Dovolená česká Kanada

(14. – 21.08.2021)

Den první

Tak jsme se konečně dočkali.. Po dlouhé době bez nějakých delších výletů a dovolených konečně odjíždíme na týdenní zasloužený odpočinek – a to až do Kanady. No teda ne až úplně do Kanady za oceánem, ale jen do české Kanady, té za rybníkem 🙂

Balení Maki zvládla již den předem a tak dnes stačilo nachystat svačinu, zalít a připravit květiny doma a na zahrádce, ustát nervózní Chilli, která tentokrát jela s námi, a zvládnout nudící se děti, které s chystáním na odjezd samozřejmě nepomáhaly. Nakonec jsme to vše zvládli, věci v našich nových cestovních kufrech z Lidlu jsme nacpali do Megouše, usadili Chilli do přepravky, připoutali děti a nastavili navigaci. Odjezd jsme dokonce stihli těsně po deváté, tak jak jsme si plánovali.

Navigace ukazovala necelé čtyři hodiny, no už si nepamatuju, kdy naposled jsme jeli takovou delší trasu. Poslední rok to bylo maximálně do Ostravy a zpět, tak se těšíme, že se podíváme někam dál. Před sjezdem na dálnici jsme ještě dotankovali a dobře jsme udělali, protože dál už potkáváme benzínky, kde je litr benzinu o 1,50 Kč dražší.

Cesta utíká, po dálnicích to jede docela svižně. Kvůli dovolené jsme si dokonce koupili i dálniční známku, kterou jsme letos zatím ani nepotřebovali. Kluci zpočátku spí, Chilli potichu leží a přijde mi, že nikdo na cestách nestresuje a nespěchá. Zhruba v polovině stavíme na čůrání a rychlou svačinu, po další chvíli si pak děláme ještě jednu pauzu u Devíti křížů.

Když se kluci v autě začali nudit, Maki krom ustavičného podávání různých pochutin vytahuje hru, kdy se všichni snažíme jako první najít věc, kterou Maki vylosuje z připravených lístečků. Například: autobus, řidič s čepicí, odpadkový koš, kulaté okno, balkón, hřiště, atd.. Hra nás všechny baví, a ani se nenadějeme a přijíždíme k objednané chatě do Malého Ratmírova.

Pán a paní domácí jsou moc příjemní, vše nám vysvětlují a my se v klidu ubytujeme. Pak se jdeme projít k nedalekému rybníku, kde je písečné dno a kde se Maki s kluky okoupe. Míša s Chilli čekají na břehu, Míša si čte a Chilli otravují lesní mravenci a tak nervózně pochoduje. Po koupání jsme si ještě prošli chatový tábor a šli si chystat oběd. U jídla se nám venku vyzvracela pod stolem Chilli, zřejmě abychom se nenudili. Pak už jsme jen odpočívali, hráli s kluky badminton, ping pong a houpali se na retro houpačce, kterou si Maki a Míša pamatuji z dětských let. Kluci taky chodili mávat k plotu na projíždějící vlaky a musím říct, že měli celkem úspěch, protože jim na oplátku mával téměř celý vlak.

Večer už jen umýt, napsat blog a spát a teda těšit se na další dovolenkový den.

Den druhý

Ráno nás vzbudilo sluníčko. Protože předpověď hlásila krásné slunečné teplé počasí, rozhodli jsme se, že dopoledne pojedeme do Jindřiše koupat se do pískovny. Autem jsme na místo dojeli za 10 minut, zaparkovali jsme kousek od nádraží a šli hledat nějakou pláž. Míša poznamenal, že se tam nějak černí, ale Maki tomu vůbec nevěnovala pozornost, protože zrovna na protějším břehu objevila super pláž. Než jsme k ní došli, začaly na nás dopadat kapky. Míša chtěl počkat na místě, ale Maki zavelela k ústupu. Sotva jsme vlezli do auta, spustil se šílený liják.

