopátrali, co je co 🙂 Dokonce jsme narazili na seník původem z Frýdku. Moje patriotské srdce zaplesalo. Že je zde kousek historie i z mého rodného města. Prošli jsme všechna stavení, kluci nás v milém obchůdku se suvenýry ukecali na nějaké nové kousky do jejich sbírky a my se vydali zpátky na rynek, protože už nám pořádně vyhládlo.

Šli jsme na jistotu do podniku, který jsme si vyhlédli dopoledne Zapiekanki z ogórem czy bez? , kde jsme si všichni vybrali zapiekanku podle naši chuti. Vzali jsme si je s sebou na super lavičku na náměstí, kde byl příjemný stín. Bohužel se na nás slítávaly vosy a Samík schytal žihadlo do prstu. Ale nějak jsme to zvládli a spokojeně najezení jsme se vydali k dalšímu cíli našeho výletu – do Zagrady Zubrów.

Použili jsme vstupenky, které jsme dostali ve skanzenu a vstoupili jsme branou do centra zahrady. Ve středu byla hezká dřevěná budova, ve které byla zajímavá expozice vycpaných zvířat, které opravdu vypadaly jako živé a taky replika mysliveckého příbytku. Venku jsme prošli kolem tentrokrát živých zvířat – bažantů a roztomilé lišky. Pak jsme vystoupali na pozorovací plošinu, ze které jsme mohli pozorovat zubry. Bohužel byli dost daleko, ale i tak jsme strávili pár minut jejich pozorováním. Prošli jsme ještě kolem srnečků, koz, ovcí a kačen. Čekali jsme, že to uvnitř bude rozlehlejší, takže jsme byli trochu zklamaní, ale expozice je opravdu moc hezky udělaná, takže to stálo za to. Venku jsme si zašli ještě na zmrzku, a i když jsme v dálce slyšeli hromy, vydali jsme se ještě na krátky okruh kolem zahrady. Asi za 45 minut jsme dorazili k parkovišti a když Míša otevřel kufr, začaly na auto bubnovat první kapky deště. Tak to vyšlo tak tak. Kluci prospali celou cestu zpátky a mě to taky dost bralo.

Ještě jsme chtěli cestou zpátky stihnout Ogrody Kapias, ale už bylo hodně hodin a museli jsme zpátky za Chilli, takže to bude plán výletu zase někdy příště. Údajně se tam dá strávit spoustu času, takže si zase tímto směrem rádi uděláme výlet.

Poslední noc v Maďarsku a další už budeme spát doma. Už se i těšíme. Bohužel tuto noc jsme se moc nevyspali, venku se před nás přehnala bouřka, do střešních oken nad námi začaly padat nejspíš kroupy a Míša se strachoval, jestli nám ty střešní okna nespadnou na hlavu. Bronzík byl naštěstí zaparkovaný venku pod přístřeškem, takže o něj jsme si starosti nedělali.

Když bouře trošku odezněla, tak Míša ještě usnul, aby ho zanedlouho probrala bolavé záda. Ale pak po mírném protažení dokázal naštěstí opět usnout. Ráno si dali kluci snídani, sbalili jsme si svých pět švestek a vyrazili domů.

Venku ještě pršelo, takže cesta nic v dešti nic moc. Když jsme vyjeli z Lenti, Maki vystrašily kolony kamiónů v protisměru – jely po obyčejných okrskách a dost namačkané na sebe. Těžko říct, jestli se chtěly vyhnout placení poplatků na dálnici a nebo byla nějaká uzávěra. Nás směr byl naštěstí v pohodě a krom střídajícího se silného a slabého deště se jelo docela dobře.

Když jsme dojeli na Slovensko, Maki s kluky zahlédli reklamu na McDonald’s, kam jsme chtěli jet na oběd. Míšovi se ale nechtělo motat v Bratislavě a rozhodl, že do Mekáče zajedeme někdo dále. To se ukázalo jako chybné rozhodnutí, jelikož na slovenských dálnicích jsme nepotkali ani jedno odpočívadlo s McDonald’s. A tak jsme jeli až do Žiliny, což se podepsalo na Maki a Berníkovi, kteří už byli z hladu značně rozrušení a protivní. Naštěstí v Žilině bylo otevřeno a tak jsme si dali slíbený oběd. Sice asi o tři hodiny později, ale aspoň že vůbec.

