(1.7. – 4.7.2021)

Ve čtvrtek začaly Samíkovi prázdniny, Berník dostal omluvenku ze školky a Maki si vzala v práci dovolenou. Parádní volno prodloužené o dva státní svátky mohlo začít.

Předpověď počasí vypadala všelijak, ale rozhodla jsem se zariskovat a tak jsme ve třech, protože Míša zůstal doma pilně pracovat, vyrazili na výlet do ZOO. Jeli jsme z Raškovic do Ostravy autobusem a tam jsme přestoupili na trolejbus, který nás za pár minut dovezl do ZOO. Cestou autobusem pořádně sprchlo, ale dešti jsme ujeli a pak už jsme si celý den v ZOO užívali sluníčka. Uvítali nás růžoví plameňáci a pak už jsme přes japonskou zahradu a statek, kde nás nejvíce rozesmála malá selátka, profrčeli k relativně novému super obrovskému hřišti. Kluci se mi okamžite ztratili ve změti drátového labyrintu a já jen stihla zakřičet na Samíka, ať dává pozor na Bernieho. Naštěstí po chvilce vyjeli z tobogánu a když to ještě několikrát zopakovali, konečně jsem je přemluvila a vyrazili jsme dál za zvířátky. Největší úspěch ale měla černá díra na mince v pavilonu u žiraf.. A pak taky klouzačka u žirafího venkovního výběhu. Objevili jsme ještě nový okruh mokřady, nakrmili kapříky a kačeny v rybníku a vydali se na vláček, který nás dovezl zase ke vstupu do ZOO. Dali jsme si oběd a už jsme se přesunuli do centra trolejbusem. Tentokrát jsme jeli domů vláčkem a ve Frýdku přestoupili na autobus, který nás dovezl do Raškovic.

V pátek jsme si dali odpočinkový den a odpoledne zavezli Berníka k tetě Lucce, strejdovi Honzovi a Aničce.

My ostatní jsme v sobotu ráno vyrazili do Ostravy. Míša se Samíkem a Chilli pomoct babičce Irči vymalovat byt po tom, co jí dělali novou elektřinu, a já jela za Terkou a Eliškou do Heřmanic.

Poznala jsem naši malou novou neteř Elišku a dosyta si ji ponosila na rukách, protože to je takřka jediná doba, kdy nepláče 🙂 S Terkou jsme si na oběd připravily pstruhy, které ulovil Samík, a po obědě jsme vyrazily na procházku kolem Heřmanického rybníka. Nikdy jsem u něj ještě nebyla, tak jsem koukala, jaké to tam je hezké. Sice nás cestou málem sežrali komáři, ale nakonec jsme jim utekly a i Eliška v kočárku usla, takže jsme zvládly v pohodě cestu zpátky domů. Večer mě kluci zase vyzvedli a jeli jsme domů.

V neděli po oběde se nám vrátil z víkendu Berník, a protože Míša byl zase pomáhat babičce v Ostravě, vyrazili jsme na Morávku na bazén. Kluci byli nadšení a pořádně se vyblbli. Divím se, že v bazénu ještě zůstala nějaká voda. Stavili jsme se ještě na nanuk a pak už zase jeli zpátky domů.

Protože Terka má stále Míšu v nemocnici a je jí doma samotné s Eliškou smutno, domluvili jsme se, že i v pondělí vyrazíme do ZOO. Aby Eli měla klid na spaní, šli jsme tentokrát stezkou vody, kde jsme objevili krásné nové voliéry ptáků, ale taky hřiště, u kterého jsme dříve nebyli. Na sluneční louce, kterou máme moc rádi už z dřívějška se kluci vyblbli na klouzačce a Eliška si dala mlíčko. Ale spát se jí moc nechtělo, zabrala až v pořadném šramotu na hlavní trase ZOO u pavilonu evoluce a spinkala pak až domů. Takže my jsme si v klidu mohli projít i kolem všech zvířátek. U vchodu jsme se s Terkou a s Eliškou rozloučily a frčeli jsme domů.

(13.06.2021)

I když je neděle, museli jsme si na ráno natáhnout budík, protože pro kluky si už v 8 přijel děda Luděk a vzal je do Místku do Sokolíku na závody modelů aut na dálková ovládání. Počasí vypadalo všelijak, ale nakonec nepršelo a kluci se vrátili až na oběd. Berník nevydržel sledovat závody dlouho, takže to střídali i s nedalakým dětským hřištěm. Kluci i děda přijeli domů nadšení 🙂

Po obědě jsme nevěděli, co si počít s načatým dnem, ale nakonec jsme se hecli a vyrazili na Prašivou, kde byla dneska pouť. Sice jsme šli lehce proti proudu vracejících se lidí, ale Bernie krásně šel do kopce a i když naše tempo bylo hlemýždí, tak hlavně, že stoupal vzhůru a nebrblal 🙂 Samík, to už je zkušený turista a Prašivá je pro něj taková malá rozcvička.