Po patnácti minutách slejváku jsme se rozhodli pro změnu plánu a vyrazili do Jindřichova Hradce na nákup do Lidlu, abychom večer měli co na gril, na chaloupce si dali rychlý oběd a vyrazili na koupání k ratmírovskému rybníku.

Samík už včera chtěl zkusit paddleboard, takže nás ukecal a půjčili jsme si ho. A bylo to super. Povozili jsme se všichni. Samíkovi to šlo nejlépe, vypadal jakoby jezdil už poněkolikáté. Berník měl pak dost zlobící náladu a nám už pomalu tekly nervy, takže slíbená obří trampolína se nekonala. Cestou domů jsme slyšeli pískot parního vlaku, takže jsme počkali pod kolejemi, až projede.

Večer nám Míša ugriloval výbornou večeři, zahráli jsme si ping pong, badminton a taky jsme si hráli na vlak na houpačce našeho dětství. Ještě několik partiček Dobble a pak už jsme si dali sprchu a zapluli do horního patra do postelí a těšíme se na zítřejší dobrodružství.

Den třetí

Noc byla divoká, venku dost lilo a my jsme měli zavřené střešní okno, aby nám dovnitř nenapršelo. Uprostřed noci se kluci budili, ať už kvůli čůrání, žízni a nebo zlým snům. No a my celí propocení kvůli vedru a zavřenému oknu jsme měli situace řešit. Naštěstí jsme to nějak zvládli, já se po pár hodinách vzbudil a přesunul se od Samíka do naší postele a ráno jsme se vzbudili až těsně před osmou.

Po snídani jsme se rozhodovali kam pojedeme a vyhrála to Ďáblova prdel – skála, která opravdu vypadá jako prdel 🙂 Odpoledne totiž mělo pršet a trasa kolem zadnice byla akorát tak na dopoledne. Na parkoviště pod kopcem jsme dorazili za chvilku, zaparkovali a vyrazili do kopce. Berník trošku brblal, ale statečně šlapal nahoru. Samíka zase trápil velký štípanec na noze, ale taky krásně šel. Minuli jsme rozhlednu u Jakuba a pokračovali dále po naučné stezce. Kaskádové rybníčky jsme si nechali až na cestu zpět a tak jsme zanedlouho dorazili až k zmíněné Ďáblově prdeli. A ta že byla.. 🙂 Vyfotili jsme se, dali jsme si svačinu a zaslechli, že někdo hledá kešku. Zkontrolovali jsme mapu a opravdu zde keška byla. Nicméně hledající byli tak nápadní, že jsme šli na jistotu..

Po cestě zpět jsme se zastavili na kaskádových rybníčcích s rybami a taky na Štrpské pleso – malý rybníček, kolem kterého létaly obrovské vážky.

U rozhledny u Jakuba jsme si dali vynikající domácí zmrzlinu a kluci s Maki se vydali po schodech nahoru na rozhlednu. Já a Chilli jsme je pozorovali zespoda. Když se vrátili, začalo se v dálce bouřit a obloha se pomalu černala. Chilli začala stresovat jako by se blížil konec světa, ale i my jsme se rozhodli, že to nebudeme pokoušet a vydali se dolů zpět k parkovišti. Areál jsme měli už prozkoumaný a tak to vyšlo parádně. K autu jsme dorazili ještě před bouřkou a čím více jsme se blížili k našemu ubytování, tím více byla obloha černější.

I tak jsme to stihli před následující průtrží mračen a uvnitř jsme už v bezpečí chystali oběd – špagety s párkem. Do toho nám volali naši sousedé z Raškovic Jana s Tomášem a dětmi, kteří jsou shodou okolností také na dovolené nedaleko od nás a kteří se dnes vydali koupat k nám do rybníka. Jejich plán nevyšel a zastihl je vydatný déšť a tak se šli k nám schovat a počkali zde na vlak zpět k jejich ubytování.

