Poslední den v roce 2020 a první den v roce 2021 se nám podařilo začít hezkými procházkami. Oba dva dny bylo téměř stejné počasí – ráno mrazík, dopoledne krásně slunečno a odpoledne mlha. Nám se podařilo oba dva dny vyrazit dopoledne, kdy země byla ještě zmzrzlá, ale s přibývajícím sluníčkem nám pod nohami postupně rozmrzala. To samé platilo i s vegetací – ta byla na začátku výletu zmrzlá, potom postupně rozmrzala, tedy až na místa ve stínu, kde na ni slunce nedosáhlo.
Poslední den v roce 2020 jsme tedy vyrazili na severní trasu nad Pražmem. Vyšli jsme z domu, prošli přes řeku kolem restaurace u Bobra a vydali jsme se kolem řeky a cestou nahoru na Kršle. Chvíli jsme šli po modré značce až jsme došli ke kapličce. Od ní jsme dále pokračovali směrem do Pražma dolů. Míjeli jsme chatky a dorazili až dolů k rozcestí, které jsme v létě několikrát míjeli při našich výletech na kole. Pak už to byl jen kousek do Pražma a kolem cesty jsme se vrátili zpet domů. Celkem 6,3 km, které Berník ušel krásně po svých (Samík a Chilli i my rodiče samozřejmě taky).
Odpoledne jsme nachystali občerstvení na silvestrovský večer, který jsme strávili pojídáním dobrot, koukáním na televizi, hraním Desítky a lenošením. Po přípitku o půlnoci jsme byli přecpaní a unavení a šli jsme spát.
Dopoledne jsme pak po klasických ranních rutinách museli zařídit menší logistickou operaci s dovozem obědu, ale to jsme hravě zvládli a spojili ji s již zmíněným výletem. Tentokráte to byla trasa na jih od Pražma – klasicky po modré na Přeláč a zpět. Tentokráte to měl Míša težší – Berník se celou cestu na Přeláč nesl v krosně a tu celou prospal. Vzbudil se až u houpačky, kterou si se Samíkem vyzkoušeli. Po svačince jsme vyrazili všichni po svých a cesta dolů nám utekla rychle.
Odpoledne pak okolí zase zahalila mlha, první den v novém roce stejně jako poslední den v předchozím roce..
Přípravy na Vánoce jsme začali na první adventní neděli, kdy jsme vyzdobili byt světýlky (letos poprvé i na balkóně) a zapálili si první svíčku na adventním svícnu, který jsem vyrobila. Taky jsme upekli perníčky, kluci mi moc pomáhali, jak s pečením, tak se zdobením.
Třetí adventní neděli se Míša se Samíkem vydali na plantáž do Bašky vybrat vánoční stromeček. Vlastnoručně jej uřezali a přijeli doma jako dvě koule bláta. Ale vybrali moc krásný stromeček. Hned jsme ho ozdobili a taky jsme upekli další druhy cukroví.
Poslední adventní víkend bylo třeba ještě udělat všemi oblíbené marcipánové kuličky a taky jsme zkusili udělat novinku – kuličky z jedlých kaštanů. Protože se mi pokazil mixér, nebyly úplně podle mých představ, ale i tak docela dobré.
22. prosince jsme vyrazili s babičkou Libuškou a babičkou a dědou Sladkými do místeckého parku podívat se na lipový betlém a taky spolu pobýt, protože jsme letos nikoho ani sebe nechtěli ohrozit nějakým hnusným bacilem.. Z procházky jsme si dovezli koblížky z frýdeckého Just Donut, na kterých jsme si pak doma pochutnali.
A už nezbývalo než čekat na Štědrý den. Probudili jsme se do nevlídného upršeného rána a tak jsme ani neměli moc chuť vyrazit na procházku. Takže jsme se váleli u televize a koukali na pohádky. Odpoledne jsme připravili kapra, slavnostně se oblékli a pak už nastala ta chvíle. Zasedli jsme ke štědrovečerní večeři. Všichni jsme si pochutnali na hrachové polévce a bramborovém salátu – my rodiče ho měli s kaprem a kluci s lososem. Když už jsme měli plná bříška, šli jsme jako tradičně čistit zoubky a pak zpívat Ježíškovi koledy, aby věděl, že už máme po večeři a může k nám přijít s dárečky. Se zatajeným dechem jsme vyhlíželi z okna a čekali, jestli uslyšíme zvoneček.
A už to bylo tady: cililink, cililink. Berník se s křikem Ježíšek, Ježíšek rozeběhl ke dveřím a chtěl otevírat domovní dveře. Tak jsme mu vysvětlili, že Ježíšek chodí tajně, aby nebyl vidět a že musí jít kouknout ke stromečku. A opravdu, pod stromečkem už byla hromada dárečků.