Nahoře už bylo jen pár posledních stánků, ale kostelík byl otevřený, toho jsme museli využít. Dokonce jsem dostala nabídku vyzkoušet místní varhany, ale přece jenom Ovčáci čtveráci, to by bylo v kostele docela fópa…Takže jsem to přenechala zkušenějším. Potom jsme se zašli podívat na náš domeček z vrcholu Prašivé. Ten pohled miluji. Každý den koukám z okna nahoru na tu lysinku na Prašivé, z které startují paragladisti, takže když občas koukám z lysinky dolů do vesnice, je to zase jinačí, ale stejně hezký pocit. Kluci ještě chvilku blbli na dětském hřišti, ale začalo se nějak černit, takže jsme pak raději vyrazili zpátky dolů. Pro změnu po červené a pak spojkou od Kohutky zpět ke kříži do Vyšních a přes jez zpátky domů do Raškovic. Rychlý a krásný odpolední výlet, který se neomrzí.

(09.05.2021)

V týdnu jsem si všimla na webu overenorodici.cz, že v sousední vesnici je nové dětské hřiště. A vypadalo moc krásně a lákavě. Takže bylo rozhodnuto, o víkendu ho vyrazíme omrknout. Nejprve jsme mysleli, že pojedeme na kolech, ale nějak nás doběhla jarní únava, takže jsme pro přesun zvolili auto. Zaparkovali jsme na parkovišti vedle kostela a asi 300 metrů k fotbalovému hřišti došli pěšky. Vešli jsme do areálu, propletli se mezi zázemím pro fotbalisty a už jsme před sebou měli všechny atrakce.

Kluci nevěděli kam dříve. Vyzkoušeli houpačky a klouzačku, a pak jsme si prošli takový malinký okruh, naučnou stezku, na které byly informační tabule se spoustou zajímavých informací a interaktivních stanovišť. V lese se taky ukrývalo spousta roztomilých zvířátek. Pak se kluci vyblbli na lanových drahách a různých opičích prolézačkách. Nejvíce je bavila dlouhá nerezová klouzačka, to jsme si my rodiče mohli jen tak posedět na lavičce a slunit se. To byla paráda. Cestou z výletu jsme se ještě stavili na zmrzlinu na Pražmo, vanilková s pistáciovou byly tou pravou sladkou tečkou za hezkým víkendem.

(10.04.2021)

S přicházejícím jarem a nedostatkem výletů jsme se rozhodli, že když bude hezky, tak vyrazíme k řece, vybereme jedno z mnoha existujících ohnišť a opečeme si buřty. Plán by byl, špekáčky čekaly v lednici na svou přiležitost a dnes nastal ten správný den. Předpověď počasí slibovala pěkných 15 stupňů a od rána už krásně svítilo sluníčko.

Po obědě jsme se tedy sbalili a vyrazili k řece. Usadili jsme se u jednoho z ohnišť, roztáhli deku a relaxovali. Chilli odpočívala a zkoumala okolí, Samík vymýšlel nový způsob zavěšení ešusu nad ohništěm a Berník vytvářel své vlastní miniaturní ohniště. My rodiče jsme si půjčili Samíkův ragbyový míč a házeli si. K tomu nás krásně hřálo sluníčko, no prostě paráda.

Pak nastal pomalu čas chystat oheň na opékaní. Míša sehnal pruty na buřty a u ohniště jsme si chystali křesadla, které jsme hodlali vyzkoušet. Samík jako profík hned zapálil přichystanou vatu, ale bohužel si zapomněl nachystat nějaké palivo a vata za chvíli shořela a bylo po ohni. Míša zkoušel křesadlem podpálit suchou trávu, ale moc se mu nedařilo. Zkusil tedy vatu a ta po chvilce chytnula. Radost ale za chvíli vystřídalo zklamání, jelikož na mokrém ohništi a s vlhkým a nebo čoudícím dřevem ohníček po chvíli zhasnul. Pak nastalo trápení, kdy Míša spotřeboval nespočet zápalek a kdy oheň vždy po chvilce zhasnul. Nakonec, asi po hodině usilovného podpalování, se Míšovi podařilo udržet malý ohníček, na kterém jsme si ohřáli (opravdu ohřáli, o opečení se opravdu nejednalo) buřty. No nic moc, ale i tak jsme je snědli.