Zbytek odpoledne jsme pak prolenošili na chatě, venku zpočátku lilo a pak se dost ochladilo a bylo všude mokro. Zahráli jsme si Dobble, dívali se na telku, četli a odpočívali.

Zítra bude snad lepší počasí a my plánujeme buď výlet vlakem a nebo návštěvu hradu a řopíků..

Den čtvrtý

Na dnešní den vyšel výlet vlakem. Historickou parní lokomotivu jsme si nechali ujít, jelikož stála více než desetinásobek ceny obyčejného vlaku. Vylezli jsme brankou ze zahrady, udělali asi deset kroků a už jsme stáli na našem malém nádraží v Malém Ratmírově. Vlak přijel celkem plný a my jsme měli problém se vůbec někde mezi lidi a psi ve vlaku vtěsnat. Nakonec nám trošku místa udělala jedna paní a my i Chilli jsme téměr hodinovou cestu zvládli bez újmy.

V Nové Bystřici, koncové zástavce, jsme vystoupili a vydali se směrem k muzeu veteránů. Tam jsme po chvilce došli a začali prohlídku. Dovnitř mohla i Chilli, tak jsme si mohli úžasné americké koráby prohlídnout všichni. Muzeum bylo napěchováno spousty amerických aut, od těch nejstarších až po cca 70.léta. Auta byla úžasná, obdivovali jsme nádherný design, obrovské sedačky uvnitř a vůbec všechno. Některé exponáty měly dokonce na informační ceduli tlačítko, kterým se dal spustit zvuk motoru a Berník pak po zbytek procházky po muzeu hledal jen tlačítka. Jediný problém s těmito krásnými auty jsme viděli v tom, že v dnešní době by se s nimi težko hledalo nějaké místo na zaparkování..

Když jsme si vše prohlédli, navštívili jsme ještě suvenýry, kde byly samozřejmě spousty modelů autíček, které jsme odmítaly klukům kupovat, když už mají doma více než jednu velkou krabici plnou všelijakých autíček. Naštěstí jsme objevili celkem originální suvenýr – americké SPZ a Samík byl nadšen. Vybral si SPZ z Mississippi a byl spokojený.

Hned vedle muzea byl pivovar, ale jelikož bylo ještě brzy a taky dost chladno, nechali jsme pivo na později. Šli jsme se tedy projít do města a pak už nastal čas oběda a my jsme dle Google map vybrali restauraci. Jídlo nám moc chutnalo a spokojeně najezení jsme prošli kolem náměstí zpět k pivovaru, kde jsme si koupili pivo na odpoledne ke grilu.

Pak už jsme čekali jen na vlak zpátky, naštěstí jsme nastupovali mezi prvními a zabrali si tak místa k sezení. Cesta pak celkem utekla, Berník dokonce i usnul. Na ubytování jsme opět grilovali a večer už jen plánovali další den.

Den pátý

Dnes jsme se probudili do chladného rána. Teda do studeného a vlhkého rána, venku mrholilo, bylo zataženo a vůbec to nevypadalo na ideální počasí na výlet. Ale řekli jsme si, že nejsme z cukru, dali si snídani, sbalili se a vyrazili v dešti na hrad Landštejn.

Cesta autem po úzkých cestách byla docela pohodová, v malé vesnici jsme ještě zastavili u místní samoobsluhy, kde Maki nakoupila rohlíky na večer a sušenky na svačinu. I přesto, že to byl COOP, navrátila se Maki spoustu let do minulosti a byla ráda, že nakoupila aspoň tuto trošku potravin.

Pod hradem jsme zaparkovali bez problémů na velkém parkovišti, akorát Maki zápasila s parkovacím automatem, který ji nechtěl uznat dvoukorunu jako 2 Kč, ale jen jako 1 Kč. Na druhý pokus se ale automat umoudřil a mohli jsme pokračovat k hradu.

