(15.04.2022)

Ráno jsme dobalili poslední věci, naložili vše do auta a vyrazili do Ostravy, kde jsme nechali Chilli na hlídání Monči s rodinkou a pokračovali směr Bohumín a po dálnici až do Krakowa. Celou cestu lilo a na cestě bylo hodně kamionů, takže to nebylo moc příjemné. Ale hotel jsme našli bez problémů, zaparkovali jsme Bronzíka a šli se zeptat, jestli už není náhodou připravený náš pokoj. Paní recepční řekla, že za 10 minut bude hotovo. Posadili jsme se na recepci a pan vedoucí nám donesl po chvilce buchty, ať nám to čekání rychleji uteče. To bylo moc milé. Ani jsme je nedojedli a už paní recepční říkala, že pokoj je připravený.

Byli jsme nadšení, jaký nám taťka vybral krásný hotel a pak už nás hlad vyhnal do ulic. Věděla jsem, že kousek od hotelu je kebab, který měl dobré recenze, takže jsme se ho vydali otestovat.

Na uvítanou jsme dostali výborný skořicový čaj a oplatku. Pan majitel byl moc milý. Ptal se Míši jestli chce opravdu hodně ostrou omáčku a Míša chtěl, tak jsem se bála, jestli to přežije. Za chvilku už jsme měli boule za ušima, jaká to byla dobrota. Ještě jsme jako pozornost podniku dostali mangový džus, mňam.

S plnými břichy jsme vyrazili na tramvaj. Automat se s námi ale nechtěl bavit a my nevěděli, jestli půjde koupit jízdenka i v tramvaji. Míša teda vymyslel, že půjdeme jednu zastávku pěšky a uvidíme, co bude dělat automat tam. Už z dálky jsme viděli, že si tam někdo kupuje lístek, takže hurá. Koupili jsme jízdenky na cestu tam i zpátky a za chvilku nám jela trambaj, jak říká Berník.

Za 20 minut jsme vystoupili přímo pod hradem Wawel. Prošli jsme si celý hrad, ale jen z venku, s Berníkem jsme návštěvu muzeí omezili na minimum, protože to je většinou spíš za trest. Z hradu jsme se zašli ještě podívat dolů k řece na wawelského draka, který dokonce i chrlí oheň.

Míša prohlásil, že by to chtělo alespoň jednu kešku z Krakowa, a protože jedna byla nedaleko, vydali jsme se ji hledat. Naštěstí to byl dneska rychlý odlov. Pak už jsme se vybrali na procházku do židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme se různě proplétali uličkami kolem synagog, stylových barů a krásných starých domů. Několikrát nás přepadl déšť, jednou i bouřka, ale naštěstí vše vždy rychle přešlo. Když jsme došli ke kulatému domečku, kde se prodávají zapiekanky, neměli jsme ještě vůbec hlad. Tak jsme si nakonec nedali.

Šli jsme pomalu k zastávce tramvaje a skočili do 24h Carefourru koupit něco na večeři. To byla chyba, protože to tam bylo pěkně předražené. Se Samem jsme se pak totiž ještě vydali do obchodu naproti hotelu. A tam byl mnohem větší výběr a vše levnější. Příště budeme vědět. Samík nám to říkal, že máme jít nakoupit až tam. No, měl pravdu, kluk náš ušatý.

Na hotelu jsme si dali večeři a kluci si pak užili vanu. Berník si lebedil, slyšeli jsme z koupelny jen „To je parádička“. Teď už chrní, tak doufejme nebude brzy bantošit. Samík si dal colu a chipsy, tak snad už taky za chvilku spokojen půjde do hajan. My ho budeme následovat.

(20.02.2022)

Tento týden nás zastihla nemilá zpráva a to, že Samík musí zůstat do soboty v karanténě, jelikož měli ve třídě pozitivního spolužáka. Moc velké plány jsme tedy nepřipravovali. V neděli dopoledne jsme uvařili oběd a po obědě Míša vybral výlet na Opálenou, s tím, že z Opálené dojdeme pár kilometrů na Skalku. Po menším nedorozumění doma a krocení divokých kluků jsme vyrazili.

Cesta utekla rychle, udělali jsme si ještě malou zastávku ve Pstruží, kam Míša pojede na první část čekatelského kurzu. U Opálené jsme zaparkovali pod sjezdovkou, kde se ještě lyžovalo. Trasa vedla vedle sjezdovky nahoru. Pěkně jsme si mákli a záviděli lyžařům, kteří nemuseli do kopce šlapat a mohli se nechat táhnout pomou. Zdárně jsme došli až na začátek sjezdovky, zeptali se obsluhy kudy vede dále žlutá a vyrazili dále do kopce.