Nakonec i přes fiasko s nevydařeným opékáním jsme si odpoledne na sluníčku užili a domů se vraceli pěkně unavení.

(13. 2. 2021)

Probudili jsme se do zasněženého sobotního rána a teploměr na balkóně ukazoval mínus 7. Chtěli jsme vyrazit na výlet a přemýšleli kam, abychom nepřecenili své síly. Samík nás začal přemlouvat, ať jdeme na Prašivou, že bychom to zpátky sjeli dolů na saních. Zrovna včera jsme se v práci bavily, že nájemce chaty Prašivé nabízí vývoz sáňkařů autem, což nám teda přijde naprosto na hlavu, ale když si to člověk vyšlápne vlastními silami a pak při sjezdu dolů jede opatrně a nenechá to úplně pustit… No, nakonec jsme svolili, že to zkusíme.

Po snídani jsme se pořádně oblékli, vytáhli sáňkařský vozový park a vydali se na cestu. Chtěli jsme, ať Berník jde pěšky, takže to šlo pomalu. Chumelilo a my začali trošku pochybovat, jestli to zvládneme. Vzdát se nám nechtělo, takže jsme zatli zuby a šli mezi sněhovými vločkami, které nás vytrvale zasypávaly. Ale pak už to nějak šlo a my ukusovali kilometr za kilometrem. Berník střídavě šel a vezl se na saních, Samík šel a ani ho nenapadlo to vzdát, protože měl před sebou vidinu dlouhé jízdy na saních dolů. Když jsme došli k vodopádům, věděli jsme, že už to zvládnem. Míša je borec, protože táhnout saně do kopce je opravdu makačka.

Nahoře jsme si dali tatranku a teplý čaj z termosky. Míša se zašel ještě podívat přes louku ke kostelíku, na výhledy na Raškovice a náš dům, ale viděl jen velkou mlhu.

Pak už jsme seběhli na začátek kopce, rozdělili si vozítka – Maki s Berníkem jeli na velkých saních, Samík na malých sáňkách a Míša na zipfech. Vyrazili jsme a jelo to skvěle. Svištěli jsme docela rychle a zdravili veselým ahoj ty, kteří teprve tahali své sáňky nahoru.

U vodopádu jsme s Berníkem na velké kluky počkali, Samík měl menší karambol, ale nakonec to vybral. Dosvištěli jsme až dolů k prvním domům ve Vyšních Lhotách a shodli jsme se, že to byl parádní zážitek a že to Samík dobře vymyslel, ten dnešní výlet. Pak už jsme Berníka posadili do saní a rychlým krokem ukrojili poslední kilometry k nám domů. Přes jez, kolem Feraku a školky a pak už jsme cítili teplo našeho bytu. Červené tváře od mrazu máme ještě teď, ale stálo to za to.

(06.02.2021)

Víkend. Už je zase tady. Hurá 🙂 Míša se těšil na nějaký další výlet a plánoval, že konečně zkusí červenou značku vedoucí až na Kyčeru. Ráno jsme přemýšleli, jak to uděláme, ale Maki si vzpomněla, že musí ještě nakoupit a tak navrhla, že se s Berníkem projde do obchodu a my se Samíkem můžeme na hory.

Než jsme se vytetelili, sbalili, převlékli a vyrazili, bylo skoro půl jedenácté. Na výlet už docela pozdě, ale nechali jsme tomu volný průběh a říkali jsme si, že půjdeme dokud se nám bude chtít a uvidíme kam dorazíme.

Venku byla docela hustá mlha, teplota kolem mrazu a lehce začínalo sněžit. Půda byla rozmáčená a bahnitá, ale v kombinaci se sněhem nic hrozného. Přešli jsme přes pole, šli chvíli podél cesty, prošli na konec Raškovic a odbočili na červenou značku. Ta pak vedla do kopce až jsme dorazili na lesní cestu. Tam jsme špatně odbočili (tedy pokračovali špatně rovně), ale po kontrole na mapách v telefonu jsme se vrátili a pokračovali správně. V husté mlze šly turistické značky špatně vidět, ale značka kopírovala širokou lesní cestu a tak už jsme podruhé z cesty nesešli.

Samíkovi se zpočátku moc nechtělo, ale nakonec jsme došli až k rozcestníku Kabát, od kterého už to bylo jen 3 km na Kyčeru. Rozhodli jsme se, že už je docela pozdě (už jsme se těšili na oběd) a tak jsme se udělali pár fotek (včetně rampouchu v Míšových vousech), dali si Horalku a vydali se zpátky. Určitě zde nejsme naposled a Kyčeru zdoláme příště.