U pokladny jsme pro změnu bojovali s platebním terminálem, kterému se nechtělo nastartovat, abychom mohli zaplatit kartou. Naštěstí se technika umoudřila a my jsme vstoupili do útrob hradu. Hrad byl docela velký a bylo vidět, že se v hradu usilovně pracovalo na rekonstrukci a taky že jo – některé zdi byly obehnány lešením s dělníky. Po hradním příkopu jsme vyrazili na vysokou věž. Maki s Chilli počkaly v mezipatře a Míša se s kluky statečně vydal až na střechu věže, odkud šlo parádně vidět široko daleko do okolí. Viděli jsme i nedaleké ruiny kostela, do kterého jsme se později vydali.

Ale nejprve jsme se nasvačili a až pak jsme se vydali podél cesty po modré ke kostelu Jana Křtitele z 12. století. Moc z něj bohužel kvůli husitům nezbylo, ale i tak mělo místo své kouzlo. Po prohlídce jsme se vrátili k autu a vydali se k pevnostnímu areálu Slavonice.

Hned u parkování stál řopík, kterých jsme pak na naučné trase potkali několik. Do třech nádherně zrekonstruovaných do dobové podoby jsme se i podívali za výkladu průvodce. Celá naučná trasa byla moc pěkná, informační cedule byly plné zajímavostí a všichni jsme si to náramně užili. Kluci si jako suvenýr nakoupili přívěsky z náboje do revolveru a měli z toho velkou radost.

K autu jsme se vraceli příjemně unavení. Maki měla na svém seznamu nedaleké občerstvení, kde dělají vynikající langoše. Místo jsme díky navigaci našli, ale bohužel kuchyně ještě nebyla otevřená a my jsme tak vyhlášené langoše bohužel neochutnali.

Vrátili jsme se tedy na ubytování, dali jsme si malou svačinu a Míša opět rozpálil gril a Maki přichystala maso, slaninu a sýr halloumi. Pořádně jsme se nadlábli a jelikož bylo stále chladno, přesunuli jsme se do chaty. Tam ale bylo také chladno a tak Míša ještě zatopil v krbu. V teple jsme už pak jen odpočívali a chystali se na zítřek a další výlet.

Den šestý

Ráno vypadalo, že dneska nám bude přát počasí trochu více než včera. Byli jsme domluvení s Janou a Tomášem, že se dneska dopoledne sejdeme v Zoo Na Hrádečku v Dolní Pěně. Kupodivu do této ZOO mohla i Chilli, takže to pro nás bylo parádní. Hned před koupením vstupenek Maki otestovala záchody a tak čisté veřejné záchody snad ještě nikde nezažila, opravdu velký palec nahoru. Spolu s rodinnou vstupenkou jsne prozíravě koupili i krmení pro kozy, takže naše první zastávka mířila tam.

Některé kozy se své dávky dobrot dožadovaly legračně škrábaním kopýtek o plot. Pak jsme se šli kouknout ještě na další zvířátka, ale záměrně jsme nešli nikam daleko, protože v 10 byl sraz na začátku ZOO na komentovanou prohlídku.

To už jsme se u koz setkali i s Janou, Tomášem, Adámkem a Kubíkem, ještě jsme nakrmili kozy a pak už poslouchali zajímavý výklad mladé slečny ošetřovatelky.

Postupně jsme prošli celou ZOO a viděli velkou spoustu zvířátek, například rysa, skotský skot, pumy, vlky, mývala, nosály, lvy, hyeny, vydry, papoušky, želvy, oslíky. A spoustu dalších zvířat. Nejvíce asi všechny překvapil svou výškou a mohutností pštros Emu. O všech jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací.

Pak jsme si ještě prohlédli terária a kluci si koupili občerstvení. V zákoutí u rybníčku ho zbaštili a vydali jsme se zpátky k autu.