Kousek nad sjezdovkou vedla cesta, kam jsme se měli dostat, ale úsek asi padesáti metrů mezi sjezdovkou a cestou byl totálně zledovatělý. Míša s Berníkem několikrát spadli, Míša si narazil prst, ale nakonec jsme to zvládli až na cestu. Po tomto zážitku a vidiny dalšího škrpálu na Skalku jsme plány přehodnotili a vydali se po cestě dolů pod Opálenou a pak zpět na parkoviště.

Cestu dobře známe, několikrát jsme zde již byli, akorát jsme vždy šli v opačném směru. Cesta dolů probíhala rychle, kluci šli ve svižném tempu a krom jejich častých zvukových projevů to byla paráda. Na obvyklém místě jsme narazili na „listové moře“ – hromady listí, které jsou na stejných místech každý rok, a trošku jsme si zablbli s listím.. K autu už to pak byl kousek. Cestou jsme ještě potkali nějakého dravce – nejspíše káně, u auta jsme si dali malou svačinu a jeli zpátky.

(13.02.2022)

Protože plníme výzvu 32 vrcholků Beskyd, přemýšleli jsme, kam vyrazíme tentokrát. Maki si na mapě všimla, že když pojedeme do Štramberku, můžeme bez větší námahy zdolat dva vrcholky za jeden den. Takže bylo rozhodnuto.

Vyjeli jsme kolem 10 ráno, zaparkovali na centrálním parkovišti a vyrazili kolem školy do Národního sadu, kde je moc hezké dětské hřiště. Takže jsme se chvilku zdrželi tam, a pak vyrazili vzhůru k jeskyni Šipka, což byl náš dnešní první vrcholek. Pohodička. Prozkoumali jsme jeskyni a pak vyrazili dál vzhůru ke zvoničce, odkud je nádherný výhled na Trúbu. Od zvoničky jsme se dali po naučné stezce doleva a nestačili jsme koukat. Tam jsme totiž ještě nikdy nešli. Pěkný okruh kolem hory Kotouč nás provedl kolem spoustu zajímavých zastavení, mimo jiné i na dnešním vrcholku číslo dva – bývalém hradu Jurův Kámen. Kluci se šli podívat ještě do další jeskyně, a pak taky odlovit kešku. Je to historicky první česká keška, už jsme se ji pokoušeli s Míšou odlovit ještě za svobodna a bez dětí, ale zjistili jsme, že jsme vždy šli ze špatné strany, takže se nám to nikdo nepovedlo. Nyní byli Míša se Samíkem úspěšní.

Pak už jsme vyrazili dolů do městečka. Chtěli jsme ještě navštívit muzeum, ale bohužel mělo polední pauzu. Takže jsme rovnou vyrazili do naší oblíbené pekárny štramberských uší, kde jsme si každý dal štramberské ucho se šlehačkou. Samozřejmě jsme nakoupili zásoby i domů. Samíkovi tak chutnalo, že si zaběhnul koupit ještě jedno. Po výborné a stylové svačince jsme se vydali zase zpátky k autu. Štramberk prostě nikdy nezklame a stále je tady co objevovat.

(12.02.2022)

Další víkend před námi, venku svítí krásně sluníčko a my nejsme nemocní. Všechny předpoklady pro výlet jsou splněny a my vybíráme další z vrcholků, tentokráte kratší okruh v Kozlovicích.

Do Kozlovic dorážíme bez problémů a parkujeme v areálu mlýna. Moc pěkné místo, říkáme si, že tam musí být krásné ubytování. Z mlýna pak jdeme chvíli pěšky podél cesty a vydáváme se po křížové cestě směrem ke zvoničce. Mírný kopec jsme zvládli bez zadýchání a zanedlouho jsme u zvoničky. Kluci samozřejmě zkouší jak zní zvon a Míša to celé fotí. Pak jde Míša se Samíkem odlovit nedalekou kešku. Tu našli na první pokus a my jsme pak mohli pokračovat dále po poli. Sice byla docela zima, ale sluníčko nás hřálo, z pole byl krásný výhled do okolí a my jsme si procházku užívali.

