(15.01.2022)

Další víkend před námi a my se zase rozhodovali, kam vyrazím v rámci výzvy 32 vrcholků Beskyd.
Původně jsem myslela, že bychom zašli k Satinským vodopádům a k Chladné vodě, ale Míša se pořád bojí bahna, takže jsme zvolili cestu po asfaltu.

Autem jsme to do Komorní Lhotky měli kousíček, Bronzíka jsme zaparkovali na parkovišti u kostela a vyrazili po žluté. Ušli jsme pár kroků a Berník nás přemluvil, ať se jdeme podívat na starý hřbitov u kostela. Kousek dále po trase jsme ještě udělali přestávku i u evangelického kostela a pak už jsme vyrazili vzhůru do kopce. Celou cestu nás doprovázel pes tulák, který tak různě poletoval mezi všemi turisty. Říkali jsme si, že je dobře, že Chilli zůstala doma, byla by z něho nervózní a my taky.

Samík si na výlet vzal náš starý foťák, protože se teď nějak nadchnul pro focení. Takže fotky z dnešního blogu budou hlavně od něho, Míša tentokrát nechával foťák většinou schovaný.

Míša si přesně pamatoval, že jsme tady už na výletě byli. Já si pamatovala jen kostely, ale pak už nic. Takže když Míša řekl, že dojdeme k restauraci Ondráš, nechtělo se mi věřit, že si to opravdu pamatuje. Ale došli jsme tam, ale na rozdíl od všech ostatních turistů jsme zamířili dále k vrcholku Goduly a pak taky ještě k Památníku vzniku 1. ČSR, který byl našim dnešním cílem.

Na lavičce jsme si tam dali svačinku a teplý čaj z termosek od Ježíška. A dokonce vykouklo i sluníčko. Samík s Míšou pak ještě vyrazili odlovit kešku, kterou jsme kupodivu ještě neměli ve sbírce. Protože se nám nechtělo vracet stejnou cestou, zpátky jsme šli dál po vrstevnici a pak se prudkým klesáním napojili na asfaltku o kus níže před rekreačním střediskem. Pak už jen zase projít kolem obou kostelů a už jsme byli zpátky u auta.

Byl to krásný výlet, na oběd jsme si za odměnu udělali hamburgery a odpoledne jsme doma už jen lenošili.

(08.01.2022)

V průběhu týdne Maki objevila výzvu 32 vrcholů Beskyd, která nás oba docela nadchla. Po prostudování jednotlivých variant a posouzení našich možností s kluky, jsme se rozhodli, že se místo třiceti dvou vrcholů pokusíme navštívit třicet dva vrcholků. Jednoduše řečeno méně náročnou variantu výzvy.

Nadešel víkend, venku mrazivé počasí, ale jinak jasno a z poza mraků občas vykukovalo sluníčko. Pojedeme někam na výlet, to je jasné. Míša vytiskl seznam vrcholků a po chvilce bylo jasno – vyrazíme na Hukvaldy. Sbalili jsme se relativně rychle, dokonce i kluci nezlobili tak moc, jako obvykle, a zanedlouho jsme jeli Bronzíkem na Hukvaldy. Zaparkovali jsme na novém parkovišti, stavili se do vyhlášené hukvaldské pekárny pro svačinu (preclíky a buchty) a vydali se k hradu.

Zvolili jsme příkrou naučnou stezku a u hradu jsme byli za chvilku. Kluci si dali preclíky, u toho jsme se kochali výhledem do okolí a pozorovali mládě nejspíše muflona, které se páslo opodál. Po svačince jsme se ještě vydali do hukvaldské obory. Cesta z kopce byla nenáročná a moc pěkná a byla lemována starými stromy zajímavých tvarů a obrovskými pařezy stromů, které se dnešních dní nedožily. Jeden strom nám náramně připomínal … – no posudťe sami co 🙂

Došli jsme až k altánku, kde už jsme si dali svačinu všichni, chvilku si odpočinuli a vydali se na cestu zpět. Berníkovi už byla zima a trošku brblal, ale k autu to nakonec zvládl. Před odjezdem jsme se ještě jednou stavili do pekárny a koupili si vynikající frgál, který jsme si dali odpoledne. Mňam.

Tak první z třiceti dvou vrcholků úspěšně zdolán a my se těšíme na další.

(1.1.2022)

Silvestrovská procházka s babičkou a dědou nám kvůli děštivému počasí nevyšla a tak jsme se domluvili aspoň na Nový rok. Venku bylo překvapivě teplo – okolo deseti stupňů, sice bylo všude mokro, ale naštestí nepršelo. Naložili jsme koloběžky, které kluci našli pod stromečkem, a Chilli do kufru a vyrazili na Olešnou.

Příjezd nám komplikoval zátaras a zákaz vjezdu na cestě, kde jsme minule normálně jeli, ale po chvilce zmatkování jsme zaparkovali opodál a ten kousíček jsme došli pěšky. No nebyli jsme jediní, kdo o zákazu nevěděl – mnoho řidičů se otáčelo na stejném místě..

Po pár krocích jsme se potkali s babičkou a dědou a vyrazili na procházku kolem Olešné. Samík zkoušel na koloběžce různé triky, Berník byl rád, že se jednou nohou odráží. Držení rovnováhy a obou nohou na koloběžce bylo pro Berníka něco nemyslitelného. Procházka utíkala rychle, my jsme si povídali, děti jezdili a Chilli neustále někam spěchala, jelikož někdo v dálce odpálil pár petard a Chilli očevávala konec světa a chtěla utéct neznámo kam.

Dorazili jsme k dětskému hřišti, Berník zadkem vyčistil špinavé klouzačky a chvíli poblbnul. Samík si pohrál na provazech a od hřiště jsme se pak stejnou cestou vraceli k autu. Berník převapil, když už se normálně odrážel a jel souvisle ve stoje a držel krásně rovnováhu. Občas dal i druhou nohu na koloběžku, šikula náš.

U zátarasů jsme se rozloučili s babičkou a dědou, došli k Bronzíkovi a vydali se domů.