Kluci se nedočkavě vrhli na rozbalování. Balící papír lítal po celém obýváku a za chvilku už se ozývaly nadšené výkřiky. V mezičase jsme stíhali rozbalovat i my rodiče.
Z dárečků měli všichni obrovskou radost, kluci hned vše zkoušeli a u toho jsme koukali na pohádky. Pak už jsme šli všichni do hajan.
Na první svátek vánoční jsme se vzbudili docela pozdě a zjistili jsme, že pod stromečkem jsou další dárečky. Byly všechny pro kluky a oni si je nedočkavě rozbalili. Samík se zajímal, jestli to tak teď bude každý rok. My dospěláci věříme, že ne, bylo to kvůli tomu, že bychom se neměli tak moc setkávat a být dlouho pohromadě, proto Ježíšek přišel přímo k nám, místo k babičkám..
Pak jsme vyrazili za dědou Luďkem a babi a dědou Balážiovými. Zašli jsme na krátkou procházku a předali si dárečky. Protože stále bylo škaredě a nic moc počasí, zbytek dne jsme strávili koukáním na pohádky.
Na druhý svátek vánoční jsme jeli do Ostravy za babi Irčou. Stále bylo nic moc počasí, ale naštěstí místo pršení trochu posněhávalo. Zašli jsme na procházku do Běláku a zavzpomínali na staré časy, kdy jsme tudy chodili každý den na procházky s Chilli.
Doma jsme hráli hry a odpočívali.
V neděli jsme se konečně probudili do slunečného rána. Ráno šla Maki s Berníkem na zahradu za Janou, kde měli menší vánoční setkání a odpoledne ještě přijela Lucka s Aničkou na menší procházku.
Zítra konečně chceme vyrazit na hory, tak snad bude tak krásné počasí jako dneska.
Za normálních okolností bychom dnes šli se společně s ostatními skauty vynést betlémské světlo k mohyle na Ivančeně. Ale máme tady čtvrtý stupeň PSA (protiepidemický systém) a společné akce jsou omezené na velmi malý počet lidí. Procházky nám bylo líto a doma se nám sedět nechtělo a tak jsme vyrazili sami.
Vyšli jsme z Jestřábího údolí jako obvykle a šlo se nám parádně. Ze startu se Maki zlobila, že nechce hnát, ale asi po deseti minutách nasadila ďábelské tempo a my jsme měli co dělat, abychom s ní alespoň částečně udrželi krok.
Při výšlapu nahoru jsme se pěkně zahřáli a nakonec nám bylo pěkně vedro. To se ale se stoupající nadmořskou výškou změnilo a my jsme pak postupně zase zapínali zipy na bundách. Na Ivančenu jsme dorazili zhruba za hodinu a celou cestu nahoru se Berník nesl v krosně.
Nahoře jsme si dali svačinu a chudák Berník, kterému z toho sezení v krosně byla zima, si ji musel dát za pochodu, aby se trošku zahřál. Po svačině jsme přemýšleli, jestli procházku neprotáhneme až na Lysou horu. Rozhodli jsme se to zkusit, ale zhruba po patnácti minutách jsme to otočili zpátky, protože Berník začal naříkat, že chce zpátky a taky se mu pořád objevovala nudle u nosu.
Zpět jsme to zvládli ještě rychleji než nahoru. Berník se těšil na přeskakování příčných žlabů a tak skoro utíkal. Poslední část jsem ho ještě vzal do krosny a my jsme pádili dolů ještě rychleji. Možná to bylo tím, že jsme se všichni těšili na oběd.
Doma jsme nachystali oběd, nadlábli se, a pak už jen odpočívali a užívali si poslední adventní neděli před Štedrým dnem.
Prosinec nám klepe na dveře a tak se nebylo čemu divit, že nás dnes po ránu přivítala bílá sněhová nadílka. Kluci i Chilli byli nadšení. Berník se Samíkem šli hned před dům stavět bunkr (už to zvládli úplně sami, šikulky) a když se vrátili domů, byli celí mokří, ale štastní. Odpoledne jsme nazdobili okna a balkón a pak se šli projít s Chilli na pole. Ta si sníh užívala taky – utíkala, blbla, lízala a jedla sníh a podobně. Nicméně cestou zpátky se už chudák klepala jak osika a pak byla ráda, že je doma v teple.
Kluci s Maki pak ještě v podvečer stihli ozdobit napečené perníčky a večer jsme si zapálili první advetní svíčku na věnci.
I když už se dost ochladilo a teploměr ráno hlásil teploty kolem 0, tak po obědě vykouklo sluníčko, takže by byl hřích zůstat doma.
Maki zavelela a kluci sice s brbláním, ale přece jenom zvedli dupky z gauče, do auta jsme naložili koloodrážedlo pro Berníka a skateboard pro Samíka a vyrazili jsme směr přehrada Baška.