Domů už to pak šlo celkem rychle, zbývala nám už jen hodina a půl cesty. Opět pršelo, teda vlastně myslím, že pršelo či lilo téměř celou cestu domů z Maďarska. Ale i tak jsme dojeli v pořádku. Maki se dala do uklízení a přání věcí z dovolené, Míša jel nakoupit do naší prázdné ledničky a vyzvednout Chilli od tety Lucky. Ta ho přivítala se štěkotem – asi se nechala strhnout Amy, ale doma už vypadala spokojeně. Tak to máme zdárně za sebou, myslím, že jsme si to užili i přes chorvatské vedra a můžeme začít plánovat další dovču.

(04.07.2022)

Tašky sbaleny a nám zbývá už jen vše naložit do Bronzíka, rozloučit se s báječnými domácími a vyrazit na cestu směr Maďarsko. Poslední ahoj moři a už frčíme po dálnici směr Zagreb a dál k Maďarsku. Na odpočívadle jsme si dali rychlý oběd, mamka si pak skočila na záchod, a protože Berník, náš záchodkový turista, jí záviděl, musela si to zopáknout přes celé parkoviště v tom hicu ještě s ním.

Pak už cesta ubíhala rychle, před hranicemi s Maďarskem jsme ještě dotankovali plnou nádrž a bez zdržení dojeli až do Lenti. Po cestě nás ještě pobavilo „naše“ městečko Muraszemenye.

Chvilku jsme čekali na paní domácí, Berník se mezitím zabavil na pískovišti a nás pobavilo, že spolubydlící, kteří přijeli, tak měli taky Hyundai Tucson, takže Bronzík dneska bude spinkat vedle svého bílého bráchy.

Chvilku jsme si odpočinuli, a pak jsme vyrazili na procházku do městečka. Došli jsme do hezkého parku, kde je u cesty umístěný nápis s názvem města, které známe z Polska. Tenhle byl ale ještě lepší, protože sloužil zároveň jako dětské hřiště. Bernie se tam vyřádil, a pak už jsme šli do restaurace Denis, ve které jsme večeřeli už při cestě do Chorvatska.

Objednali jsme si pivko a tentokrát vybrali talíř pro dva a Samík si vybral smažené kuřecí dinosaury a smajlíky. No, byla to parádní bašta. I když člověk platí tisíce, neudělá mu to vítr v peněžence 😁

Teď už spokojeně odfukujeme s plnými bříšky na apartmánu a těšíme se domů a na Chilli.

(03.07.2022)

Tak náš poslední celý den v Chorvatsku je tu. Zítra už jen balení a odjezd do Maďarska, kde přespíme ve stejném ubytování jako na cestě sem. Ráno jsme se vzbudilo, kluci se nasnídali, Maki sbalila věci na pláž, všichni se namazali ochranným krémem proti sluníčku a vyrazili jsme na pláž, kde už jsme jednou byli a kde Míša viděl při šnorchlování potopenou malou loďku. Samík ji chtěl taky vidět a tak jsme mu vyhověli i přesto, že my bychom vybrali asi jinou pláž.

Na pláži jsme se vystrojili a Míša se Samíkem plavali k potopené loďce. Voda byla nějaká jakoby kalná, jakoby do ní někdo vysypal pytle soli, která se právě rozpouští. Taky se dost střídala teplá a studená voda, opravdu, někde byla voda teplejší a najednou chladnější. Na vršku toho nebylo moc k vidění s tak jsme po zbytek dopoledne dováděli s balonkem, Samík zkoušel různé salta pod vodou a Bernik s radostí šnorchloval. Nicméně sluníčko bylo dneska nějak extra silné a dost nás pálilo, tak jsme šli kol poledne na apartmán.

Maki uvařila oběd – špagety, na kterých si všichni pochutnali. Po obědě jsme odpočívali, Míša a Berník to dokonce zalomili a usnuli. Pak jsme vyrazili na poslední koupání na blízkou pláž. Zaplavali jsme si, Berník opět šnorchloval a Samík nám předváděl, co všechno umí ve vodě. Moc mu to šlo a říkali jsme si, že ho zkusíme doma přihlásit někde na plavání.

Na apartmánu jsme se osprchovali, dojedli náš meloun a vydali se ještě do levandulového bludiště. Venku bylo zase dusno, ale zvládli jsme vystoupat do mírného kopce až k bludišti. To bylo dost poničené a levandule už byly odkvetlé, takže jsme si bohužel nemohli bludiště vychutnal v plné kráse. Odlovili jsme aspoň kešku, udělali společné foto a Maki s Berníkem si užili parádní západ slunce.