Další zastávkou bylo nedaleké Obludiště. Kluci nám okamžitě zmizeli na dětském hřišti. Za chvilku jsme je odlákali a koupili jsme vstupenky do velkého labyrintu. Každý jsme dostali mapu a naším úkolem bylo najít 6 oblud a pak cestu ven.

Samík nás naprosto perfektně dovedl k prvním dvěma obludám, pak převzal velení Míša a frčeli jsme od obludy k obludě a pak hurá ven. Ještě jsme se z plošiny podívali na celé Obludiště z výšky. Maki si dala výbornou ledovou kávu a kluci dováděli na hřišti. Míša vyplnil tajenku, kterou jsme poskládali ze slov, které jsme našli u každé obludy a lístky jsme hodili do urny. Příští týden se bude losovat o ceny, tak uvidíme, třeba se na nás usměje štěstí 😉

Berník byl hrozně nedočkavý ještě na poslední atrakci, kterou byl vor přes rybník. Vystáli jsme krátkou frontu a už jsme frčeli. Byla to super jízda.

Už jsme měli hlad, takže jsme do navigace zadali adresu hospůdky U Bubnu v Kačlehách, kterou Maki vybrala doma už při plánování na základě Google recenzí.

A ukázalo se, že to byla skvělá volba. My dospěláci jsme si dali bramborové knedlíky s uzeným, Berník borůvkové knedlíky a Samík svůj milovaný smažák. Ten, když mu donesli, si barbarsky chňapl do ruky a jal si dělat místo na kečup. Hlavně, že chce hodnotit restaurace.. 😀 Ale je fakt, že srovnání má, protože si všude dává smažený sýr.

Pochutnali jsme si výtečné a už s plnými bříšky jsme se rozhodli, že ještě zajedeme do Jindřichova Hradce. Udělali jsme si procházku na náměstí a k zámku. Samík tam objevil muzeum 2. světové války, tak jsme mu dali peníze na vstupné a on si tam sám zašel. My jsme zatím ve stínu počkali na lavičce a odpočívali. Cestou zpátky jsme se stavili nakoupit v Albertu a pak už jsme jeli zpátky na chaloupku. Míša zase ugriloval večeri a teď už sedíme vevnitř, kluci se cpou chipsy a těšíme se na poslední dovolenkový den.

Den sedmý

Jak strávíme dnešní den, to byla hlavní otázka včerejšího večera, protože toho je tady ještě tolik k vidění. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme na zámek do Kamenice nad Lípou, pak si dáme oběd v místním pivovaru a cestou zpátky se stavíme ještě na zámek do Červené Lhoty.

Ráno jsme tedy vyrazili. Zaparkovali jsme a hned se k nám přidal nějaký místní toulavý pejsek. Doprovázel nás až k zámku.

Na zámku byly všude zákazy pejsků, to nemáme rádi. Šli jsme na nádvoří a v místním infocentru si koupili vstupenku na výstavu hraček. Míša s Chilli na nás čekali venku. Pak jsme se vystřídali a kluci se šli podívat do zámecké zahrady.

Na oběd byl ještě čas, tak jsme se šli projít ještě k dalšímu rybníku. Vstříc nám ale vyběhl další bezprizorní pejsek, takže jsme se otočili a šli zpět k zámku. Pronásledoval nás docela dlouho.

Nakonec jsme se rozhodli, že změníme plány a vyrazíme hned na zámek Červená Lhota a oběd vyřešíme až později.

Za 20 minut jsme už parkovali pod zámkem. Koupila jsem klukům vstupenky na 2 okruhy – podkrovní dětské pokoje a sklepení a s Chilli jsme šly čekat do okolí zámku. Objevila jsem příjemnou kavárnu udělanou z Doubledeckeru, tak jsem si tam dala výbornou kávu. Pak už jsme šly čekat na lavičku k zámku. Zanedlouho kluci přišli a my si ještě udělali procházku kolem celého zámku a momentálně vypuštěného rybníka. Kluci mi nadšeně vyprávěli o všem, co se dozvěděli.