Naposledy jsme tam byli hodně dávno, takže jsme byli překvapení, jak je tam hezky a jak to tam prokouklo. Kluci se vyřádili na svých dopravních prostředcích a dokonce jsme objevili dětské hřiště, na kterém nikdo nebyl, takže se kluci do sytosti vyřádili.
Byla to moc hezká procházka, takže jsme tady určitě nebyli naposledy.
Bylo krásné nedělní ráno a protože není moc možností, kam vyrazit, rozhodli jsme se, že si uděláme výlet na Morávku. Zaparkovali jsme na Úspolce a vydali se po zelené značce kolem říčky Skalky. Neměli jsme žádný cíl, říkali jsme si, že půjdeme, dokud Berník nebude brblat. Míša ještě nebyl po prodělané nemoci úplně ve formě, takže jsme nebrali ani krosnu. Nakonec jsme došli až na rozcestí Úspolka – Horák, bylo to asi 2,5 km a Bernie krásně šel.
Říkali jsme si, že 5 km bude tak akorát, takže jsme se pak vydali na cestu zpátky. Ke konci už začal Bernie fňukat, ale naštěstí zabrala oblíbená hra přeskakování odtokových kanálů. Naštěstí mu ani nevadilo, že tam žádné nejsou 🙂 Takže jsme zdárně došli zpátky k autu a frčeli domů dát si obídek.
Venku ubíhá krásný podzim, nicméně možnosti výletů jsou v této divné době COVID-19 dosti omezené. Rozhodli jsme se alespoň pro krátkou procházku nad Pražmem.
Začali jsme nad hřbitovem a pokračovali dále do lesa. Tam byl celkem klid a až na pár dalších výletníků jsme na nikoho nenarazili. Většina lidí šla jen na hřbitov – blíží se totiž Dušičky..
Berník se zpočátku vezl na koníčkovi Míšovi a vesele si zpíval. Samík taky notoval, no krásný klid lesa byl tatam. Zhruba v půlce cesty Míša Berníka sesadil a nechal ho jít po svých. Berník se bránil, ztropil scénu, ale pak si dal říct a nakonec došel celou cestu zpět až k autu.
V lese si kluci hráli na vojáky, objevovali muchomůrky a dále nezřízeně blbnuli.. 🙂 Míša s Maki se do toho snažili trošku relaxovat, ale přes všechno to divočení kluků to bylo docela náročné. I tak jsme si všichni výlet užili a tešíme se na další..
Na dnešní sobotu jsme neměli žádné speciální plány. Ráno měl doma Samík ještě kamarády a když jeli domů, byl už čas oběda. Nicméně jsme se rozhodli, že hned po obědě vyrazíme na Pustevny a stezku Valašku, kterou už jsme chtěli navštívit delší dobu.
Oběd byl výborný a všichni se pořádně nadlábli. Potom jsme se dle plánu začali chystat na výlet. To znamená sbalit nějakou sváču, pití, obléct přes veškerý odpor kluky, uklidňovat Chilli, která se plete pod nohy, popohánět Míšu, který má na vše čas, ukliďnovat Maki, aby z toho všeho nezešílela a podobně.. Prostě šílenství, ale dneska jsme to docela zvládli. Ještě zbývalo prohodit klukům sedačky v autě, protože nám Berník roste a měl trošku problém poskládat v dětské sedačce nohy…
Cesta probíhala v pohodě (až na menší nervy s couváním hned u domu) akorát po vydatném obědě a ve vyhřátém autě nás to pomalu bralo na spaní. Prvně odpadl Berník, pak usnul Samík a nakonec se spaní a únava pokoušela i o Míšu a Maki. Což bylo docela blbé, protože Míša řídil.. Nakonec jsme to nehrotili a dali si krátkou pauzu na krajnici. Míša si na chvíli odpočinul a mohli jsme pokračovat dále. Cestou jsme se sice ještě zastavili koupit frgál na doma (výborný), ale na Pustevnách jsme už byli za chvilku. Při stoupání do kopce jsme se trošku vylekali, protože první cedule ukazovala, že parkoviště na Pustevnách je plné, ale další cedule už ukazovala pár míst a my jsme opravdu nahoře místo na parkovišti naštěstí našli.
Od parkoviště jsme vyrazili k již zmíněné stezce Valaška. Bylo to opravdu kousek. Minuli jsme lanovku, krásně zrekonstruovanou chatu Libušín, sochy z písku až jsme byli u vchodu. Jelikož probíhala akce kraje, tak byl vstup zdarma a my jsme mohli otevřenou bránou vstoupit do výšek. Míša měl obavy (výšky nemá vůbec rád) a navíc foukal opravdu silný vítr, ale schovaný za objektivem fotoaparátu mu to šlo docela dobře. Dokonce zvládl i himalájský chodník, což překvapilo Maki i kluky.
