(08.08.2021)
Maki se už těšila na nějaký výlet, obzvláště po tom, co byla týden s Berníkem a Chilli doma a kdy Míša se Samíkem byli na táboře. Rozhodli jsme se, že půjdeme někam na hory a Maki přišla s pěknou desetikilometrovou trasou z Morávky po zelené na Ropičku, pak po červené na Kotař a zpět na Morávku po modré. Oblečení, sbalení a vypravení k autu bylo jako vždycky náročné, jelikož kluci moc nespolupracují a k tomu se všem pod nohy plete nervózní a kňučící Chilli. Nicméně jsme to zvládli a za chvíli jsme byli na Morávce.
Trasa byla zpočátku pohodová, ale i přesto Berník začal brblat, že ho bolí nohy. Brblal a kňoural dneska docela dost a my jsme tak střídavě poslouchali „Au, au, au, mě bolííí nohyyy, au, au, ..“ z jedné strany a detailní popisy prototypů nových aut z druhé strany od Samíka. Místo klidného šumění potůčků a zpěvu ptáčků se nám kluci z obou stran téměř bez přestávky snažili vymluvit díru do hlavy 🙂
Po pár kilometrech začal terén stoupat a rovinnatou část vystřídalo kamenité stoupání, které bylo náročné jak pro kluky, tak pro nás. I přes neustálé stěžování Berníka jsme nakonec všichni úspěšně dorazili po svých až k Ropičce, kde jsme si dali výborné toasty, které umí Maki dokonale. Společnost při svačině nám dělala ještěrčí rodinka, která se vůbec nebála a opalovala se těsně u svačícího Berníka.
Po svačině jsme vyrazili směrem ke Kotaři. Opět naříkání Berníka, ale statečně jsme ke Kotaři dorazili a kluci si dali druhou sváču. Pak už následovala jen cesta dolů, bohužel opět po kamenitých cestách, na které si Berník nejvíce stěžoval.
Cestou jsme ještě objevili modranku karpatskou – vzácného fialového slimáka. Dole v Jízdarně kluci dostali za statečnost velký nanuk a k autu už to po asfaltové cestě šlo hladce.
Marásci 