Pak jsme konečně jeli na oběd do restaurace Ve Mlýně v Samosolech. Po výborném obědě jsme ještě do navigace zadali Pískovnu Jindřiš, abychom vyzkoušeli koupání v průzračné vodě, které nám v neděli překazila bouřka.

Hned v první zatáčce Maki zahlédla ceduli Perníkomat nahoře na návsi. Říkali jsme si, co to bude, ale co jsme zahlédli, nás zahřálo u srdce a Míša v nejbližším dvoře otočil auto zpátky. Každý jsme si vybrali perníček a v kasičce nechali příslušný obnos peněz. Krásná zastávka.

Pak už honem do batohu ručníky, za rákosím se převléknout do plavek a hurá do vody. Míša nás jistil ze břehu a my si to náramně užili. Voda byla jako kafe, vysvitlo i sluníčko, takže paráda. Mise splněna. Teď už jsme sbalili a uklidili, kluci blázní na trampolíně a za chvilku je zaženeme do peřin. Zítra už nás čeká cesta domů.

Spaní na hradě Hukvaldy

(11.08.2021)

Na táboře Samík obdržel překvapení k narozeninám – a tím byl poukaz na přespání na hradě Hukvaldy. Noc měla být i s programem a Samík i my ostatní jsme se na přespávačku na hradě moc těšili.

Na den D jsme si už vzali dovolenou a ráno jsme ještě museli zajet k zubařce. To proběhlo bez komplikací a my si pak mohli nachystat karimatky a spacáky. Chilli jsme cestou zavezli na její oblíbený wellness k tetě Lucce a kamarádce Amy a vyrazili jsme směr Hukvaldy.

Zaparkovali jsme na novém parkovišti, nahodili batohy na záda a vyrazili vstříc dobrodružství k první hradní bráně hukvaldského hradu. Výstup jsme zvládli docela rychle, cestou předběhli některé budoucí spolunocležníky a pak jsme do půl sedmé čekali, až nás vpustí do hradu.

Na hradě nás přivítali, popsali, jak bude probíhat večer a měli jsme hodinku na to najít si nějaké místo na spaní. Maki chtěla spát v hradní mottě, ale nakonec byla kluky přehlasována a šlo se do hradní dělové bašty. Bylo to pod střechou, což bylo fajn, protože na noc hlásili nějaké přeháňky. Nachystali jsme si karimatky a spacáky a šli jsme k místnímu bufetu čekat, co se bude dít dál.

Zanedlouho jsme vyrazili na prohlídku hradu s průvodci Mončou a Herym, kteří nás seznámili s historií hradu, ale i s životem lovců a obyčejných lidí ve středověku. Bylo to moc zajímavé povídání. Dozvěděli jsme se spoustu informací i o hradě. Když si člověk prochází hrad sám, moc věcí zůstane bez povšimnutí, což je veliká škoda. Hltali jsme každé slovo a mezitím se setmělo a začalo jít do tuhého. Šli jsme do útrob hradu, vystoupali jsme na vyhlídku a už cestou nahoru jsme začínali tušit, že nejsme na hradě sami. Samík si vyhlídku moc neužil, protože se moc bál, co za strašidla ještě cestou potkáme. Berník ho uklidňoval, ať se nebojí, že jsou to jenom kostýmy. Ve mně byla taky malá dušička, ale nakonec jsme i sestup dolů ze schodů zvládli. Ale povím Vám, bylo to opravdu moc strašidelné. Samík byl bílý jako stěna, chvilku jsem měla obavu, že to nerozdýchá. Je to náš kluk statečný, nemá problém jít v noci sám lesem, ale z masek má prostě fóbii.