Nahoře na stezce jsme se ještě prošli, pokochali se okolím, kluci vyykoušeli trampolíny, Samík lezeckou trasu mezi patry a pak už jsme šli pomalu zpátky. Berník měl ještě síly na rozdávání a tak jsme se šli ještě projít směrem k altánku na trase k Radegastovi. Udělali jsme ještě několik fotek, došli k altánku a počáteční nadšení z kluků opadlo. No co, i tak Berník ušel dost po svých a tak jsme se otočili a šli zpátky k autu. Kousek od pěšinky na parkoviště pak ještě Samík našel dva parádní kozáky březové. S tímto úlovkem jsme došli k autu a vydali se domů.
V Ostravici jsme si ještě dali zmrzku a kluci trošku poblbli na hřišti, ale to už byla opravdu poslední zastávka a dál už jsme se jen těšili až si doma odpočineme..
Dnes jsme využili toho, že Samík má výpravu se skautem a vyrazili jsme s Berníkem na lehčí procházku taky. Sraz byl na parkovišti na konci Komorní Lhotky. Samík a skauti šli na místo letního tábořiště a my jsme vyrazili po zelené k tolerančnímu památníku.
Berník zpočátku statečně šlapal po svých, ale pak mu pomalu začaly docházet síly. Trošku mu pomohla tatranka, ale její energie za chvíli vyprchala a tak šel k taťkovi na koníčka.
Zanedlouho jsme dorazili k památníku, který už jsme v minulosti navštívili a chvíli si odpočali a využili husté koruny kaštanu, která nás kryla před začínajícím deštěm. Když jsme seděli, zjistili jsme, že hned za památníkem je keška a tak jsme ji šli hledat. Našli jsme ji hned a Berník měl zase na chvilku o čem vyprávět. Ještě jsme si přečetli zajímavé povídání o tomto místě, kde se scházeli protestanti, jelikož nemohli svou víru vyznávat veřejně.
Pak už jsme šli zpátky. Dolů to šlo svižně, Berník šel po svých a ani nám moc nevadilo déšť, jelikož jsme byli krytí korunami stromů. Jen Chilli byla nějaká nešťastná, asi by se radši válela doma ve vaku. Berník vydržel jít celou cestu až na parkoviště a užíval si skoků přes odvodňovací kanály, které protínaly cestu v nepravidelných intervalech.
Teď už jen čekáme až z výpravy dorazí i Samík a hurá domů..
Plánovaná cesta na naši dovolenou v Českém Švýcarsku ukazovala v navigaci přibližně 430 km a téměř 6 a půl hodiny cesty. Tentokrát bereme s sebou i Chilli, což znamená o starost více. Bude to náročné, ale doufáme, že to zvládneme.
Ráno nakládáme věci, které Maki pečlivě sbalila již předchozí den. Pak trošku zmatkujeme s babičkou Věrkou, které jsme ještě na poslední chvíli měli nečekaně dovézt dečku pro tetu Terku a kde nakonec nejedeme, protože babička raději koupí dečku novou. Ale to nevadí, aspoň tak nestresujeme a relativně v klidu odjíždíme a zapomínáme doma jen pár drobností, bez kterých se obejdeme.
Cesta ubíhala v poklidu, Samík s Berníkem se hned ze startu prospali, Chilli byla potichu (a snad teda v klidu). Když se kluci probrali, bylo už veseleji a někdy nám parádně hráli na nervy.. Každopádně jsme úspěšně zvládli všechny čůrací a jiné pauzy, oběd v KáeFCéčku i finální úsek cesty užší cestou mezi skalami.
Na místě nám pan domácí představil pokoj, ukázal bazén, na který můžeme kdykoli a popřál pěkný pobyt. Bazén jsme šli hned vyzkoušet a byl parádní. Jediná výtka byla od Samíka – a to že tam je zakázáno skákat a že nedosáhl na dno. I přesto jsme se parádně osvěžili a těšíme se, že bazén budeme denně využívat.
Po koupání jsme se šli ještě projít k nedalekému penzionu Zvoneček, kde jsme si dali pivo, radler a kofolu a kde si Berník parádně pohrál s dětskými kolečky, na kterých vozil písek a chlubil se, jak pořádně maká.
Cestou zpět jsme se ještě trošku prošli v okolí a obdivovali specifickou architekturu zdejších domů a chalup. Pak už jsme jen stihli vyzkoušet se Samíkem ping pong a naučit ho hrát žolíka, na kterého Míša s Maki nedávno vzpomínali a na který si pořídili karty.
Těšíme se na zítřek, aktivit je tady v zásobě dost, okolí vypadá nádherně a uvidíme, co nakonec podnikneme.