Cesta zpátky utíkala rychle, mlha se trošku rozestoupila a nám se zdálo, že jdeme jinou cestou i přes to, že jsme se vraceli ve svých stopách. Najednou jsme totiž viděli kousek dál než pár metrů (i když ne zas tak daleko) a krajina vypadala opravdu jinak.

Domů jsme tedy dorazili docela rychle a nás čekal zasloužený oběd.

( 31.01.2021)

Probudili jsme se do krásného nedělního rána, sluníčko svítilo a obloha byla krásně modrá. Dopoledne jsme rychle uklidili a uvařili oběd a těšili se na odpoledne, kdy měli přijet Terka s Míšou, které už jsme od léta neviděli.

Naplánovali jsme si výlet – 10 km okruh mimo turistickou značku. Vyrazili jsme od domu směr Pražmo, u kříže jsme zabočili k raškovické pile a dále jsme pokračovali kolem řeky. Za loukou už to bylo hodně zledovatělé, takže jsme nasadili nesmeky. Samík byl šťastný, protože jsme pořídili nové a on se nemohl dočkat, až je konečně vyzkouší. První kilometry cesty byly pohodové a vedly po asfaltce. Pak ale mapa ukazovala, že máme uhnout vlevo a před námi byl docela škrpál bez vyšlapaných stop.

Posilnili jsme se před výstupem výborným brownies z červené řepy a vyrazili vzhůru. Před námi šlo jen nějaké docela velké zvíře – tedy to jsme odhadovali podle stop, které jsme viděli před sebou. Musíme z chytré knížky zjistit, co za zvíře to mohlo být a pak to sem doplníme 😉

Po náročném stoupání jsme byli odměněni úžasným výhledem na Pražmo, Travný a Lysou horu. To byla panoramata. Berník už byl docela zmrzlý, takže jsme ho vytáhli z krosny a šel po svých. Bohužel cesta byla spíš neprošlapaná a šlo se mu těžko a bylo to dost zdlouhavé. Takže asi po 400 metrech šel zase zpátky do krosny.

Vysuté vodopády vůbec v tomto ročním období nevypadaly jako vodopády, budeme si muset udělat výlet na jaře, až bude tát sníh. Teď jsme obdivovali pouze krásné a veliké rampouchy a dávali pozor, kam šlapeme, protože cesta byla místy dost podmáčená. Sluneční paprsky mají opravdu velikou sílu.

Po chvilce se nám ještě znova ukázal krásný výhled na Lysou horu a pak už jsme pomalu začali kleset a asi po kilometru se napojili na modrou turistickou značku, která nás dovedla dolů k řece do Raškovic.

Byl to moc povedený výlet a už se těšíme, až zase někam vyrazíme.

(17.01.2021)

Po dalších Vánocích na suchu to konečně přišlo.. Se sněhem jakoby se roztrhl pytel a z oken nás teď těší zasněžené kopce hor..

Ráno, když jsem se vrátil z procházky s Chilli, kdy jsme se prodírali čerstvou nadílkou sněhu na poli a prošlapávali neporušenou vrstvu sněhu a kdy nám k tomu krásně svítilo sluníčko, jsem to byl vyjímečně já, kdo ostatní popoháněl do oblíkání a vypravování.

Vymyslel jsem trasu směrem na nedaleký rozcestník Husinec a případně dále na Baštice, obojí na svazích Kyčery. Plán to byl hezký, realita dopadla trošku jinak..

Když jsme vyšli, sluníčko se schovalo za mraky, ale i tak bylo hezky. Berník osedlal saně, druhé jsme zaháknuli do vleku a já se zapřáhl jako tažný kůň a hurá do polí. Na poli to bylo dost náročné – prošlapávat čerstvě napadaný sníh a do toho dávat pozor, abych nevyklopil Berníka mě celkem dost zahřálo. Do toho někdo nad námi roztrhl další pytel se sněhem a tak nám krásně hustě sněžilo.

Další úsek vedl po cestě, která již byla prohrnutá a to byla pohodička. Míjeli jsme zasněžené pole, domy a vůbec celé okolí bylo pod velkými nánosy čestvě napadaného prašanu. Mezitím nám došlo, že na náš původní cíl učitě nedojdeme. Sice jsme právě šli po prohrnuté cestě, která ale s posledními domy končila a pak následoval úsek do kopce s neprošápnutou cestou. Došli jsme tedy až k poslednímu domu, na chvíli si odpočinuli a vydali se zpět.

Zpátky to bylo mírně z kopce, tak to šlo skoro samo. Cestou domů si ještě kluci párkrát sjeli místní kopec a pak už jsme šli připravovat oběd pro ty naše hladové krky 🙂