Pak nás ještě na nádvoří čekala ohňová show. Byla to nádhera. Setmělý hrad, šikovní lidé a oheň. Mělo to úžasnou atmosféru. Pak už jsme ale pociťovali kručení v břiše, takže jsme se vrátili zpátky před hradní mottu a tam už na nás čekal obrovský oheň a špekáčky. Naštěstí jsme si večeři nemuseli lovit sami 🙂 Opekli jsme si buřty, s chutí je snědli a pak kluky čekalo ještě pasování na nocležníky na hradě hukvaldském. Byl to moc hezký ceremoniál. Pak nám Hery ještě povyprávěl spoustu krásných historek i věcí k zamyšlení, hrálo se na kytaru, zpívalo. Berník usnul, tak jsme šli do bašty, ale Samík chtěl ještě zpátky k ohni. Míša zůstal s Berniem a my se ještě na chvilku vrátili. Pak už byl ale opravdu čas jít na kutě, takže jsme vyrazili a za zvuků kytary a smíchu od ohně jsme usli.

Ráno bylo krásné, na snídani jsme si koupili výborné hukvaldské koláčky a prošli jsme si celý hrad. Byli jsme všude úplně sami a to bylo parádní. Pak už zbývalo jen sbalit a rozloučit se. Byl to skvělý zážitek pro celou rodinu. Cestou jsme si ještě v hukvaldské pekárně koupili frgály a výborné vdolky a plní zážitků jsme vyrazili domů.

Ropička

(08.08.2021)

Maki se už těšila na nějaký výlet, obzvláště po tom, co byla týden s Berníkem a Chilli doma a kdy Míša se Samíkem byli na táboře. Rozhodli jsme se, že půjdeme někam na hory a Maki přišla s pěknou desetikilometrovou trasou z Morávky po zelené na Ropičku, pak po červené na Kotař a zpět na Morávku po modré. Oblečení, sbalení a vypravení k autu bylo jako vždycky náročné, jelikož kluci moc nespolupracují a k tomu se všem pod nohy plete nervózní a kňučící Chilli. Nicméně jsme to zvládli a za chvíli jsme byli na Morávce.

Trasa byla zpočátku pohodová, ale i přesto Berník začal brblat, že ho bolí nohy. Brblal a kňoural dneska docela dost a my jsme tak střídavě poslouchali „Au, au, au, mě bolííí nohyyy, au, au, ..“ z jedné strany a detailní popisy prototypů nových aut z druhé strany od Samíka. Místo klidného šumění potůčků a zpěvu ptáčků se nám kluci z obou stran téměř bez přestávky snažili vymluvit díru do hlavy 🙂

Po pár kilometrech začal terén stoupat a rovinnatou část vystřídalo kamenité stoupání, které bylo náročné jak pro kluky, tak pro nás. I přes neustálé stěžování Berníka jsme nakonec všichni úspěšně dorazili po svých až k Ropičce, kde jsme si dali výborné toasty, které umí Maki dokonale. Společnost při svačině nám dělala ještěrčí rodinka, která se vůbec nebála a opalovala se těsně u svačícího Berníka.

Po svačině jsme vyrazili směrem ke Kotaři. Opět naříkání Berníka, ale statečně jsme ke Kotaři dorazili a kluci si dali druhou sváču. Pak už následovala jen cesta dolů, bohužel opět po kamenitých cestách, na které si Berník nejvíce stěžoval.

Cestou jsme ještě objevili modranku karpatskou – vzácného fialového slimáka. Dole v Jízdarně kluci dostali za statečnost velký nanuk a k autu už to po asfaltové cestě šlo hladce.