Den druhý – Výlet na Loupežnický hrádek a Malou Pravčickou bránu
Ráno jsme se vzbudili a všude kolem jsme viděli jen mlhu. Proto jsme se rozhodli, že si nejprve půjdeme zaplavat a až pak vyrazíme na výlet, ať něco vidíme. Skočili jsme do bazénu a užívali si vody. Po chvilce začalo svítit sluníčko a když jsme vylezli z bazénu, byla už viditelnost mnohem lepší.
Proto jsme rychle sbalili batohy a vyrazili po žluté značce směr Šaunštejn neboli Loupežnický hrádek. Cestu vesnicí a lesem brzy vystřídaly žebříky a schody mezi skalami a za chvilku už jsme byli u žebříku pod hrádkem. Míša s Berníkem na zádech a s Chilli zůstali dole a Maki se Samíkem začali stoupat vzhůru. Protože prostory byly úzké a plné žebříků, bylo náročné se vyhýbat lidem, co chtěli sestoupit dolů. Ale nakonec se podařilo vystoupat nahoru. Výhledy byly překrásné, Samík mě upozornil, že dokonce vidí náš penzion. Chtěl to vše prozkoumat a já jen trnula, ať někde na skále neuklouzne. Sestup jsme hravě zvládli, Míša vyhodnotil, že se bez výstupu na hrádek obejde, takže jsme pokračovali dál směrem na Malou pravčickou bránu. Cesta byla plná schodů, se kterými se i naše malá Chilli statečně prala a dokonce jsme procházeli tunelem v jeskyni. Maki s Chilli musely počkat před výstupem k bráně, protože po žebříčcích se Chillinka ještě nenaučila chodit a kluci si to vystoupali až nahoru. Vše to aspoň pro mě i pro vás nafotili 😉
Když sestoupili dolů začalo docela pršet, takže jsme vytáhli bundy a vydali se na cestu zpátky. V dešti jsme ocenili skalní převis, kde jsme přečkali nejhorší průtrž. Pak už jsme pospíchali směr hospůdka, protože jsme měli pořádný hlad. Vyhlídlou jsme restauraci měli už ráno. Na Googlu měla docela dobré recenze, ale jídlo nás zklamalo. Samík byl se svým tradičním smaženým sýrem spokojený, ale svíčková teda nebyla vůbec svíčková. A rozhovor pana číšníka s někým v kuchyni, který jsme museli vyslechnout, nás utvrdil v tom, že tady jsme na jídlo naposledy… Pak už nám zbýval jenom kousek zpátky na ubytko a Berník stihnul za tu chviličku v krosně vytuhnout. Takže jsme ho vyklopili do postele a následovali jeho příkladu 🙂 Domů jsme přicházeli s prvními kapkami deště a pak se pořádně rozpršelo. I jak jsme se vzbudili, pořád ještě pršelo, takže jsme si zahráli Příšerky ze skříně a pak už se sluníčko konečně prodralo zpoza mraků.
Já teď píšu tyto řádky a kluci řádí v bazénu. Pak ještě vyrazíme na večerní procházku a pak už do postele, protože zítra nás čeká další zajímavý výlet.
Den třetí – Pravčická brána
Na dnešní den jsme si naplánovali asi nejznámější místo zdejšího kraje a to Pravčickou bránu. Rozhodli jsme se posunout busem na zastávku Pravčická brána, odkud vede červená turistická trasa až k bráně.
Čekání na bus uteklo rychle, a cesta busem taktéž. Vydali jsme se po červené značce do kopců a skal. Maki nejprve měla obavy z davů turistů, ale lidí na trase bylo tak akorát, takže žádné tlačenice se nekonaly.
Míša nesl Berníka v krosně a ostatní si to pelášili po svých. Cesta utíkala a my jsme míjeli nádherné skalní útvary, mosty, jeskyně, vytesané schody a další zajímavosti v okolí skalních pěšin.
Pravčickou bránu jsme úspěšně našli, ono v podstatě ani nebylo kam z trasy uhnout. Vyšli jsme až k chatě pod branou, pokochali se výhledy, udělali několik fotek a rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dále po červené až k Mezní louce.
Cesta pokračovala ve stejném duchu – to znamená, že byla úžasná s krásnými výhledy a lemovaná vysokými skalami. Navíc vedla z kopce, což byl pěkný bonus. Berník každého na potkání z krosny zdravil hlasitým dobrý den a vykouzlil tak úsměv na rtech nejednomu turistovi. Pak nám ještě začal zpívat do kroku písničku vlastní tvorby Teče voda z kopce a Teče voda dolů do kanálu. Bylo nám teda veselo. Posilnění müsli tyčinkami jsme nasadili svižné tempo a krom pár neshod se Samíkem, nefungujícího foťáku, stresující Chilli a dalšími klasickými rodinnými trablemi to šlo jak po másle.