Prošli jsme kolem domů, kde jsme trošku přidali do kroku, jelikož za plotem hlídal obrovitánský Maxipes a zanedlouho jsme byli u cesty. Naštestí na této cestě nebyl moc velký provoz a my jsme za chvíli dorazili zpět k autu. Cestou domů jsme se ještě stavili nakoupit a doma jsme pak plánovali výlet na neděli.

(15.01.2022)

Další víkend před námi a my se zase rozhodovali, kam vyrazím v rámci výzvy 32 vrcholků Beskyd.
Původně jsem myslela, že bychom zašli k Satinským vodopádům a k Chladné vodě, ale Míša se pořád bojí bahna, takže jsme zvolili cestu po asfaltu.

Autem jsme to do Komorní Lhotky měli kousíček, Bronzíka jsme zaparkovali na parkovišti u kostela a vyrazili po žluté. Ušli jsme pár kroků a Berník nás přemluvil, ať se jdeme podívat na starý hřbitov u kostela. Kousek dále po trase jsme ještě udělali přestávku i u evangelického kostela a pak už jsme vyrazili vzhůru do kopce. Celou cestu nás doprovázel pes tulák, který tak různě poletoval mezi všemi turisty. Říkali jsme si, že je dobře, že Chilli zůstala doma, byla by z něho nervózní a my taky.

Samík si na výlet vzal náš starý foťák, protože se teď nějak nadchnul pro focení. Takže fotky z dnešního blogu budou hlavně od něho, Míša tentokrát nechával foťák většinou schovaný.

Míša si přesně pamatoval, že jsme tady už na výletě byli. Já si pamatovala jen kostely, ale pak už nic. Takže když Míša řekl, že dojdeme k restauraci Ondráš, nechtělo se mi věřit, že si to opravdu pamatuje. Ale došli jsme tam, ale na rozdíl od všech ostatních turistů jsme zamířili dále k vrcholku Goduly a pak taky ještě k Památníku vzniku 1. ČSR, který byl našim dnešním cílem.

Na lavičce jsme si tam dali svačinku a teplý čaj z termosek od Ježíška. A dokonce vykouklo i sluníčko. Samík s Míšou pak ještě vyrazili odlovit kešku, kterou jsme kupodivu ještě neměli ve sbírce. Protože se nám nechtělo vracet stejnou cestou, zpátky jsme šli dál po vrstevnici a pak se prudkým klesáním napojili na asfaltku o kus níže před rekreačním střediskem. Pak už jen zase projít kolem obou kostelů a už jsme byli zpátky u auta.

Byl to krásný výlet, na oběd jsme si za odměnu udělali hamburgery a odpoledne jsme doma už jen lenošili.

(08.01.2022)

V průběhu týdne Maki objevila výzvu 32 vrcholů Beskyd, která nás oba docela nadchla. Po prostudování jednotlivých variant a posouzení našich možností s kluky, jsme se rozhodli, že se místo třiceti dvou vrcholů pokusíme navštívit třicet dva vrcholků. Jednoduše řečeno méně náročnou variantu výzvy.

Nadešel víkend, venku mrazivé počasí, ale jinak jasno a z poza mraků občas vykukovalo sluníčko. Pojedeme někam na výlet, to je jasné. Míša vytiskl seznam vrcholků a po chvilce bylo jasno – vyrazíme na Hukvaldy. Sbalili jsme se relativně rychle, dokonce i kluci nezlobili tak moc, jako obvykle, a zanedlouho jsme jeli Bronzíkem na Hukvaldy. Zaparkovali jsme na novém parkovišti, stavili se do vyhlášené hukvaldské pekárny pro svačinu (preclíky a buchty) a vydali se k hradu.

Zvolili jsme příkrou naučnou stezku a u hradu jsme byli za chvilku. Kluci si dali preclíky, u toho jsme se kochali výhledem do okolí a pozorovali mládě nejspíše muflona, které se páslo opodál. Po svačince jsme se ještě vydali do hukvaldské obory. Cesta z kopce byla nenáročná a moc pěkná a byla lemována starými stromy zajímavých tvarů a obrovskými pařezy stromů, které se dnešních dní nedožily. Jeden strom nám náramně připomínal … – no posudťe sami co 🙂

Došli jsme až k altánku, kde už jsme si dali svačinu všichni, chvilku si odpočinuli a vydali se na cestu zpět. Berníkovi už byla zima a trošku brblal, ale k autu to nakonec zvládl. Před odjezdem jsme se ještě jednou stavili do pekárny a koupili si vynikající frgál, který jsme si dali odpoledne. Mňam.