Cestou na apartmán si ještě Míša uřízl větvičku olivovníku, který zkusím doma zasadit do květináče. Po večeři už jsme jen lenošili, teda až na Maki, která už většinu věcí sbalila. Zítra ráno se tedy budeme loučit s Rogoznice a pofrčíme směrem domů – kam už se moc těšíme..

(02.07.2022)

Ráno jsme se rozhodovali, co budeme podnikat, žádný konkrétní plán jsme neměli jen jsme věděli, že v městečku je velká sláva Gospa – převoz panenky Marie lodí z kapličky do místního kostela.

Nakonec vyhrála varianta, že obejdeme ostrov kolem dokola, a když se nám někde bude líbit, tak se tam vykoupeme. Ale nejprve jsme samozřejmě šli navštívit naše nové kamarádky želvičky.

Zpocení jsme byli už když jsme vyrazili. Všude v městečku byly kavárny plné lidí, kteří přišli na tu velkou slávu. Na protější straně u kapličky už jsme viděli, jak se průvod s panenkou naloďuje. My však pokračovali dále podél hezké pláže chodníčkem kolem moře. Místy to bylo ve stínu, což bylo moc příjemné. Šli jsme kolem skal, kde jediným přístupem do moře byl občas udělaný žebřík. Samík se ke každému šel podívat a já si říkala, že by bylo fajn se někde takto bez lidí okoupat. Kluci se na to ale moc netvářili, takže jsme šli dále. Zanedlouho jsme došli ke klasické oblázkové pláži se sprchami. Kluci hned nadšeně, že tady se budeme koupat.

Začali jsme se převlékat, ale bylo tam tolik lidí, že maminka z toho byla dost zklamaná, když pár metrů vedle byla možnost koupat se v přírodě bez lidí. Tatínek to na ní viděl, takže zavelel, že se půjde zpátky k prvnímu žebříku. Ufff a hurá 😁

Opatrně jsme Bernie a já vlezli do moře a bylo to parádní. Do té doby než nás Samík ze žebříku dobrácky neinformoval že vidí ploutev. No jen co jsme ji zahlédla, zmizela pod hladinou. Pecka, trochu jsem znejistěla, popadla Berníka a plavali jsme směrem k žebříku. Míša, který na rozdíl ode mě dobře vidí, mě informoval, že to je kačena na lovu a není se čeho bát. Samík se tedy odhodlal skočit do vody, ale dal tam asi 2 minuty a už vylezl na žebřík. Při výstupu si rozsekl koleno, takže s koupáním naštvaně skončil, že by ta krev mohla přilákat žraloky. Nepomohlo bohužel žádné přesvědčování, už jen seděl na žebříku a nadával. My jsme si ale skvěle zaplavali a osvěžení pokračovali dál kolem ostrova. Samíkovi se přes cestu přeplazil had, ještě, že až při cestě zpátky…

Viděli jsme ještě několik hezkých pláži a pak jsme došli zpátky k mostu, který spojuje starou a novou Rogoznici. A to už je pak jen kousíček zpátky na apartmán.

Dali jsme si oběd a odpolední siestu a vyrazili na pláž nalevo od apartmánu, tentokrát trochu dále, kde Samík při minulém průzkumu našel místečko, které vyhovuje všem jeho i našim požadavkům, tzn. oblázkový přístup do vody, dobré potápění a možnost skákání do vody. Užili jsme si to moc a byli u moře až do večera.

Po večeři jsme šli zase na návštěvu za želvičkami, kluci si je i vytáhli z výběhu a byli z nich nadšení. Samík dokonce prohlásil, že želvičky a Tinka (pejsek majitelů) jsou na celé dovolené nejlepší.

Míša pomáhal něco s mobily majitelů a dostali jsme červené víno. Už jsme se těšili na večer. Ale ještě než zaženeme děti do postelí, vyrazili jsme ještě do naší oblíbené cukrárny Tornádo na zmrzku. Samík bohužel nedostal, protože nesnědl večeři.

Byl kvůli tomu pěkně naštvaný, ale bohužel už se mu to za celou dovču nasbíralo, takže i když by maminka vyměkla, tatínek nepovolil. Pak ještě rychlý nákup v obchodě a na trhu a hurá zahnat kluky do postelí. My jsme si s Míšou udělali hezký večer s vínem a sýrem.