Na Mezní louku jsme dorazili unavení a o to jsme měli větší radost, když jsme objevili bufet U Fořta, kde jsme si dali parádní oběd. Ceny byly lidové, porce velké, všem chutnalo a oproti předchozímu dni to byla prostě paráda.
Po obědě šli kluci vyzkoušet dětské hřiště, kde byl i dřevěný model Pravčické brány a další prolézačky. Rozmýšleli jsme se, jestli pokračovat dále pěšky až na ubytování, a nebo se zase svézt autobusem. Předpověď počasí a pár kapek začínajícího deště nám rozhodování ulehčil a my jsme zanedlouho byli zpátky na pokoji.
Odpoledne jsme si zašli na předražené nanuky a pak už jsme jen odpočívali u penzionu. Samík si vyzkoušel ping pong a tenis, Berník zase pískoviště, klouzačku a taky našel novou kamarádku, kterou vozil v autíčku.
Pak jsme ještě šli do bazénu, kde jsme si zaplavali a osvěžili se. Po večeři Berník usnul na gauči a Chilli to konečně zabalila taky a Maki, Míša a Samík si zahráli v doprovodu dvojího chrápání žolíka.
fbt
Den čtvrtý – Skalní hrad Sloup a Samuelova jeskyně
Dneska ráno jsme vyrazili na asi 45 minut dlouhou cestu autem do Sloupu, jehož dominantou je stejnojmenný skalní hrad. Cestu trošku zkomplikovala nevolnost kluků, že já se s tím Kinedrylem nepoučím… Vypadalo to, že to nakonec zvládneme i tak, ale při parkování už to Bernie nevydržel.. Naštěstí už jsem to čekala, takže škody byly minimální. Po jejich zlikvidování jsme vyrazili nahoru k pokladně.
Schody jsou dost úzké, takže provoz řídí semafor. Koupili jsme vstupenky, dostali tištěného průvodce, protože s tím skutečným jsme neměli odvahu prohlídku absolvovat. Stále máme vzpomínky na papírnu.. Skalní hrad nás překvapil svou rozlehlostí. Objevovali jsme stále nové a nové zákoutí a z průvodce se dozvěděli, co k čemu sloužilo. Nejenom Samíkovi jela fantazie na plné obrátky.
Třešničkou na dortu bylo, že Samík objevil malovaný kamínek. No a taky tatínek podlehl prosbám a koupil klukům suvenýr, takže spokojenost největší a po dlouhé době se výlet obešel bez brblání.
Při studování mapy jsem objevila, že naproti hradu ve svahu se nachází Samuelova jeskyně. No uznejte že tu jsme si nemohli nechat ujít. Dali jsme si točenou zmrzku a vyrazili jsme.
Cesta k jeskyni byla parádně značená, takže nebyl problém ji najít. Samík se vydal na obhlídku příbytku svého jmenovce a prohlásil, že když ho naštveme, že ví, kde se uchýlí 😄 Nad jeskyní byla ještě trošku adrenalinová vyhlídka, ze které byl překrásný pohled na hrad. Pak už jsme sestoupili zpátky do vesnice, odlovili kešku pod hradem a vyrazili na cestu domů.
Stavili jsme se v Lidlu doplnit zásoby jídla a odpoledne už strávili u ubytování. Kluci se ještě vyblbli venku a pak už jsme padli do postele.
Den pátý – Edmundova a Divoká soutěska
Dnes ráno nás probudilo kvílení silného větru. Podívali jsme se z okna ven a venku to vypadalo všelijak. Stromy se ohýbaly, obloha byla střídavě zatažená, chvilkami zas prosvítalo sluníčko a my jsme se nemohli rozhodnout, kam vyrazíme.
Nakonec vyhrály „lodičky“, tedy výlet soutěskou mezi skalami podél řeky, kde se dva úseky (Edmundova a Divoká soutěska) překonávaly na lodičkách.
Vydali jsme se tedy opět na autobus a svezli se o pár zastávek dále než minule. Autobus měl zpoždění a byl už docela plný, ale naštěstí jsme se vlezli. Když jsme vystoupili, nevěděli jsme, kam se vydat, ale zvolili jsme správný směr hned napoprvé a došli na začátek trasy soutěskou. Míša chtěl ještě zkontrolovat kešky, ale mezi skalami nebyl signál. Vyrazili jsme tedy do skal a tentokrát šel i Berník statečně po svých.
Cesta byla úžasná, chvílemi jsme šli po skalních pěšinách, chvílemi po chodnících z prken, párkrát jsme řeku přešli po mostě a celou dobu nás z obou stran lemovaly vysoké skály a řeka Kamenice plná zelených trav a ryb.