Tak první z třiceti dvou vrcholků úspěšně zdolán a my se těšíme na další.

(1.1.2022)

Silvestrovská procházka s babičkou a dědou nám kvůli děštivému počasí nevyšla a tak jsme se domluvili aspoň na Nový rok. Venku bylo překvapivě teplo – okolo deseti stupňů, sice bylo všude mokro, ale naštestí nepršelo. Naložili jsme koloběžky, které kluci našli pod stromečkem, a Chilli do kufru a vyrazili na Olešnou.

Příjezd nám komplikoval zátaras a zákaz vjezdu na cestě, kde jsme minule normálně jeli, ale po chvilce zmatkování jsme zaparkovali opodál a ten kousíček jsme došli pěšky. No nebyli jsme jediní, kdo o zákazu nevěděl – mnoho řidičů se otáčelo na stejném místě..

Po pár krocích jsme se potkali s babičkou a dědou a vyrazili na procházku kolem Olešné. Samík zkoušel na koloběžce různé triky, Berník byl rád, že se jednou nohou odráží. Držení rovnováhy a obou nohou na koloběžce bylo pro Berníka něco nemyslitelného. Procházka utíkala rychle, my jsme si povídali, děti jezdili a Chilli neustále někam spěchala, jelikož někdo v dálce odpálil pár petard a Chilli očevávala konec světa a chtěla utéct neznámo kam.

Dorazili jsme k dětskému hřišti, Berník zadkem vyčistil špinavé klouzačky a chvíli poblbnul. Samík si pohrál na provazech a od hřiště jsme se pak stejnou cestou vraceli k autu. Berník převapil, když už se normálně odrážel a jel souvisle ve stoje a držel krásně rovnováhu. Občas dal i druhou nohu na koloběžku, šikula náš.

U zátarasů jsme se rozloučili s babičkou a dědou, došli k Bronzíkovi a vydali se domů.

(27.12.2021)

Vánoce utekly jako voda, oba vánoční svátky jsme strávili návštěvami rodiny a jezením hodně jídla, takže jsme si řekli, že v pondělí vyrazíme ten bramborový salát trošku vysportovat. Protože byl všude sníh, rozhodli jsme se, že spojíme příjemné s užitečným, a půjdeme si zabobovat. Naložili jsme takřka veškerou naší sáňkovací výbavu do Bronzíka a vyrazili na Krásnou, kde jsme zaparkovali u Rekreantu. Pak jsme vyrazili po žluté směr Přelač. Bylo to sice jen asi kilometr a půl, ale do prudkého kopce, takže nám výstup s veškerou bobovací výbavou dal docela zabrat. Ale dorazili jsme do cíle a po chvilce odpočinku vyrazili na bývalou sjezdovku jezdit. Nejlépe se osvědčily Zipfy, když Míša vyjezdil dráhu, svištěli jsme pak dolů z kopce rychlostí blesku. Když jsme se dostatečně vyřádili, nasadili jsme na nohy nesmeky a vyrazili zase dolů k autu. Byl to moc fajn dopolední výlet.

(24.12.2021)

Konečně je tady den, na který se hlavně kluci těší celý rok. Letos ve znamení oblevy. Ráno jsme se vzbudili, a i když bylo bílo, tak lilo jako z konve a z krásného sněhu se stávala nevzhledná břečka. Vyrazit na procházku se nám ani trochu nechtělo. Na snídani jsme si dali vánočku, kterou jsme si včera upekli a pak jsme koukali na pohádku, uzobávali cukroví a nemohli se dočkat pozdního odpoledne.

Konečně nastal čas připravit kapra, ohřáli jsme hrachovou polévku a zasedli k slavnostně prostřenému stolu. Po výborné večeři jsme šli jako již tradičně zahrát Ježíškovi koledy, abychom ho k nám přilákali a netrpělivě jsme vyhlíželi z okna a poslouchali, jestli nezazní zvoneček. Konečně zazvonil. Berník utíkal ke stromečku a byly tam. Velká spousta dárečků. Jedna fotka a už všude kolem lítaly balící papíry. Kluci dostali vysněné koloběžky i spoustu dalších krásných dárků a ani my rodiče jsme nepřišli zkrátka. Pak už jsme koukali na novou štědrovečerní pohádku a užívali si pohodu.