Skautský tábor Kršle 2021

(24.7. – 31.8.2021)

Samík na pravidelném skautském čtrnáctidenním táboře již týden byl a já jsem na druhý týden měl okusit táborový život také. V sobotu ráno jsem vyrazil k Bebkovi, kde jsem nechal Megouše a svezl se s Patrikem na tábořiště. Jelikož jsem dorazil brzo ráno stihl jsem táborovou rozcvičku, kde většina dětí hlasovala pro to, abych rozcvičku vedl já. Začal jsem tedy s rozvičkou z boxerských tréninků a děti jejich nadšení brzo opadlo.. 🙂

Dopoledne jsem si pak postavil stan a zbytek dne jsem se účastnil táborového programu. Při odpolední hře na nosení lístků z esušu (fiktivní latríny) k hajzlbábě, za nestálého pronásledování Průjmy (kteří život brali) jsem si vysloužil roli Zácpy, kde když mne děti chytili, mohli obdržet jeden život zpět. Role to byla náročná, jelikož mne neustále honilo 30 dětí a já jsem byl za chvíli na konci svých sil. Ze hry mi pak zůstala přezdívka Zácpa, kterou mne někteří oslovovali po celý zbytek tábora.

V noci jsem zjistil hlavní nedostatek moderního stanového vybavení. Celý tábor a i můj stan stál ve svahu, stan naštěstí v mírném, ale na rovině nebyl. No a v čem byl ten hlavní nedostatek? Nepromokavé dno stanu, moderní ultralehká nafukovací karimatka i spacák – všechno je ze šustivých klouzavých materiálů. No a večer, když jsem si šel už lehnout do nachystaného spacáku, jsem zjistil jak velký problém to je. Než jsem se nasoukal do spacáku, karimatka sjela až dolů k okraji stanu, spacák taky ujížděl a když jsem se po dvaceti minutách konečně nějak uvelebil, po pár minutách jsem byl stejně úplně jinde. Moc jsem se nevyspal a následující den jsem si karimatku se spacákem dal kolmo na původní směr a jako zarážku jsem použil krosnu s věcmi. Stále to nebylo ono a tak jsem v průběhu týdne ještě spaní vylepšil zlepšovákem, který ujíždění karimatky skoro eliminoval – mezi karimatku a dno stanu jsem roztáhl ručník…

Další dny pak probíhaly podobně – dopoledne práce, svačina, oběd, odpolední odpočiněk a program, svačina a večeře. Večer jsme pak trávili u ohně. Absence moderní techniky a přítomnost přírody kolem, nádherný výhled na Lysou byl parádní relax. Jediný stres přinesla průtrž mračen druhou noc, kdy jsem kontroloval, zda to stan z Lidlu za 1399 Kč vydrží. A vydržel to bez problému.. 🙂

Na táboře jsem si vyzkoušel mnoho nových věcí – překonal jsem strach z výšek a lezl na strom za pomocí bot s drápy, které se používají při kácení a prořezávání stromů, kosil louku kosou, vyřezal si lžíci z lipového dřeva. Také jsem poznal mnoho přátel ze skautského oddílu, zkusil něco z boxu naučit holky (kluci překvapivě zájem neměli), v klidu na louce přečetl třetí díl Prašiny a vůbec si užil spoustu legrace.

Na táboře jsme se Samíkem měli oba narozeniny a oba jsme dostali hobla. No u mě si pěkně mákli, když mě 39x vyhodili do vzduchu.

Poslední den mělo dopoledne pršet a já měl strach, abych nebalil mokrý stan. Vzbudil jsem se docela brzo, nějak kolem páté ráno a už jsem nemohl spát. Ale nechtěl jsem ostatní budit balením stanu tak brzo a předpověd hlásila přeháňky až nějak kolem deváté, desáté, a tak jsem ještě lenošil ve stanu. No a když jsem pak kolem šesté vstal, sbalil obsah stanu a chtěl začít s balením stanu, tak spustil déšť. A ten byl celkem vydatný a vydržel pršet asi tři hodiny. Stan jsem tedy musel sbalit mokrý 😦 Odpoledne doma naštestí svítilo sluníčko, tak jsme pak bez problémů stan vysušili.

Týdenní tábor byl plný zážitků a jsem rád, že jsem se odhodlal jet. Týden v horách stál za to.