Došli jsme až k prvnímu přístavu a nalodili se na lodičku, která byla poháněna dlouhým bidlem. Cestou po řece jsme se kochali dalšími výhledy a hledali (někdy úspěšně, někdy neúspěšně) skalní útvary, které nám pan průvodce popisoval (želví hlava, hlava Bárta Simpsona a podobně). Chilli i Berník cestu zvládli bez obtíží, akorát Berník byl trošku zklamaný, protože chtěl být kapitánem..
Po vylodění jsme si dali malou svačinu a pokračovali k druhému přístavu. Následovala plavba druhou lodičkou, tentokráte kratší.
Pak už nám jen zbývala cesta po modré do Vysoké Lípy. Berník se už zase nesl a my jsme se rázem ocitli na pěšině sami, jelikož většina turistů odbočila na Mezní louku. Pár kilometrů uteklo celkem rychle, počasí hrozilo průtrží mračen, ale nakonec jen příjemně foukalo a my jsme si troufli i na menší odbočku k Ptačímu kameni.
Od hotelu Lípa jsme pokračovali do restaurace U nás, kde jsme si dali výborný, i když trošku dražší oběd. Pak už jen zpátky do kopce na ubytování, kde jsme se svalili a odpočívali. Teda krom kluků, kteří žadonili o bazén. Co bysme pro ně neudělali – za chvíli jsme se všichni čachali v bazénu.
Pak už byl Berník docela unavený a usnul Míšovi v náručí u večeře. Míša šel ještě večer se Samíkem vyvenčit Chilli a procházku si protáhli až do Dolského mlýna.
Cesta v podvečerních hodinách, kdy se pomalu stmívalo a ve skalách skučel silný vítr, vydala za pořádnou stezku odvahy a všichni tři byli rádi, když se vrátili zpátky na ubytování. Míša se Samíkem a Chilli ještě chvíli zůstali na pískovišti, kde Samík vytvářel modely bunkrů.
Pak už jen následovalo vyprávění zážitků z mlýna Maki, která nicnetušící zůstala na pokoji se spícím Berníkem..
Den šestý – Panská skála a Hřensko
Ráno jsme se probudili do deštivého dne navzdory slunečné předpovědi počasí. No nic, už jsme zvyklí, že to v těchto končinách metereologům moc nevychází. Museli jsme do lékárny, nejbližší nám to našlo v České Kamenici, a protože mezi tím přestalo pršet, řekli jsme si, že zajedeme k čedičové skále, kterou jsme míjeli kousek dál po cestě při předchozím výletě.
Zaparkovali jsme a vyrazili k Panské skále. Cestou najednou Bernášek povídá: „Tady je namalovaný kamínek.“ A on tam opravdu ležel. Tak už i Berník našel kamínek jako Samík a měl z toho velikou radost. Pak už jsem jen vlála za klukama a s hrůzou pozorovala, kde všude se šplhají. Vyfotili jsme skálu ze všech stran a pak jsme vyrazili zpátky k autu.
Rozhodli jsme se, že ještě vyrazíme do Hřenska. Cestou jsme narazili v obci Růžová na hezkou hospůdku, tak jsme tam zastavili na oběd. Pochutnali jsme si a pak už jen dlouho jeli z kopce, abychom dojeli do Hřenska. Najít volné parkovací místo byl trochu problém , ale nakonec jsme ho našli.
No, o městečku jsme měli trochu jinou představu a byli jsme dost rozladění z reality. Všude, ale opravdu všude stánky s cetkami a oblečením „světových“ značek. No uf, tohle si takové malebné místo nezaslouží. Zašli jsme se podívat alespoň na Starou plynárnu. Nyní penzion, kdysi budova na výrobu acetylenu. Krásná a unikátní budova… Pak už jen kouknout na Labe a raději pryč odsud.
Když jsme dojeli na ubytování, zašli jsme si nanuk a zbytek odpoledne jsme strávili na hřišti. Na bazén nám dneska byla nějaká zima a tak nás na koupání ani Samík nepřemluvil.
Den sedmý – Dolský mlýn, dny řemesel a mydlárna Rubens
Poslední den jsme chtěli pojmout víceméně v odpočinkovém tempu a proto jsme na dopoledne naplánovali procházku k Dolskému mlýnu s tím, že pak budeme pokračovat na hrad Falkenštejn a že se vrátíme zpátky busem z Jetřichovic. Odpoledne jsme pak chtěli lenošit na ubytování – na bazéně či dětském hřišti.
Podle plánu jsme vyrazili k Dolskému mlýnu, který je od ubytování opravdu nedaleko. Míša a Samík už tam byli, tak jsme šli na jisto. Počasí bylo všelijaké, že začátku svítilo sluníčko, ale pak se schovalo za mraky a dost se ochladilo. Oblékli jsme tedy mikiny a vydali jsme se po kamenných schodech k mlýnu.
Cesta po schodech soutěskou mezi skalami je tajemná a má svou atmosféru. Když jsme dorazili k mlýnu (tedy k tomu, co z něj zůstalo), tak začalo pršet. Využili jsme toho a postupně prozkoumali zbytky místností, skladišť, chlévů a dalších prostor a v jednom z nich (pravděpodobně kozí chlívek) jsme čekali až déšť ustane.
No byla to celkem nuda, tak jsme si volnou chvíli krátili luštěním kešky. Tu jsme úspěšně vyluštili, ale bohužel nenašli. Byla pravděpodobně někde nahoře na skále, kam se nám vůbec nechtělo drápat.. Nicméně déšť mezitím ustal a my jsme si prošli zbytek rozvalin a vydali se dále směrem ke Královskému smrku.
Cestou jsme ještě objevili zbytky dalších dvou stavení, sice daleko menších, ale neméně zajímavých. Také jsme zjistili, jaké čuňata dokážou lidé být, když se všude kolem staveb válely papírové kapesníčky a kdoví co ještě..☹️
Po chvilce chůze jsme došli na louku, kde zrovna probíhaly dny lesních řemesel – akce, kde bylo možno vidět a dozvědět se o starých řemeslech. Paní zrovna vysvětlovala výrobu dehtu ze dřeva a jeho použití, když začalo dost pršet. Schovali jsme se pod stan a hltali zajímavé informace a vyprávění od paní průvodkyně. Dokonce i Berník výjimečně nezlobil a nekecal do výkladu.
Paní domluvila právě včas – kdy už se teda Berník začal ozývat a kdy ustal déšť. Vydali jsme se prohlídnout jednotlivé expozice. Mohli jsme si prohlédnout výrobu a zpracování smoly, dehtu, potaše, velký milíř, kde se na závěru akce mohlo vzít na památku vypálené dřevěné uhlí, sušárnu na ovoce, pec na pečení chleba, pec, kde se vypalovaly kachle a další zajímavé ukázky.
Berník si dokonce vyzkoušel připravit z kynutého těsta šnečka, který se následně v peci upekl. Tu ale museli nejprve dostatečně rozehřát, pak zase nechat zchladnout na správnou teplotu. Ta se poznala vhozením mouky, která měla začít hnědnout, když člověk počítal od jedné do deseti, tak zhruba u osmičky.. Když to bylo dříve než u pětky byla pec rozpálená ještě moc.. No hotová věda, ale upečené copy a snečci se povedli a byli výborní. Při čekání na hotové pečivo Míša zaslechl rozhovor dalších turistů, kteří zmiňovali mydlárnu v Růžové a my jsme se nakonec rozhodli pro změnu plánu a místo hradu jsme zvolili mydlárnu. Ale o tom trošku později..
Kluci si ještě na závěr vyzkoušeli ozdobit plátěný pytlíček razítky s mlýnem a rysem. Byli oba nadšení a každý si odnášel svůj pytlíček. Místo pokračování po trase jsme se tedy vraceli zpět, jelikož do mydlárny jsme chtěli jet až po obědě a autem. Procházeli jsme tedy ještě jednou kolem mlýna, kde už bylo dost turistů. My jsme si mlýn mohli prohlédnout téměř sami a jsme za to rádi, jelikož s davy lidí to prostě nebylo ono a veškerá atmosféra byla tatam.
Výstupem zpět po schodech jsme se dost zahřáli a taky nám vyhládlo. Na pokoji jsme si tedy ukuchtili oběd, chvilku spočinuli a pak jsme vyrazili do obce Růžová, kde jsme se zastavovali předchozí den na oběd.
Mydlárnu jsme našli pomocí navigace a vypravili jsme se dovnitř. Maki zakoupila sadu na výrobu mýdel a dostala instrukce, jak mýdla nazdobit. Kluci a Maki teda tvořili, Míša fotil a hlídal Chilli. Mýdla se povedly a motýl, ryba i ježek, putovali do krabičky. Ze zbytků mýdla se pak ještě vyrobila plstěná kulička, která slouží zároveň jako žínka. Celou krabičku pak ještě společně zabalili a nazdobili, no prostě paráda.
Maki se Samíkem pak ještě vybírali, co si dovezeme domů (a že bylo z čeho vybírat) a Míša už šel s Chilli a Berníkem k autu, protože Berník měl ukrutnou žízeň a Chilli zase bezdůvodně stresovala.. Za chvilku přišla Maki se Samíkem a jelo se na ubytování.
Zbytek odpoledne jsme pak strávili venku u pískoviště a v bazénu. Večer jsme už jen trošku pobalili a zítra už pojedeme domů. Uteklo to hrozně rychle, ale všichni jsme si to užili a shodneme se na tom, že to byla úžasná dovolená. Určitě bychom se chtěli do zdejších krajin ještě podívat, stojí to zde určitě za to.
Marásci 